PODCAST papežovy homilie: Ryzí mariánská spiritualita zpřítomňuje Boží něhu a mateřství
Nejdražší sestry a bratři,
apoštol Pavel se dnes obrací na každého z nás, stejně jako na Timotea: „Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých“ (2 Tim 2,8). Mariánská spiritualita, která sytí naši víru, má ve svém středu Ježíše. Stejně jako neděle, která otevírá každý nový týden v perspektivě jeho vzkříšení z mrtvých.
„Mysli na Ježíše Krista“: jen to má význam, jen to odlišuje lidské spirituality od Boží cesty. V „poutech jako zločinec“ (v. 9) nám Pavel doporučuje, abychom neztratili střed, abychom nevyprázdnili Ježíšovo jméno z jeho životního příběhu, z jeho kříže. To, co považujeme za přehnané a co křižujeme, Bůh vzkřísí, protože „nemůže zapřít sám sebe“ (v. 13). Ježíš je Boží věrnost, věrnost Boha sám sobě. Neděle z nás tedy musí učinit křesťany, to znamená naplnit naše cítění a myšlení žhavou vzpomínkou na Ježíše a změnit tak naše společné žití, naše obývání země. Každá křesťanská spiritualita se vyvíjí z tohoto ohně a přispívá k jeho oživení. Čtení z Druhé knihy královské (5,14-17) nám připomnělo uzdravení Syřana Námana. Ježíš sám komentoval tento úryvek v nazaretské synagoze (srov. Lk 4,27) a účinek jeho výkladu na tamní lidi byl ohromující. Tvrzení, že Bůh zachránil tohoto cizince nemocného malomocenstvím spíše než ty, kteří byli v Izraeli, vyvolalo všeobecnou reakci: „Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů.“ (Lk 4,28-29). Evangelista se nezmiňuje o přítomnosti Marie, která tam mohla být a prožít to, co jí předpověděl starý Simeon, když přinesla novorozeného Ježíše do chrámu: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč ‒ aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ (Lk 2,34-35).
Ano, milovaní, „Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12).
Tak i papež František viděl v příběhu Námana Syrského pronikavé a aktuální slovo pro život církve. V promluvě k římské kurii řekl: „Tento muž je nucen žít s hrozným osudem: je malomocný. Jeho brnění, které mu přináší slávu, ve skutečnosti zakrývá křehké, zraněné a nemocné lidství.
Tento rozpor často nacházíme i v našich životech: někdy jsou velké dary brněním, které zakrývá velkou křehkost. […] Kdyby Náman pokračoval pouze v hromadění medailí, které si připínal na brnění, nakonec by ho malomocenství pohltilo: jistě by byl zdánlivě živý, ale uzavřený a izolovaný ve své nemoci.“ [1] Od tohoto nebezpečí nás osvobozuje Ježíš, který nenosí brnění, ale rodí se a umírá nahý; který nabízí svůj dar, aniž by nutil uzdravené malomocné, aby ho uznali: zdá se, že pouze jeden Samaritán v evangeliu si uvědomuje, že byl zachráněn (srov. Lk 17,11-19).
Snad je to tak, že čím méně tituly se může člověk chlubit, tím je mu jasnější, že láska je bezdůvodná. Bůh je čirý dar, pouhá milost, ale kolik hlasů a přesvědčení nás i dnes může oddělovat od této holé a převratné pravdy!
Bratři a sestry, mariánská spiritualita slouží evangeliu: odhaluje jeho jednoduchost. Láska k Marii z Nazaretu nás činí spolu s ní Ježíšovými učedníky, učí nás vracet se k Němu, rozjímat a spojovat události života, ve kterých nás Zmrtvýchvstalý nadále navštěvuje a volá. Mariánská spiritualita nás vtahuje do dějin, nad nimiž se otevřelo nebe, pomáhá nám spatřit, že byli rozptýleni ti, kdo v srdci smýšleli pyšně, mocní byli sesazeni z trůnu a bohatí propuštěni s prázdnou. Zavazuje nás, abychom nasytili hladové, povýšili ponížené, pamatovali na Boží milosrdenství a důvěřovali v moc jeho ramene (srov. Lk 1,51-54). Jeho království totiž přichází a zapojuje nás, stejně jako požádal Marii o „ano“, vyslovené jednou a pak obnovované každý den.
Malomocní, kteří se v evangeliu nevracejí, aby poděkovali, nám připomínají, že Boží milost nás může oslovit, aniž by našla odezvu, může nás uzdravit, aniž by nás zasáhla. Dejme si tedy pozor na ono putování do chrámu, které nás nevede k následování Ježíše. Existují formy uctívání, které nás nespojují s ostatními a otupují naše srdce. Pak neprožíváme skutečná setkání s těmi, které Bůh staví na naši cestu; neúčastníme se, jako to učinila Maria, proměny světa a radosti vyjádřené v Magnificat. Dejme si pozor na jakékoli zneužití víry, u něhož hrozí, že z těch, kteří jsou jiní – často chudí – učiní nepřátele, „malomocné“, kterým se máme vyhýbat a které máme odmítat.
Maria kráčí za Ježíšem a Ježíš kráčí za každým člověkem, zejména za chudými, zraněnými a hříšníky. Proto ryzí mariánská spiritualita v církvi zpřítomňuje Boží něhu, jeho mateřství. „Protože“ – jak čteme v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium – „pokaždé, když pohlédneme na Marii, opět věříme v převratnou sílu něhy a lásky. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných, kteří nepotřebují zacházet s druhými špatně, aby pocítili svoji důležitost. Při pohledu na ni zjišťujeme, že ta, která velebila Boha, protože „mocné sesadil z trůnu“ a „bohaté propustil s prázdnou“ (Lk 1,52- -53), je tatáž, která zajišťuje domácí teplo našemu hledání spravedlnosti.“ (č. 288).
Drazí bratři a sestry, v tomto světě žíznícím po spravedlnosti a míru udržujme živou křesťanskou spiritualitu, lidovou úctu k těm událostem a místům, která, požehnaná Bohem, navždy změnila tvář země. Učiňme z nich hybnou sílu obnovy a proměny, jak to vyžaduje Jubileum, čas obrácení a navrácení, přehodnocení a osvobození. Ať se za nás přimlouvá Nejsvětější Panna Maria, naše naděje, a ať nás stále a navždy vede k Ježíši, ukřižovanému Pánu. V něm je spása pro všechny.
[1] Promluva ke členům kardinálského sboru a římské kurie při předávání vánočních pozdravů, 23. prosince 2021.
