V Ugandě proběhlo blahořečení italského komboniána Giuseppeho Ambrosoliho
Vatican News
Giuseppe Umberto Gaspare Maria Ambrosoli se narodil 25. července 1923 v Ronagu v provincii Como Giovannimu a Palmiře Valliovým. Jeho otec byl majitelem známé firmy na výrobu medu. Po maturitě v roce 1942 se zapsal na medicínu a chirurgii na univerzitě v Miláně. Během druhé světové války byl v prosinci 1943, kdy navštěvoval druhý ročník, povolán do zbraně a 27. března 1944 byl v Comu odveden do armády; následující měsíc strávil ve vojenské nemocnici v Baggiu v provincii Milán na zdravotním oddělení. Po skončení konfliktu pokračoval v univerzitním studiu medicíny, které ukončil v roce 1949. Mezitím dozrálo i jeho duchovní povolání, a tak se ještě téhož roku dostavil k představenému komboniánů v Rebbiu v Comu s odhodláním dát svou lékařskou kvalifikaci do služeb misií. Po obdržení souhlasu si vyžádal čas na rozmyšlenou, než se definitivně rozhodl vstoupit do kongregace.
Po absolvování specializace tropické medicíny na "London school of Hygiene & Tropical medicine", bez váhání a lítosti, zanechávaje za sebou pohodlnou rodinnou situaci a lékařskou kariéru vstoupil 18. října 1951 do noviciátu v Gozzanu u Novary. Dne 17. prosince 1955 byl vysvěcen na kněze tehdejším milánským arcibiskupem Giovannim Battistou Montinim. V únoru 1956 odjel do Afriky s cílem v Gulu. Odtud se přestěhoval do Kalonga ve Východní Acholi, kde navštěvoval a dokončil poslední ročník teologických studií v semináři v Lachoru. V nemocnici Kalongo strávil Ambrosoli celý svůj misionářský život.
Pod jeho vedením zažila nemocnice, která v době Ambrosoliho příchodu měla jen malou porodnici a ambulanci, pozoruhodný rozvoj a věhlas i mimo Ugandu. V roce 1959 se podílel na založení školy pro porodní asistentky a zdravotní sestry v Kalongu. V roce 1972 pak převzal také vedení nemocnic pro malomocné v Alitu a Morulèmu, kde již bylo registrováno 8 000 pacientů. Nakonec se mu podařilo dosáhnout toho, že zdravotnické zařízení, jehož byl vedoucím lékařem, bylo v roce 1973 uznáno italským ministerstvem zahraničí jako součást projektu Cuamm (nyní Asociace lékařů s Afrikou) v Padově. Jediné intervaly, kdy v Kalongu chyběl, byly krátké prázdniny, které se často proměnily v opravdové turné za novinkami, zvyšováním jeho mnoha dovedností v oblasti chirurgie a získáváním finančních prostředků pro nemocnici.
Na konci roku 1982 se musel vrátit do Itálie, kde se léčil s těžkým selháním ledvin. Dne 10. července 1983 se vrátil do Kalonga, kde zůstal až do 13. února 1987. Vynikal svými organizačními a provozními schopnostmi jako ředitel nemocnice, zdravotní ředitel, plánovač, správce, finanční manažer, duchovní asistent, ale především duchovní a lidskou kvalitou, kterou dokázal prolnout všechny své činnosti. Nelze opomenout, že otec Ambrosoli vždy spojoval své lékařské povolání s kněžskou službou. V roce 1963 obdržel cenu "Poslání lékaře" od nadace Carla Erby a v roce 1985 cenu Pozzi Samuel "Život pro medicínu" od Milánské lékařské asociace.
Po opakovaných střetech mezi vládními silami a povstaleckými frakcemi byl otec Ambrosoli nucen 13. února 1987 nemocnici v Kalongu opustit, ale nepodařilo se mu evakuovat všechny zaměstnance školy. V této dramatické situaci pronesl: „Co Bůh žádá, není nikdy příliš mnoho“. Po záchraně zdravotnického personálu a pacientů v Liře se Ambrosolimu podařilo zachránit také školu pro porodní asistentky. Tato snaha však nenapravitelně podlomila jeho již tak chatrné zdraví: 27. března 1987, pouhých 44 dní po evakuaci nemocnice, zemřel na selhání ledvin několik minut předtím, než ho přiletěl zachránit vrtulník vyslaný z Kampaly.
O dva roky později mohla být nemocnice znovu otevřena díky práci jeho komboniánského spolubratra, otce Egidia Tocalliho, a otec Giuseppe Ambrosoli je zde dnes pohřben. Kdysi malá ambulance - i díky podpoře nadace Ambrosoli - nyní zajišťuje kvalifikovanou zdravotní péči pro více než 50 000 lidí a koordinuje 33 místních ambulancí v jedné z nejchudších oblastí Ugandy. Právě v této souvislosti se odehrál zázrak, který papež uznal: uzdravení Lucie Lomokolové, ženy, která 25. října 2008 měla zemřít ve věku 20 let na sepsi poté, co přišla o dítě, které nosila. Do nemocnice přišla příliš pozdě, a tak jeden z lékařů, když viděl nemožnost léčby, položil pod její polštář obrázek otce Giuseppeho a vyzval její rodinu, aby vzývala „velkého lékaře“. Žena byla uzdravena vědecky nevysvětlitelným způsobem, což bylo viditelné znamení zázraku, který papež František schválil 28. listopadu 2019.
