PODCAST homilie Lva XIV.: Víra pomáhá odolávat zlu skrze vytrvalost v dobru
Drazí bratři a sestry,
dnes slavíme Jubileum misijního světa a migrantů. Je to krásná příležitost, abychom v sobě oživili vědomí misijního povolání, které vychází z touhy přinášet všem radost a útěchu evangelia, zejména těm, kteří prožívají těžký a bolestný život. Mám na mysli zejména bratry migranty, kteří museli opustit svou zemi, kde často zanechali své blízké, prožili noci plné strachu a osamělosti a na vlastní kůži zažili diskriminaci a násilí.
Jsme zde, protože u hrobu apoštola Petra musí každý z nás s radostí říci: celá církev je misijní a je naléhavé – jak řekl papež František – aby „vycházela zvěstovat evangelium všem, na všech místech, při každé příležitosti, neprodleně, bez zdráhání a beze strachu“ (Apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 23).
Duch nás posílá, abychom pokračovali v Kristově díle na periferiích světa, které jsou někdy poznamenány válkou, nespravedlností a utrpením. Tváří v tvář těmto temným scénářům se znovu ozývá výkřik, který se v historii tolikrát vznášel k Bohu: proč, Pane, nezasáhneš? Proč se nám zdá, že nejsi přítomen? Tento bolestný výkřik je formou modlitby, která prostupuje celým Písmem, a dnes dopoledne jsme jej slyšeli od proroka Habakuka: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, – ty však neslyšíš […]. Proč mi ukazuješ nepravost a zůstáváš divákem útlaku?“ (Hab 1,2-3).
Papež Benedikt XVI., který tyto otázky uchopil během své historické návštěvy Osvětimi, se k tomuto tématu vrátil v katechezi a řekl: „Bůh mlčí a toto mlčení drásá duši modlícího se člověka, který neustále volá, ale nenachází odpověď. […] Bůh se zdá tak vzdálený, tak zapomnětlivý, tak nepřítomný“ (Katecheze, 14. září 2011).
Boží odpověď nás však otevírá naději. Zatímco prorok odsuzuje nevyhnutelnou sílu zla, které zdánlivě převládá, Bůh mu na oplátku oznamuje, že vše má svůj konec, svou lhůtu, protože spása přijde a neopozdí se: „Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost.“ (Hab 2,4).
Existuje tedy život, nová možnost života a spásy, která pochází z víry, protože nám nejen pomáhá odolávat zlu vytrvalostí v dobru, ale také proměňuje naši existenci natolik, že se stává nástrojem spásy, kterou Bůh i dnes chce uskutečnit ve světě. A jak nám říká Ježíš v evangeliu, jedná se o mírnou sílu: víra se nevnucuje mocí a mimořádnými způsoby; stačí, aby byla velká jako hořčičné zrnko, aby dokázala nemyslitelné věci (srov. Lk 17,6), protože v sobě nese sílu Boží lásky, která otevírá cesty ke spáse.
Je to spása, která se uskutečňuje, když se osobně angažujeme a s evangelijním soucitem se staráme o utrpení bližních; je to spása, která se tiše a zdánlivě neúčinně prosazuje v každodenních gestech a slovech, která se stávají právě tím malým semínkem, o kterém mluví Ježíš; je to spása, která pomalu roste, když se stáváme „neužitečnými služebníky“, to znamená, když se dáváme do služby evangeliu a bratrům, aniž bychom hledali své vlastní zájmy, ale pouze proto, abychom přinesli do světa Boží lásku.
S touto důvěrou jsme povoláni obnovit v sobě oheň misijního povolání. Jak řekl svatý Pavel VI., „je na nás, abychom hlásali evangelium v tomto mimořádném období lidských dějin, v době skutečně bezprecedentní, kdy se k dosud nedosaženým vrcholům pokroku přidružují propasti bezprecedentní rozpačitosti a zoufalství“ (Poselství ke Světovému misijnímu dni, 25. června 1971).
Bratři a sestry, dnes se v dějinách církve otevírá nová misijní éra. Zatímco jsme dlouho spojovali misii s „odchodem“, s cestou do vzdálených zemí, které nepoznaly evangelium nebo se nacházely v situaci chudoby, dnes již hranice misie nejsou geografické, protože chudoba, utrpení a touha po větší naději přicházejí k nám. Svědčí o tom příběh mnoha našich migrujících bratrů a sester, dramatičnost jejich útěku před násilím, utrpení, které je provází, strach, že to nezvládnou, riziko nebezpečných plaveb podél mořského pobřeží, jejich volání plné bolesti a zoufalství: bratři a sestry, ony lodě, které doufají, že uvidí bezpečný přístav, kde by mohly zakotvit, a ony oči plné úzkosti a naděje, které hledají pevninu, kde by mohly přistát, nemohou a nesmějí narazit na chladnou lhostejnost nebo stigma, které s sebou nese diskriminace!
Nejde tolik o „odchod“, jako spíše o „setrvání“, abychom hlásali Krista prostřednictvím přijetí, soucitu a solidarity: je třeba zůstat, aniž bychom se uchýlili do pohodlí svého individualismu, zůstat, abychom se podívali do tváře těm, kteří přicházejí ze vzdálených a sužovaných zemí, zůstat, abychom jim otevřeli náruč a srdce, přijali je jako bratry a sestry, byli pro ně útěchou a nadějí.
Je mnoho misionářek, misionářů, ale také věřících a lidí dobré vůle, kteří pracují ve službě migrantům a prosazují novou kulturu bratrství v otázce migrace, přesahující stereotypy a předsudky. Ale tato cenná služba se týká každého z nás, v rámci našich skromných možností: nyní je čas – jak řekl papež František – abychom si všichni osvojili „trvalý misijní stav“ (Evangelii gaudium, 25).
To vše vyžaduje alespoň dvě velké misijní úlohy: misijní spolupráci a misijní povolání.
Nejprve vás žádám, abyste podporovali obnovenou misijní spolupráci mezi církvemi. V komunitách s dlouhou křesťanskou tradicí, jako jsou ty západní, musí být přítomnost mnoha bratrů a sester z jižní polokoule vnímána jako příležitost k výměně, která obnovuje tvář církve a podněcuje otevřenější, živější a dynamičtější křesťanství. Zároveň je každý misionář, který odchází do jiných zemí, povolán k tomu, aby žil v kulturách, s nimiž se setkává, s posvátnou úctou, aby vše dobré a ušlechtilé, co najde, směřoval k dobru a přinášel jim proroctví evangelia.
Rád bych také připomněl krásu a význam misijních povolání. Obracím se zejména na evropskou církev: dnes je zapotřebí nový misijní elán, laici, řeholníci a kněží, kteří nabídnou své služby v misijních zemích, nové návrhy a povolání schopné vzbudit tuto touhu, zejména u mladých lidí.
Milí přátelé, s láskou posílám své požehnání místnímu kléru jednotlivých církví, misionářům a misionářkám a těm, kteří rozlišují své povolání. Migrantům naopak říkám: buďte vždy vítáni! Moře a pouště, které jste překonali, jsou v Písmu „místa spásy“, kde se Bůh zjevil, aby zachránil svůj lid. Přeji vám, abyste tuto Boží tvář nalezli v misionářích a misionářkách, které potkáte!
Všechny svěřuji přímluvě Marie, první misionářky svého Syna, která spěchá do judských hor, nese Ježíše v lůně a dává se do služeb Alžbětě. Ať nás podporuje, aby se každý z nás stal spolupracovníkem Kristova království, království lásky, spravedlnosti a pokoje.
