Byl zveřejněn apoštolský list „Nakreslit nové mapy naděje“

Vatican News

„Odzbrojte slova, pozvedněte zrak, chraňte srdce“, abyste „obnovili důvěru ve světě poznamenaném konflikty a strachem“. Tímto trojím apelem končí apoštolský list „Nareslit nové mapy naděje“, zveřejněný šedesát let po Deklaraci o křesťanské výchově Gravissiumum educationis. „Výchova k neozbrojenému a odzbrojujícímu míru učí odložit zbraně agresivních slov a soudících pohledů, aby se naučila jazyku milosrdenství a smířené spravedlnosti“, ujišťuje Lev XIV. v novém dokumentu: „Odzbrojte slova, protože výchova nepostupuje polemikou, ale mírností, která naslouchá“, píše papež: „Pozvedněte zrak. Ptejte se sami sebe, kam jdete a proč. Střežte své srdce: vztah je důležitější než názor, člověk je důležitější než program.“

V textu Lev XIV. neskrývá obtíže vzdělávání: „hyperdigitalizace může rozptylovat pozornost; krize vztahů může poškodit psychiku; sociální nejistota a nerovnosti mohou potlačit touhu“. Právě zde však „katolické vzdělávání může být majákem: nikoli nostalgickým útočištěm, ale laboratoří rozlišování, pedagogické inovace a prorockého svědectví“.

„Buďte služebníky vzdělávacího světa, choreografy naděje, neúnavnými hledači moudrosti, důvěryhodnými tvůrci projevů krásy“, žádá papež pastýře, zasvěcené osoby, laiky a vedoucí představitele institucí.

Technologie má sloužit člověku, nikoli ho nahrazovat

„Technologie musí sloužit člověku, nikoli ho nahrazovat; má obohacovat proces učení, nikoli ochuzovat vztahy a společenství“, zdůrazňuje papež, podle kterého „katolická univerzita a škola bez vize riskují bezduchou efektivitu, standardizaci vědění, která se pak stává duchovním ochuzením“. K obývání těchto prostorů je zapotřebí pastorační kreativita: je nutno „posílit vzdělávání učitelů i na digitální úrovni; zhodnotit aktivní výuku; podporovat service-learning a odpovědné občanství; vyhnout se jakékoli technofobii“.

„Náš postoj k technologii nikdy nesmí být nepřátelský“, upřesňuje Lev XIV., ale „žádný algoritmus nemůže nahradit to, co dělá vzdělání lidským: poezii, ironii, lásku, umění, představivost, radost z objevování, a dokonce i poučení z chyb jako příležitost k růstu“.

„Rozhodujícím bodem není technologie, ale to, jak ji používáme“, vysvětluje papež: „Umělá inteligence a digitální prostředí musí být zaměřeny na ochranu důstojnosti, spravedlnosti a práce; musí být řízeny podle kritérií veřejné etiky a participace; mají být doprovázeny odpovídající teologickou a filozofickou reflexí“, protože „člověk není profilem kompetencí, nelze ho redukovat na předvídatelný algoritmus, ale je to tvář, příběh, povolání“.

V tomto kontextu mají katolické univerzity „rozhodující úkol: nabízet diakoniální službu kultuře, méně kateder a více stolů, u nichž se lze společně posadit, bez zbytečných hierarchií, aby se dotkly ran historie a hledaly v Duchu moudrost, která vychází ze života národů“.

Oslovit srdce nových generací

„Rychlé a hluboké změny vystavují děti, dospívající a mladé lidi nebývalé křehkosti“, podotýká dále papež: šedesát let po Gravissimum educationis a pět let po Globálním vzdělávacím paktu papeže Františka „nestačí zachovávat: je třeba znovu začít“: „Žádám všechny vzdělávací instituce, aby zahájily období, které osloví srdce nových generací a znovu spojí znalosti a smysl, kompetence a odpovědnost, víru a život.“

Podle papeže Lva XIV. je sedm cest Globálního vzdělávacího paktu, který předložil papež František, stále aktuální: „klást do centra člověka; naslouchat dětem a mladým lidem; podporovat důstojnost a plnou účast žen; uznat rodinu jako prvního vychovatele; otevřít se přijetí a inkluzi; obnovit ekonomiku a politiku ve službách člověka; chránit společný domov“. Tyto cesty inspirovaly školy, univerzity a vzdělávací komunity po celém světě a vedly ke konkrétním procesům humanizace. K těmto sedmi cestám Lev připojuje tři priority: „První se týká vnitřního života: mladí lidé touží po hloubce; potřebují prostor pro ticho, rozlišování, dialog s vlastním svědomím a s Bohem. Druhá se týká digitálního člověka: učme moudrému používání technologií a umělé inteligence, přičemž stavme člověka nad algoritmus a harmonizujme technickou, emocionální, sociální, duchovní a ekologickou inteligenci. Třetí se týká neozbrojeného a odzbrojujícího míru: učme nenásilnému jazyku, smíření, budování mostů, nikoli zdí.“

Rodina prvním výchovným prostředím

„Rodina zůstává prvním místem výchovy“, zdůrazňuje dále papež: „Katolické školy spolupracují s rodiči, nenahrazují je“.

Jak podotýká, „výchova není jen předáváním obsahu, ale učením se ctnostem“: „Vychovávají se občané schopní sloužit a věřící schopní svědčit, svobodnější muži a ženy, kteří již nejsou osamělí. A výchova se nedá improvizovat.“ Z toho plyne potřeba „společné výchovy, počáteční i trvalé, schopné uchopit vzdělávací výzvy současnosti a poskytnout účinnější nástroje k jejich řešení“.

Papež varuje před „podřízeností vzdělávání trhu práce a často neúprosné a nelidské logice financí“.

„Zapomnění na naši společnou lidskost vedlo k rozkolům a násilí; a když trpí země, nejvíce trpí chudí“, apeluje Lev XIV. na odpovědnost vůči stvoření: „Katolické vzdělávání nemůže mlčet: musí spojovat sociální spravedlnost a environmentální spravedlnost“. „Ztratit chudé totiž znamená ztratit samotnou školu“, což je varování platné i pro univerzity, uzavírá Lev XIV.