PODCAST Lev XIV. při Anděl Páně: Svatost církve nespočívá v lidských zásluhách
SLAVNOST POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY
Papež Lev XIV. - Promluva před modlitbou Anděl Páně, Svatopetrské náměstí, Neděle, 9. listopadu 2025
Bratři a sestry, přeji vám krásnou neděli!
V den posvěcení Lateránské baziliky rozjímáme o tajemství jednoty a společenství s římskou církví, která je povolána být matkou, která se starostlivou péčí dbá o víru a cestu křesťanů žijících ve všech koutech světa.
Katedrála římské diecéze a sídlo Petrova nástupce, jak víme, není jen dílem mimořádné historické, umělecké a náboženské hodnoty, ale je také pulsujícím ohniskem, z něhož se šíří víra svěřená apoštolům a jimi střežená a předávaná v průběhu dějin. Velikost tohoto tajemství vyzařuje také z umělecké nádhery stavby, jejíž hlavní loď zdobí dvanáct velkých soch apoštolů, prvních Kristových následovníků a svědků evangelia.
Vede nás to k duchovnímu pohledu, který nám pomáhá hledět za vnější podoby a v tajemství církve spatřit mnohem více než jen místo, fyzický prostor, stavbu z kamene; ve skutečnosti, jak nám připomíná evangelium v epizodě o Ježíšově očištění jeruzalémského chrámu (srov. J 2,13-22), skutečnou Boží svatyní je Kristus, ukřižovaný a vzkříšený. On je jediným Prostředníkem spásy, jediným Vykupitelem, On, který se sjednotil s naším lidstvím a proměnil nás svou láskou, představuje bránu (srov. J 10,9), která se otevírá pro nás a vede nás k Otci.
A ve spojení s Ním jsme i my živými kameny této duchovní stavby (srov. 1Pt 2,4-5). My jsme Kristovou církví, jejím tělem, jejími údy, povolanými šířit ve světě jeho evangelium milosrdenství, útěchy a pokoje prostřednictvím duchovní bohoslužby, která musí zářit především ve svědectví našeho života.
Bratři a sestry, právě tomuto duchovním pohledu musíme přivykat své srdce. Mnohokrát nám křehkost a chyby křesťanů, spolu s mnoha klišé a předsudky, brání postihnout, jak bohaté je tajemství Církve; její svatost totiž nespočívá v našich zásluhách, ale v „Pánově daru, který nikdy nebyl odvolán“ a který i nadále s paradoxní láskou volí „za nádobu své přítomnosti právě špinavé lidské ruce “ (J. Ratzinger, Úvod do křesťanství).
Kráčejme tedy v radosti z toho, že jsme svatým lidem, který si Bůh vyvolil, a vzývejme Marii, matku Církve, aby nám pomohla přijmout Krista a provázela nás svou přímluvou.
