Přijímání migrantů v Itálii se díky solidární síti mění v domov
Ilaria Ballò, CMV
Když se v mnoha evropských městech hovoří o existenciálních periferiích, nejedná se o zeměpisné lokality, nýbrž o životní prostory, v nichž se lidská křehkost dožaduje naslouchání a přítomnosti. Právě zde se přijetí, pokud je stálé a ohleduplné, může proměnit v domov a přispět ke zrodu naděje.
Taktní přítomnost v městské křehkosti
Boloňa je městem, které se vyznačuje pohyblivostí, nejistotou a nestabilitou bydlení i novými druhy chudoby. Zasvěcení mužové a ženy zde sdílejí život s příchozími migranty, kteří se ocitli v choulostivém úseku své cesty. Jedná se o ohleduplné doprovázení, zakládající se na naslouchání spíše než na slovech, na blízkosti spíše než na okamžité odpovědi. Je to přítomnost, která se rozhodla, že bude sdílet životní pouť s druhým člověkem.
Nespočívá tedy ve velkých číslech a rozlehlých přijímacích zařízeních, nýbrž zajímá se o konkrétní životy. Byty, ve kterých se migrantům poskytuje přechodné ubytování, se tak stávají mezičlánkem mezi jejich odchodem z institucionální péče a začátkem nové, nezávislé životní fáze. Tyto domovy jim nezajišťují jen přístřeší, ale také novou síť mezilidských vztahů, prostor, v němž je možné navázat vazby a obnovit důvěru, prožitek toho, že bratrství je možné.
Společně doprovázet k nezávislosti
Na přijetí migrantů se účastní rovněž Misijní společenství z Villaregia, složené ze sester a bratrů, kteří sdílejí život s migrujícími lidmi a slouží jim. Členkou tohoto společenství je také Alessia Gattamelata, misionářka, která se zasazuje o projekty zprostředkovávající ubytování mladým pracujícím migrantům, kteří stěží hledají bydlení. Jedná se o stále více rozšířenější paradox, když již zaměstnání nepostačuje, aby zajistilo stabilitu, a bydlení se tak stává nelehce dosažitelným cílem. Právě od tohoto nejslabšího článku se odvíjí projekt přijetí a doprovázení vedoucího k nezávislosti.
„Častokrát se za touto bezprostřední potřebou bydlení skrývají příběhy, plné zranění – ran, plynoucích z namáhavých cest, a zároveň hluboká touha po životě a nové budoucnosti“, vysvětluje Alessia. Zde nastupuje služba misionářů, která migranty doprovází a doceňuje jejich zdroje, navrací jim sebedůvěru, podporuje je, aniž by nahrazovala jejich vlastní úsilí. Misionáři provázejí tyto lidi, aniž by je odsuzovali, aby tak každý člověk mohl odhalit, že je sám schopen jít dál.
Projekt SoStare (nesoucí ve svém názvu dvojí význam – doslova: „Spočinout“ či „Zastavit se“ i „Umět se postavit na vlastní nohy“, pozn. překl.), který vznikl v Boloni roku 2024 v reakci na chladné počasí a poté se zaměřil na přechodné ubytování, se rozvíjí za spolupráce s občanskými a církevními sdruženími a zapojuje řadu dobrovolníků. Práce probíhá v týmech a za vzájemného sdílení, které vychovává k přijetí v rámci daného území.
Kromě ubytování podporuje tento projekt územní začleňování migrantů a osvojování italského jazyka prostřednictvím utváření hlubokých vztahů. Domov se tak mění v místo setkávání různých kultur, kde každý člověk nachází přijetí a uznání vlastního životního příběhu a důstojnosti. Pojem „migrant“ zde již není jen jakousi vnější nálepkou, ale odkazuje ke tvářím, příběhům a životním cestám.
Zasvěcený život zpřítomňuje vztah a naději
V rámci této cesty tak přijetí probíhá oboustranně, svěřuje se Alessia. „Mnohokrát totiž my sami cítíme, že nás druhý přijímá“, vypráví se vzpomínkou na večeři, kterou pečlivě připravil Aziz Zamir, afghánský muž, který prošel náročnou balkánskou migrační trasou a byl začleněn do boloňského projektu. Aziz, který je umělec a designér, nápaditě prostřel pro celé společenství – věnoval pozornost maličkostem, poskládal barevné ubrousky, vytvořil růže z papíru. Toto jednoduché gesto zvrátilo běžnou logiku, navrátilo důstojnost a zjevilo Boha, který vždy dokáže překvapit.
Komunita z domova pro migranty a členové misijního společenství se jednou týdně scházejí k modlitbě. Sdílení každodenního života, modlitba, společné naslouchání Božímu Slovu, rodinné večeře a proplétání životních příběhů tak vstupují do liturgie a liturgie se vtěluje do životů. Rány okolního světa nezůstávají vzdálené, ale obývají toto společenství, kladou výzvy jeho víře a rozšiřují pohled.
Motivace ke každodenní práci se obnovuje díky projevům solidarity, přátelství mezi dobrovolníky a klienty domova, vztahům navozujícím krásu a vděčnost, a to i navzdory byrokratickým průtahům a diskriminačním projevům, které bohužel nescházejí. Ve všedním tichu sdíleného domova se tak přijetí znovu stává tím, čím je povoláno být – nikoli příležitostným gestem, nýbrž prostorem, ve kterém se skutečně může zabydlet naděje.
Bůh nadále jedná a dává růst životu tím, že utváří vazby a otevírá prostor ke kráse tam, kde zdánlivě vládla jen nejistota. Stává se taktním, avšak skutečným znamením evangelia, které se vtěluje do křehkosti a vzájemné důvěry.
