PODCAST papežovy homilie při ekumenické připomínce nových mučedníků a svědků víry

Bratři a sestry,

„Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista.“ (Gal 6,14). Slova apoštola Pavla, u jehož hrobu jsme se shromáždili, nás uvádějí ke vzpomínce na mučedníky a svědky víry 21. století, v den svátku Povýšení svatého kříže.

U paty Kristova kříže, naší spásy, popsaného jako „naděje křesťanů“ a „sláva mučedníků“ (srov. Večerní modlitba byzantské liturgie ke svátku Povýšení svatého kříže), zdravím zástupce pravoslavných církví, starobylých východních církví, křesťanských společenství a ekumenických organizací, kterým děkuji za to, že přijali mé pozvání k této slavnosti. Všechny zde přítomné zdravím pokojným objetím!

Jsme přesvědčeni, že mučednictví až k smrti je „nejpravdivějším společenstvím s Kristem, který prolil svou krev a touto obětí sblížil ty, kteří byli kdysi vzdáleni (srov. Ef 2,13)“ (Encyklika Ut unum sint, 84). I dnes můžeme s Janem Pavlem II. říci, že tam, kde se zdálo, že nenávist prostupuje všechny aspekty života, tito odvážní služebníci evangelia a mučedníci víry jasně dokázali, že „láska je silnější než smrt“ („Připomínka svědků víry ve 20. století“, 7. května 2000).

Vzpomínáme na tyto naše bratry a sestry s pohledem upřeným na Ukřižovaného. Svým křížem nám Ježíš zjevil pravou tvář Boha, jeho nekonečné milosrdenství vůči lidstvu; vzal na sebe nenávist a násilí tohoto světa, aby sdílel osud všech ponížených a utlačovaných: „A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi“ (Iz 53,4).

I dnes mnoho bratrů a sester kvůli svému svědectví víry v obtížných situacích a nepřátelském prostředí nese stejný kříž jako Pán: stejně jako on jsou pronásledováni, odsuzováni, zabíjeni. O nich Ježíš říká: „Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost“ (Mt 5,10-11). Jsou to ženy a muži, řeholnice a řeholníci, laici a kněží, kteří platí životem za věrnost evangeliu, za nasazení pro spravedlnost, za boj za náboženskou svobodu tam, kde je ještě porušována, za solidaritu s nejchudšími. Podle světských měřítek byli „poraženi“. Ve skutečnosti však, jak nám říká Kniha moudrosti: „I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti.“ (Mdr 3,4).

Bratři a sestry, v průběhu jubilejního roku oslavujeme naději těchto statečných svědků víry. Je to naděje plná nesmrtelnosti, protože jejich mučednictví pokračuje v šíření evangelia ve světě poznamenaném nenávistí, násilím a válkou; je to naděje plná nesmrtelnosti, protože i když byli tělesně usmrceni, nikdo nemůže umlčet jejich hlas ani vymazat lásku, kterou darovali; je to naděje plná nesmrtelnosti, protože jejich svědectví zůstává jako proroctví o vítězství dobra nad zlem.

Ano, jejich naděje je neozbrojená. Svědčili o víře, aniž by kdy použili zbraně síly a násilí, ale přijali slabou a mírnou sílu evangelia, podle slov apoštola Pavla: „Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. […] Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2Kor 12,9-10).

Mám na mysli evangelijní sílu sestry Dorothy Stangové, která se zasazovala za bezzemky v Amazonii: těm, kteří se ji chystali zabít a žádali od ní zbraň, ukázala Bibli a odpověděla: „Toto je moje jediná zbraň.“ Mám na mysli otce Ragheeda Ganniho, chaldejského kněze z iráckého Mosulu, který se vzdal boje, aby svědčil o tom, jak se chová pravý křesťan. Myslím na bratra Francise Tofiho, anglikána a člena Melanesian Brotherhood, který položil život za mír na Šalamounových ostrovech. Příkladů by bylo mnoho, protože bohužel i po skončení velkých diktatur dvacátého století pronásledování křesťanů ještě neustalo, ba naopak, v některých částech světa se dokonce zintenzivnilo.

Tito odvážní služebníci evangelia a mučedníci víry „tvoří jakousi velkou fresku křesťanského lidství […]. Fresku evangelia blahoslavenství, prožitého až do prolití krve“ (sv. Jan Pavel II., Připomínka svědků víry ve 20. století, 7. května 2000).

Drazí bratři a sestry, nemůžeme a nechceme zapomenout. Chceme si je připomínat. Činíme tak s jistotou, že stejně jako v prvních stoletích i ve třetím tisíciletí je „krev mučedníků semenem nových křesťanů“ (Tertulián). Chceme společně s našimi bratry a sestrami z jiných církví a křesťanských společenství uchovávat jejich památku. Rád bych proto znovu zdůraznil, že katolická církev se zavázala, že bude uchovávat památku svědků víry všech křesťanských tradic. Komise pro nové mučedníky při Dikasteriu pro svatořečení plní tento úkol ve spolupráci s Dikasteriem pro podporu jednoty křesťanů.

Jak jsme uznali během nedávno konané synody, ekumenismus krve spojuje „křesťany různých příslušností, kteří společně vydávají život za víru v Ježíše Krista. Svědectví jejich mučednictví je výmluvnější než jakákoli slova: jednota pochází z Pánova kříže“ (XVI. synodní shromáždění, Závěrečný dokument, č. 23). Kéž krev tolika svědků přiblíží ten požehnaný den, kdy budeme pít ze stejného kalicha spásy!

Nejdražší, jeden pákistánský chlapec, Abish Masih, zabitý při útoku na katolický kostel, napsal do svého sešitu: „Making the world a better place“, „Učinit svět lepším místem“. Sen tohoto dítěte nás povzbuzuje, abychom odvážně svědčili o své víře a společně byli kvasem pokojného a bratrského lidstva.