Misie, život a víra ve výšinách
Leontina Elisa Melano, MD
Existují různé existenciální a zeměpisné periferie – migranti, staří lidé, vesnice rozkládající se na skládkách odpadu anebo na pustých místech vysoko v horách. Právě tento posledně jmenovaný příklad se týká lidu Colla, který již tisíce let obývá náhorní planinu v argentinské provincii Jujuy, nazývanou v kečuánštině též puna – vysoká země – a ležící mezi 3500 a 5800 metry.
Tato oblast se vyznačuje mnoha extrémy – rozlehlé planiny obklopené řídce porostlými pahorky, kde se zimní teploty pohybují mezi -28°C a +20°C, silné větry, letní sněžení a veliké vzdálenosti oddělují malé skupiny obyvatelstva, které zde dosud přebývají.
Život se tu odvíjí v souladu se zeměpisnou realitou, kterou místní obyvatelstvo také uznává, doceňuje a dále předává svým potomkům. Osmačtyřicetiletý Sergej, který pochází z Lagunillas del Farallón a pastoračně působí v místním katolickém společenství, se vyjadřuje těmito slovy: „Toužím po tom, abych zde natrvalo žil, choval dobytek a pracoval na polích. Tady se nic neplatí, kdežto ve městech se vše týká jen peněz. Svým dcerám jsem vštípil právě toto: jak se žije na venkově, jak se tu vaří… Prožívaly to a já jsem je to naučil. A pak jsou zde místní těžkosti – zima, přeprava nákladu, nakládání břemen na zvířata, dlouhé pochody“.
Uznání starobylého života a práv původních obyvatel v argentinské ústavě byl pomalý proces, který se upevnil teprve roku 1994. Také pro původní národy se jednalo o postupné uvědomění, protože nebylo jednoduché uznat vlastní andskou identitu, kulturu, spiritualitu a zvyky, které předtím při různých příležitostech mohly být důvodem k diskriminaci.
Současně si místní obyvatelé váží toho, že pochází z tohoto místa s jeho vlastním životním stylem a způsobem přebývání na zemi a naplno prožívají skutečnost, že náleží k etnické skupině Colla. „Jsem prostě z národu Colla!“, radostně volá Delma, která pochází z komunity Potrero de la Puna. „Venkov znamená život, dobytek je pro vás další rodinou, protože není jednoduché, aby člověk žil sám (…). Těší mne, že jsem dokázala docenit toto místo, v němž jsem se v lidu Colla narodila, přestože život podle starobylých původních hodnot předávaných našimi předky má svá úskalí“.
Mezi místními vesnicemi se od roku 2012 pohybuje řeholní společenství Diecézních misionářek, které sen o trvale vycházející církvi, zůstávající po boku lidí, podnítil k tomu, aby zahájilo novou misii v prelatuře
Humahuaca. Již od samého počátku se objevily značné potíže: „V rámci své vlastní země jsem se setkaly se zcela odlišnou kulturou a pohledem na svět, čas i půdu. K jejich pochopení by byla zapotřebí dlouhá léta…“, vypráví sestra Andrea Landetcheverry, generální představená v době založení tohoto misijního společenství, která od roku 2024 působí v andské komunitě. V průběhu let se tyto řeholnice společně s laiky z místních společenství a biskupy vydaly na cestu hledající nové způsoby přítomnosti na tomto území, za ustavičného naslouchání místní realitě a rozlišování Božího plánu s touto prelaturou, jímž je existence autochtonní církve s osobitými vlastnostmi.
Dnes je pastorační úlohou andské komunity Diecézních misionářek oživení víry ve dvou venkovských farnostech, které nemají kněze a skládají se z padesáti vesnic. Jak vysvětluje sestra Andrea, „stojí před námi výzva k naslouchání a snaze o reakci na dnešní potřeby. Současnou misií je náš ženský přínos. Je to způsob, jak zde být přítomné, jak být církví a naslouchat, utvářet společenství. Být blízkými družkami.“ Ve své první apoštolské exhortaci Dilexi te papež Lev XIV. prohlašuje: „Chudí lidé, kteří vyrůstali v krajně nejistých podmínkách a naučili se přežívat v těch nejnepříznivějších podmínkách, důvěřovali Bohu s jistotou, že je nikdo jiný nebere vážně, a pomáhali si navzájem v nejtěžších chvílích. Naučili se tak mnoho z toho, co jako tajemství uchovávají ve svých srdcích“. Tyto sestry, stejně jako mnohé jiné řeholnice z různých jiných kongregací, jsou toho přímými svědky.
