PODCAST - Papež při mariánské modlitbě: Boží království se pěstuje v poctivosti, odpuštění a vděčnosti

Drazí bratři a sestry, přeji vám hezkou neděli!

Dnešní evangelium (srov. Lk 18,9-14) nám představuje dvě postavy, farizeje a celníka, kteří se modlí v chrámu.

První z nich se chlubí dlouhým seznamem zásluh. Koná mnoho dobrých skutků, a proto si připadá lepší než ostatní, které pohrdavě soudí. Stojí s hlavou vztyčenou. Jeho postoj je zjevně domýšlivý: poukazuje sice na přesné dodržování zákona, kterému však schází láska a milosrdenství a které je založené na tom, co „dát“ a „mít“, na dluzích a úvěrech.

I celník se modlí, ale úplně jinak. Má mnohé, za co žádat o odpuštění: je výběrčím daní ve službách Římské říše a pracuje na základě smlouvy, která mu umožňuje spekulovat s výnosy na úkor svých vlastních krajanů. Na konci podobenství nám však Ježíš říká, že právě on je z těch dvou tím, kdo se vrací domů „ospravedlněn“, tedy bylo mu odpuštěno a setkání s Bohem jej obnovilo. Proč?

Za prvé, celník má odvahu a pokoru k tomu, aby se postavil před Boha. Neuzavírá se do svého světa, nesmiřuje se se zlem, které způsobil. Opouští místa, kde je obáván, v bezpečí, chráněn mocí, kterou vykonává nad ostatními. Přichází do chrámu sám, bez ochranného doprovodu, i za cenu, že bude čelit tvrdým pohledům a ostrým soudům, a postaví se před Hospodina v zadní části chrámu, se skloněnou hlavou, a pronese několik slov: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (v. 13).

Ježíš nám tak předává silné poselství: spásu nezískáme tím, že se budeme chlubit svými zásluhami nebo skrývat své chyby, ale tím, že se upřímně ukážeme takoví, jací jsme, před Bohem, sami před sebou i před ostatními, požádáme o odpuštění a svěříme se Boží milosti.

Svatý Augustin v komentáři k této epizodě přirovnává farizeje k nemocnému, který ze studu a pýchy skrývá před lékařem své rány, a celníka k jinému, který s pokorou a moudrostí odhaluje před lékařem své rány, jakkoli jsou ošklivé, a prosí o pomoc. A uzavírá: „Není divu [...], že ten celník, který se nestyděl ukázat svou nemocnou část, se vrátil [...] uzdravený“ (Sermo 351,1).

Drazí bratři a sestry, udělejme to také tak. Nebojme se přiznat své chyby, odhalit je, převzít za ně odpovědnost a svěřit je Božímu milosrdenství. Tak může v nás a kolem nás růst jeho království, které nepatří pyšným, ale pokorným, a které se pěstuje v modlitbě a v životě prostřednictvím poctivosti, odpuštění a vděčnosti.

Prosme Marii, vzor svatosti, aby nám pomohla růst v těchto ctnostech.