"Rachelina vinice" - projekt na pomoc ženám trpícím postabortivním syndromem
Sr. Věra (Helena) Isačenko, SMCB
„V sovětské éře byl potrat považován za rutinní postup“, vysvětluje psycholožka Irina Malceva, „a měl tudíž zhoubný dopad na celé rodiny, kterým zapříčinil psychologické problémy, emoční oploštělost, a dokonce i násilí. Domnívám se tedy, že v dnešním postsovětském světě byl téměř každý člověk přímo či nepřímo zasažen důsledky potratového traumatu“.
První diskuse o důsledcích potratu
Otázky spojené s důsledky potratu začaly do ruské veřejné debaty vstupovat na konci devadesátých let a byly omezeny na oblasti náboženství a psychologie. O necelé dvě desetiletí později se objevila první zákonná opatření. Kupříkladu v roce 2011 byl zaveden takzvaný „týden ztišení“, což je povinná čekací lhůta před podstoupením potratu, jejímž cílem je umožnit ženám, aby přehodnotily své rozhodnutí.
Duchovní uzdravení z traumatu
Od roku 2000 se různá katolická společenství v Rusku snaží pořádat duchovní obnovy v rámci projektu „Ráchelina vinice“. Tento proces duchovního uzdravení z potratového traumatu, vedený prostřednictvím hlubokého osobního smutku a prožitku Božího milosrdenství v příhodném prostředí, vyvinula americká psycholožka Theresa Burke. V Rusku a Kazachstánu tento program rozkvetl díky spojenému úsilí místních duchovních a laiků, kteří si obranu života zvolili za své celoživotní poslání.
„Slibuji, že budu chránit život“
Pro Irinu Malcevu začala služba Pro život účastí na semináři, který v moskevské katedrále vedl psycholog Andrzej Winkler. „Neměla jsem peníze, abych se na něj zapsala“, vzpomíná Irina. „Když jsem zavolala svému vikáři, abych mu vysvětlila svou situaci, řekl mi: Slib mi, že se budeš věnovat obraně života. A tak jsem to slíbila“.
Laici a duchovní společně
V roce 2018 se Irina zúčastnila programu „Ráchelina vinice“, který na ruském Dálném východě organizovala sestra M. Stella Witter, CJD. Jejich setkání znamenalo začátek snahy o spolupráci mezi laiky a duchovními, kteří v obraně života našli své celoživotní poslání. Dnes na území Ruska a Kazachstánu působí celkem šest týmů. „Kláštery a fary se staly místy, kde se program „Ráchelina vinice“ v těchto zemích koná, což vyřešilo mnohé logistické problémy“, prohlašuje sestra Stella. „Řeholnice totiž dobře znají farníky daného místa a jejich životní osudy. Zvou lidi na setkání a poskytují jim duchovní oporu“.
Podpora v modlitbě
„Každý z nás je nějakým způsobem profesionál“, podotýká sestra Anna Zacharova, FMM, členka petrohradského týmu. „V naší pracovní skupině je poradenskou psycholožkou laička Natalija Proskurina. Často mi říkává, že od sester očekává především modlitbu“. Výjimečnou baštou modlitby se pro členy „Rácheliny vinice“ stávají karmelitánské kláštery. „Vždy se dozvíme, když se koná nějaká obnova v Rusku nebo Kazachstánu“, potvrzuje Sr. M. Ida Khan, OCD, „a její účastníky podporujeme modlitbou. Tři sestry z našeho společenství se jednoho z programů zúčastnily – byla to pro nás jedinečná a hluboká zkušenost“.
„Do jaké hloubi všichni potřebujeme uzdravení“
Cesta vedoucí k oboustrannému docenění rolí ovšem nebyla vždy jednoduchá. „Přišla jsem do Vinice se svou bolestí, svými potraty“, vysvětluje Viktoria Iljinskaja, dobrovolnice z kazašské Karagandy. „V mé skupině byl kněz a sestry, což ve mně vzbudilo odpor. Proč jsou tady? Přece nepotratili. Když jsem pak ale prožívala svou bolest společně s ostatními a viděla jsem jejich slzy, uvědomila jsem si, do jaké hloubky všichni potřebujeme uzdravení“. Každý ze členů týmu hovoří o této sdílené zkušenosti jako o účasti na Kristově trpícím těle.
Když slzy konečně prýští
Práce týmů „Rácheliny vinice“ dalece přesahuje vlastní duchovní obnovy. Rozvinuly se nové duchovní tradice, věnované obraně života: duchovní adopce nenarozených dětí, modlitba za nenarozené děti při pobožnosti křížové cesty v postní době, noční vigilie, které se konají v předvečer výročí legalizace potratů. Jak dosvědčila Irina Malceva, „pro mnohé se tyto modlitby stávají slzami, které konečně mohou prolévat. Po potratu se totiž často rodina zahalí tichem. Ještě si vzpomínám na jednoho muže, který ke mně během jednoho setkání Vinice přistoupil a řekl mi, že se mu snad bolestí rozskočí srdce. Co se mi to děje?, ptal se. Řekla jsem mu, že je to bolest za děti, které ztratil kvůli potratu, bolest, jejíž prožitek si nikdy nedovolil. Tento muž se setkání účastnil spolu se svou manželkou. Třetího dne, poprvé během duchovních cvičení, se posadil vedle ní a vzal ji za ruku. Oba plakali a ony slzy proměnily jejich život“.
Zvrátit „potratovou kulturu“
Podle údajů ruského a kazašského ministerstva zdravotnictví se v posledních letech počet potratů v těchto zemích snížil. Navzdory tomu vede k vyvrácení „potratové kultury“ ještě dlouhá cesta, po níž se laici a duchovní musí ubírat ruku v ruce.
