Lev XIV. v Sant’Anselmo: Hlásejme podivuhodné Boží skutky
„Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Drazí bratři a sestry, vyslechli jsme tato slova, Ježíšova slova ve chvíli, kdy si připomínáme 125. výročí vysvěcení tohoto kostela, jehož vybudování si velmi přál papež Lev XIII. a také je podpořil.
Jeho záměrem bylo, aby tato stavba spolu s přilehlým Mezinárodním kolegiem přispěla k posílení činnosti benediktinů v církvi a ve světě prostřednictvím stále větší jednoty v rámci Benediktinské konfederace, k čemuž mělo sloužit také ustanovení úřadu opata primase. Lev XIII. byl totiž přesvědčen, že váš starobylý řád může být velkým přínosem pro dobro celého Božího lidu v době plné výzev, jakou byl přelom 19. a 20. století.
Mnišství bylo ovšem od samého počátku „průkopnickým” hnutím, které pobízelo odvážné muže a ženy k zakládání ohnisek modlitby, práce a milosrdné lásky na velmi odlehlých a těžko dostupných místech, kde často proměňovali nehostinné pustiny v oblasti v úrodnou a bohatou půdu, a to jak ze zemědělského a ekonomického hlediska, tak a především z hlediska duchovního. Klášter se tak stále více ustavoval jako místo růstu, pokoje, pohostinnosti a jednoty, a to i v nejtemnějších obdobích dějin.
Ani v naší době nechybí výzvy, kterým je třeba čelit. Prudké změny, jejichž jsme svědky, nás provokují a kladou nám otázky, působí problémy dosud neznámé. Tato oslava nám připomíná, že stejně jako apoštol Petr, Benedikt a mnoho dalších, i my můžeme odpovědět na nároky svého povolání pouze tím, že postavíme Krista do středu svého života a poslání, že budeme vycházet od onoho projevu víry, který nás vede k uznání Krista jako Spasitele, a budeme ho převádět do modlitby, studia a úsilí o svatý život.
Na tomto místě se to vše uskutečňuje různými způsoby: především v liturgii, pak v Lectio divina, v bádání, v pastorační péči, za účasti mnichů z celého světa a v otevřenosti pro bohoslovce, řeholníky a laiky nejrůznějšího původu a postavení. Klášter, Ateneum, Liturgický institut, pastorační činnost v církvi musí v souladu s učením svatého Benedikta stále více růst ve vzájemné provázanosti jako autentická „škola služby Pánu“ (sv. Benedikt, Regula, Prolog, 45).
Proto jsem se zamýšlel nad tímto komplexem, v němž se nacházíme, jako nad místem, které musí usilovat o to, aby se stalo pulzujícím srdcem velkého organismu benediktinského světa, jehož středem je - podle učení svatého Benedikta - kostel.
První čtení (srov. Ez 43,1-2.4-7a) nám představilo obraz řeky, která vyvěrá z chrámu. Tento obraz ladí velmi dobře s obrazem srdce, které pumpuje životodárnou krev do těla, aby každý člen mohl přijímat výživu a sílu ku prospěchu ostatních (srov. 1 Kor12,20-27); stejně jako s obrazem duchovní stavby, o které nám vypráví druhé čtení, založené na pevné skále, kterou je Kristus (srov. 1 Pt 2,4-9).
Kéž je tento činorodý včelín svatého Anselma místem, odkud vše vychází a kam vše se vrací, aby našlo ověření, potvrzení a prohloubení před Bohem, jak to doporučoval svatý Jan Pavel II. při své návštěvě Papežského Atenea u příležitosti 100. výročí jeho založení. S odkazem na jeho svatého patrona řekl: „Svatý Anselm připomíná všem [...], že poznání božských tajemství není ani tak zásluhou lidského génia, jako spíše darem, který Bůh dává pokorným a věřícím.“ (Promluva, 1. června 1986).
Odkazoval, jak již bylo řečeno, na učení tohoto církevního učitele pocházejícího z Aosty, my si však přejeme, aby to bylo také prorocké poselství, které se z této Instituce šíří do církve a do světa a v němž se naplňuje poslání, které jsme všichni přijali: Být lidem, povolaným Bohem, aby hlásal Jeho úžasné skutky - skutky Toho, který nás povolal z temnoty do svého podivuhodného světla (srov. 1Pt 2,9).
Posvěcení kostela je slavnostním okamžikem v dějinách posvátné stavby, kdy je zasvěcena jako místo setkání prostoru a času, konečného a nekonečného, člověka a Boha: stává se otevřenými dveřmi k věčnosti, kde duše nachází odpověď na „napětí mezi událostmi daného okamžiku a světlem času, širším horizontem [...], který nás otevírá budoucnosti jako konečnému cíli, jenž nás přitahuje“ (František, Ap. exhort. Evangelii gaudium, 222), v setkání plnosti a omezenosti, provázejícím naši pozemskou cestu.
II. vatikánský koncil popisuje toto všechno v jedné z vůbec nejkrásnějších pasáží, když definuje církev jako „lidskou a božskou, viditelnou, a přitom vybavenou neviditelnými hodnotami, horlivě činnou i oddanou kontemplaci, přítomnou ve světě a přece jím jen procházející […] takže to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci, přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme“ (srov. Konst. Sacrosanctum Concilium, 2).
Je to zkušenost našeho života a života každého muže a ženy tohoto světa, kteří hledají konečnou a zásadní odpověď, kterou „ani tělo, ani krev“ nemohou odhalit, ale pouze Otec, který je v nebesích (srov. Mt 16,17); v posledku totiž potřebují Ježíše, „Krista, Syna živého Boha“ (v. 16). Jeho jsme povoláni hledat, Jeho jsme povoláni přinášet všem, s nimiž se setkáváme, s vděčností za dary, které nám dal, a především za lásku, s níž nás předešel (srov. Řím 5,6). Tento chrám se pak bude stále více stávat také místem radosti, kde zakoušíme krásu sdílení toho, co jsme nezaslouženě přijali (srov. Mt 10,8).
Překlad - jb-
