PODCAST papežovy katecheze o odpuštění
PAPEŽ LEV XIV.
Drazí bratři a sestry,
dnes se zaměříme na jeden z nejvíce šokujících a nejjasnějších gest evangelia: okamžik, kdy Ježíš během poslední večeře podává sousto tomu, kdo ho zradí. Není to jen gesto sdílení, je to mnohem více: je to poslední pokus lásky o to, aby se člověk nevzdal.
Svatý Jan s hlubokou duchovní citlivostí popisuje tento okamžik takto: „Během večeře, když již ďábel vložil do srdce Jidáše, syna Šimona Iškariotského, aby Ježíše zradil [...], Ježíš, věda, že přišla jeho hodina [...], miloval je až do konce“ (Jan 13,1-2). Milovat až do konce: to je klíč k pochopení Kristova srdce. Láska, která se nezastaví před odmítnutím, zklamáním, ani nevděkem.
Ježíš zná svou hodinu, ale nepodléhá jí: volí si ji. On sám rozpoznává okamžik, kdy jeho láska bude muset projít nejbolestivější ranou, ranou zrady. A místo aby se stáhl, obviňoval, bránil se... nepřestává milovat: umývá nohy, namáčí chléb a podává ho.
„Je to ten, pro kterého namočím chléb a dám mu ho.“ (Jan 13,26). Tímto prostým a pokorným gestem Ježíš dovršuje svou lásku. Ne proto, že by nevěděl, co se děje, ale právě proto, že vidí jasně. Pochopil, že svoboda druhého, i když se ztratí ve zlu, může být stále dosažena světlem mírného gesta. Protože ví, že skutečné odpuštění nečeká na pokání, ale je nabízeno jako první, jako bezplatný dar, ještě předtím, než je přijato.
Jidáš to bohužel nechápe. Po soustu – říká evangelium – „vstoupil do něj satan“ (v. 27). Tento úryvek nás zasahuje: jako by zlo, dosud skryté, se projevilo poté, co láska ukázala svou nejzranitelnější tvář. A právě proto, bratři a sestry, je toto sousto naší spásou: protože nám říká, že Bůh dělá všechno – opravdu všechno – aby nás dosáhl, i v hodině, kdy my ho odmítáme.
Právě zde se zjevuje odpuštění v celé své moci a ukazuje konkrétní tvář naděje. Není to zapomnění, není to slabost. Je to schopnost nechat druhého svobodným a milovat ho až do konce. Ježíšova láska nepopírá pravdu bolesti, ale nedovolí, aby zlo mělo poslední slovo. To je tajemství, které Ježíš pro nás uskutečňuje a na kterém jsme někdy povoláni se podílet i my.
Kolik vztahů se rozpadá, kolik příběhů se komplikuje, kolik nevyřčených slov zůstává viset ve vzduchu. Evangelium nám však ukazuje, že vždy existuje způsob, jak pokračovat v lásce, i když se vše zdá být nenapravitelně ztraceno. Odpustit neznamená popřít zlo, ale zabránit mu, aby způsobilo další zlo. Neznamená to říkat, že se nic nestalo, ale udělat vše pro to, aby budoucnost nebyla určována záští.
Když Jidáš opustil místnost, „byla noc“ (v. 30). Ale hned nato Ježíš řekl: „Nyní byl Syn člověka oslaven“ (v. 31). Noc ještě trvá, ale už se začíná rozednívat. A rozednívá se, protože Kristus zůstává věrný až do konce, a tak je jeho láska silnější než nenávist.
Drazí bratři a sestry, i my prožíváme bolestné a únavné noci. Noci duše, noci zklamání, noci, kdy nás někdo zranil nebo zradil. V takových chvílích máme pokušení uzavřít se, chránit se, oplatit úder. Ale Pán nám ukazuje naději, že existuje vždy jiná cesta. Učí nás, že i tomu, kdo se k nám otočí zády, můžeme nabídnout sousto. Že můžeme odpovědět tichem důvěry. A že můžeme jít dál s důstojností, aniž bychom se vzdali lásky.
Prosme dnes o milost umět odpouštět, i když se necítíme pochopeni, i když se cítíme opuštění. Právě v takových chvílích totiž láska může dosáhnout svého vrcholu. Jak nás učí Ježíš, milovat znamená nechat druhého svobodného – i když nás zradí – a nikdy nepřestat věřit, že i tato svoboda, zraněná a ztracená, může být vytržena z područí temnoty a vrácena světlu dobra.
Když světlo odpuštění pronikne nejhlubšími trhlinami srdce, pochopíme, že nikdy není zbytečné. I když ho druhý nepřijme, i když se zdá marné, odpuštění osvobozuje toho, kdo je dává: rozpouští zášť, navrací mír, vrací nás k nám samým.
Ježíš prostým gestem nabídnutého chleba ukazuje, že každá zrada se může stát příležitostí ke spáse, pokud je zvolena jako prostor pro větší lásku. Nepodléhá zlu, ale vítězí nad ním dobrem a brání mu uhasit to, co je v nás nejvlastnější: schopnost milovat.
