PODCAST papežovy katecheze: Bůh odpouští, pozvedá, navrací důvěru
Jan 20,19-23
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Středobod naší víry a jádro naší naděje jsou pevně ukotveny v Kristově vzkříšení. Při pozorné četbě evangelií si uvědomujeme, že toto tajemství je překvapivé nejen proto, že jeden člověk – Syn Boží – vstal z mrtvých, ale také kvůli způsobu, jakým se k tomu rozhodl. Ježíšovo vzkříšení totiž není okázalým triumfem, není pomstou ani odplatou jeho nepřátelům. Je to úžasné svědectví o tom, jak láska dokáže povstat po velké porážce a pokračovat ve své nezadržitelné cestě.
Když se zvedáme po nějakém zranění způsobeném jinými, často je naší první reakcí hněv, touha někomu oplatit to, co jsme utrpěli. Zmrtvýchvstalý (Ježíš) tak nereaguje. Po svém vystoupení z podsvětí se Ježíš nijak nemstí. Nevrací se prostřednictvím mocných gest, ale s mírností projevuje radost z lásky, která je větší než jakékoli zranění a silnější než jakákoli zrada.
Vzkříšený (Ježíš) necítí žádnou potřebu zdůrazňovat nebo potvrzovat svou nadřazenost. Zjevuje se svým přátelům – učedníkům – a činí tak s velkou diskrétností, aniž by si vynucoval jejich schopnost přijetí. Jeho jediným přáním je vrátit se do společenství s nimi a pomoci jim překonat pocit viny. Vidíme to velmi dobře ve večeřadle, kde se Pán zjevuje svým přátelům uzavřeným ve strachu. Je to okamžik, který vyjadřuje mimořádnou sílu: Ježíš, poté co sestoupil do hlubin smrti, aby osvobodil ty, kteří v ní byli uvězněni, vstupuje do uzavřené místnosti lidí ochromených strachem a přináší dar, ve který by se nikdo neodvážil doufat: pokoj.
Jeho pozdrav je prostý, téměř obyčejný: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19). Ale je doprovázen gestem tak krásným, že je téměř nepatřičné: Ježíš ukazuje učedníkům své ruce a bok se stopami utrpení. Proč ukazovat rány právě před těmi, kteří ho v těch dramatických hodinách zapřeli a opustili? Proč neskrýt ty stopy bolesti a zabránit tak opětovnému otevření ran způsobených zahanbením?
Evangelium však říká, že když učedníci uviděli Pána, zaradovali se (srov. Jan 20,20). Důvod je hluboký: Ježíš se nyní plně smířil se vším, co vytrpěl. Není v něm ani stín zášti. Rány neslouží k výčitkám, ale k potvrzení lásky silnější než jakákoli nevěra. Jsou důkazem toho, že právě v okamžiku našeho selhání se Bůh nestáhl. Nevzdal se nás.
Tak se Pán ukazuje nahý a bezbranný. Nežádá, nevydírá. Jeho láska neponižuje; je to pokoj toho, kdo trpěl z lásky a nyní může konečně prohlásit, že to mělo smysl.
My naopak často maskujeme své rány z pýchy nebo ze strachu, že projevíme svou slabost. Říkáme „to nevadí“, „to je už minulost“, ale ve skutečnosti nejsme smířeni se zradami, které nás zranily. Někdy raději skrýváme, jak těžké je pro nás odpustit, abychom se neprojevili jako zranitelní a neriskovali další utrpení. Ježíš tak nečiní. Nabízí své rány jako záruku odpuštění. A ukazuje, že vzkříšení není vymazáním minulosti, ale jejím proměněním v naději na milosrdenství.
Poté Pán opakuje: „Pokoj vám!“ A dodává: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (v. 21). Těmito slovy svěřuje apoštolům úkol, který není tolik mocí, jako spíše odpovědností: být ve světě nástroji smíření. Jako by říkal: „Kdo jiný než vy, kteří jste zakusili selhání a odpuštění, může zvěstovat milosrdnou Otcovu tvář?“
Ježíš na ně dechne a daruje jim Ducha svatého (v. 22). Je to tentýž Duch, který ho podporoval v poslušnosti Otci a v lásce až na kříž. Od té chvíle už apoštolové nemohou mlčet o tom, co viděli a slyšeli: že Bůh odpouští, pozvedá, navrací důvěru.
To je jádro poslání církve: neovládat ostatní, ale sdělovat radost těch, kteří byli milováni, i když si to nezasloužili. Je to síla, která dala vzniknout a růst křesťanskému společenství: mužům a ženám, kteří objevili krásu návratu k životu, aby jej mohli darovat ostatním.
Drazí bratři a sestry, i my jsme posláni. I nám Pán ukazuje své rány a říká: Pokoj vám. Nebojte se ukázat své rány uzdravené milosrdenstvím. Nebojte se přistupovat k těm, kteří jsou uzavřeni ve strachu nebo pocitu viny. Ať dech Ducha svatého učiní i nás svědky tohoto pokoje a této lásky, která je silnější než jakákoli prohra.
