Papež u hrobu Apoštola národů: Každé povolání tkví v Boží mateřské dobrotě a milosrdenství
PAPEŽ LEV XIV.
Biblický úryvek, který jsme slyšeli, je začátkem krásného listu, který svatý Pavel adresoval křesťanům v Římě a jehož poselství se soustředí na tři velká témata: milost, víru a spravedlnost. Zatímco svěřujeme začátek tohoto nového pontifikátu přímluvě Apoštola národů, zamysleme se společně nad jeho poselstvím.
Svatý Pavel nejprve říká, že od Boha dostal milost poslání (srov. Řím 1,5). Uznává tedy, že jeho setkání s Kristem a jeho služba jsou spojeny s láskou, kterou mu Bůh projevil, když ho povolal k novému životu, zatímco byl ještě vzdálen evangeliu a pronásledoval církev. Svatý Augustin – také konvertita – hovoří o stejné zkušenosti slovy: „Co bychom mohli zvolit, kdybychom nebyli nejprve vyvoleni? Vždyť pokud jsme nebyli nejprve milováni, nemůžeme ani milovat“ (Rozprava 34, 2). Kořeny každého povolání tkví v Bohu: v jeho milosrdenství, v jeho dobrotě, která je velkorysá jako láska matky (srov. Iz 66,12-14), která přirozeně svým vlastním tělem živí své dítě, když ještě není schopno se samo živit (srov. sv. Augustin, Esp. sul Salmo 130, 9).
Pavel však ve stejném úryvku hovoří také o „ochotném přijetí víry“ (Řím 1,5) a i zde sdílí to, co prožil. Když se mu totiž Bůh zjevil na cestě do Damašku (srov. Sk 9,1-30), nezbavil ho svobody, ale nechal mu možnost volby, ochotného přijetí, které je plodem úsilí, vnitřních i vnějších bojů, které se rozhodl podstoupit. Spása nepřichází jako kouzlo, ale jako tajemství milosti a víry, jako Boží předcházející láska a jako důvěřivá a svobodná oddanost člověka (srov. 2 Tim 1,12).
Když tedy děkujeme Bohu za povolání, kterým proměnil Šavlův život, prosme ho, abychom i my dokázali stejně odpovědět na jeho výzvy a stali se svědky lásky „vylité do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Prosme ho, abychom uměli pěstovat a šířit jeho lásku a byli si navzájem blízcí (srov. František, Homilie při II. nešporách na slavnost obrácení svatého Pavla, 25. ledna 2024), ve stejném zápalu lásky, který od setkání s Kristem vedl bývalého pronásledovatele k tomu, že se stal „vším pro všechny“ (srov. 1 Kor 9,19-23), až k mučednické smrti. Tak se pro nás, stejně jako pro něj, ve slabosti těla zjeví moc víry v Boha, který ospravedlňuje (srov. Řím 5,1-5).
Tato bazilika je již po staletí svěřena péči benediktinské komunity. Jak bychom mohli zapomenout, když mluvíme o lásce jako zdroji a hnací síle hlásání evangelia, na naléhavé výzvy svatého Benedikta k bratrské lásce v mnišském společenství a k pohostinnosti vůči všem, obsažené v jeho Řeholi (Regula, kap. LIII; LXIII)?
Na závěr bych však rád připomněl slova, která o více než tisíc let později adresoval mladým lidem jiný Benedikt, papež Benedikt XVI.: „Drazí přátelé, Bůh nás miluje. To je velká pravda našeho života, která dává smysl všemu ostatnímu […]. Na počátku naší existence je Boží plán lásky a víra nás vede k tomu, „abychom otevřeli své srdce tomuto tajemství lásky a žili jako lidé, kteří vědí, že jsou milováni Bohem“ (Homilie při vigilii s mladými, Madrid, 20. srpna 2011).
Zde je jednoduchý a jediný kořen každého poslání, včetně mého, jako Petrova nástupce a dědice Pavlovy apoštolské horlivosti. Kéž mi Bůh dá milost, abych věrně odpověděl na jeho výzvu.
