O ženách, které léčí své rány z migrace
Rocío García Villegas
„Na cestách migrantů jsem viděla unavená těla, ale především zraněná srdce. Uzdravit ony rány znamená připomenout těmto lidem, že jejich život má hodnotu“. Takto sestra María Soledad Morales Ríos popisuje poslání Dcer Mariiných, Ježíšových a sv. Josefa v Domově pro přijetí, formaci a rozvoj žen a rodin migrantů a uprchlíků (CAFEMÍN).
Domov pro přijetí, formaci a rozvoj žen a rodin migrantů a uprchlíků (CAFEMÍN), který stojí v hlavním mexickém městě, za třináct let své existence doprovodil více než dvacet tisíc migrantů pocházejících ze sedmdesáti zemí a stal se pro ně útočištěm, kde znovu našli svou důstojnost. Kongregace sester josefínek, která se inspiruje zkušeností Svaté rodiny, nucené emigrovat z Nazareta, a novým výkladem svého charismatu, zde nabízí konkrétní odpověď na lidskou bolest. V Domově CAFEMÍN tak neexistuje nic, co nelze uskutečnit – ačkoli jeho ubytovací kapacita činí sto osob, v krizových údobích se dokázal postarat až o osm set lidí.
Poslání, které se upevnilo na cestě
Rozhodující okamžikem, který ještě více posílil toto poslání, nastal roku 2012, když se sestra María Magdalena Silva Rentería, současná ředitelka Domova CAFEMÍN, zúčastnila Křížové cesty migranta na hranicích s Guatemalou. Z této zkušenosti se zrodila první migrantská karavana – šestatřicetidenní putování spolu s osmi sty lidmi, kteří potřebovali ochranu.
„Už nešlo jen o teorii – dotýkaly jsme se bolesti, organizovaly jsme život celé karavany a hájily důstojnost těchto lidí během cesty“, vzpomíná sestra Magdalena. Její přítomnost během putování migrantské skupiny upozornila na situaci těchto lidí, umenšila rizika jejich ohrožení kriminálními skupinami a zlepšila nakládání s migranty ze strany státních úřadů. Díky tomu bylo možné zajistit potraviny, vodu a prostory k odpočinku během celé cesty až do cíle v Mexiko City. Tato zkušenost nezvratně poznamenala způsob, jakým Domov CAFEMÍN zamýšlí pojímat své procesy vzdělávání, zachování života a jeho obnovy.
Trpící Kristus dneška
Současná migrační politika Spojených států amerických pro latinskoamerické občany omezila přístup k žádostem o status uprchlíka, čímž je donutila k překonávání až desítky hranic, mezi nimiž je Tapón v Dariénu, pralese o rozloze 575 tisíc hektarů mezi Kolumbií a Panamou. Migranti zde překračují rozvodněné řeky, nebezpečné srázy a rozblácené stezky. Často se mohou zranit, zabloudit a mnohokrát na ně čeká smrt. K těmto rizikům je nutno připočíst přítomnost zločineckých skupin a sítí obchodníků s lidským masem. Sestra Mercedes proto popisuje migranta jako trpícího Krista dneška: „nikoli Krista v jeho dětství, ale Krista zraňovaného a ukřižovaného“.
Venezuelská migranta Leticia vypráví o přechodu Dariénu, který uskutečnila se svými dvěma dětmi, svým otcem a dalšími jedenácti lidmi. „Dělili jsme se o jídlo, únavu a strach“. Když tuto oblast opustili, nebezpečí nepominulo. „Pochopila jsem, že Darién nebyl jedinou džunglí – později jsme ji našli i v Mexiku, a tentokrát to byla džungle z cementu“. Leticiinu cestu Mexikem poznamenaly hlad, únosy, vydírání a výhrůžky. „V některých chvílích jsem si myslela, že to nepřežijeme. Mé děti viděly takové násilí, jaké by žádné dítě nemělo spatřit“.
Podle psychologického poradenství Domova CAFEMÍN bylo devadesát procent přicházejících žen vystaveno násilí. Leticiin příběh se opakuje každý den jak v tomto Domově, tak v mnoha jiných mexických ubytovnách pro migranty.
Podle údajů Jednotky pro migrační politiku, registraci a identitu osob bylo v období mezi lednem a srpnem roku 2024 v Mexiku zaregistrováno 925 085 lidí jako neregulérních migrantů, z toho 108 444 tvoří děti a dospívající.
Místo uzdravení a nového začátku
„Zde jsem se mohla zastavit, přemýšlet a rozhodnout o budoucnosti svých dětí. Znovu jsem našla radost a klid – už léta jsem se nezasmála“, svěřila se Leticia. Domov CAFEMÍN se pro ni a tisíce dalších lidí stal bezpečným místem, které čerpá inspiraci z poselství papeže Františka ke Světovému dni migrantů a uprchlíků z roku 2018, v němž papež vyzval k reakci členěné do čtyř sloves: přijímat, chránit, podporovat a začleňovat. Tyto zásady se v mexickém domově pro migranty a uprchlíky projevují jako pozornost vůči fyzickému, psychologickému a duchovnímu stavu každého klienta, právní pomoc a procesy společenské integrace zacílené na tvorbu životního projektu každého člověka. Díky vedení sester josefínek se vytvořila mezikongregační a multidisciplinární síť, která se dotýká bolesti, ale zároveň je svědkem nového začátku mnoha životů.
Cesta migrantů nekončí v Domově CAFEMÍN. Zde začíná jejich doprovázení, avšak jejich sen – totiž dopřát vlastním dětem důstojnou budoucnost, prožívanou v míru a poskytující příležitosti – nadále trvá. Izajáš, jedenáctiletý migrant z Venezuely, to shrnuje jednoduchými slovy, která udržují naději: „Nevěděl jsem, jestli se dostanu až sem…ale zvládl jsem to!“.
-jg-
