Lev XIV. v Harisse: Zlatá růže Královně Libanonu a povzbuzení ke křesťanskému svědectví
Apoštolská cesta papeže Lva XIV. Do Turecka a Libanonu s poutí do İzniku (Türkiye) u příležitosti 1700. výročí I. nicejského koncilu, 30. listopadu – 2. prosince 2025
Promluva Svatého otce při setkání s biskupy, kněžími, řeholníky a řeholnicemi a pastoračními pracovníky
Chrám Panny Marie Královny Libanonu, Harissa, 1. prosince 2025
Drazí bratři v biskupské službě,
kněží, řeholníci a řeholnice,
bratři a sestry, dobré ráno! Dobré ráno! (v arabštině)
S velkou radostí se s vámi setkávám během této cesty, jejíž motto zní „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9). Církev v Libanonu, jednotná ve své mnohotvářnosti, je ikonou těchto slov, jak to říkal svatý Jan Pavel II., který měl tolik rád váš národ: „V dnešním Libanonu,“ říkal, „vy zodpovídáte za naději“ (Poselství občanům Libanonu, 1. května 1984); a dodal: „Tam, kde žijete a pracujete, vytvářejte bratrskou atmosféru. Bez naivity umějte důvěřujte druhým a buďte kreativní, aby zvítězila obnovná síla odpuštění a milosrdenství“ (tamtéž).
Svědectví, která jsme vyslechli – každému z vás za ně děkuji! – nám říkají, že tato slova nebyla marná, ale naopak, dostalo se jim sluchu a odezvy, protože se tu nadále buduje společenství v lásce.
Ve slovech patriarchy, jemuž srdečně děkuji, můžeme postřehnout kořeny této vytrvalosti, symbolizované tichou jeskyní, v níž se svatý Šarbel modlil před obrazem Matky Boží, a přítomností tohoto poutního místa v Harisse, znamení jednoty pro celý libanonský národ. Právě stojíme-li s Marií u Ježíšova kříže (srov. Jan 19,25), naše modlitba, neviditelný most spojující srdce, nám dává sílu nadále doufat a pracovat, i tehdy když kolem nás burácí hluk zbraní a prosté nároky každodenního života se mění v náročnou záležitost.
Jedním ze symbolů obsažených v „logu“ této cesty je kotva. Papež František ji často zmiňoval ve svých promluvách jako znamení víry, která nám umožňuje kráčet vždycky dál, i v nejtemnějších chvílích, až k nebi. Říkal: „Naše víra je kotvou v nebi. Náš život je ukotven v nebi. Co máme dělat? Držet se lana […]. A jdeme dál, protože jsme si jisti, že náš život má kotvu v nebi, na onom břehu, k němuž dorazíme“ (Generální audience, 26. dubna 2017). Pokud chceme budovat pokoj, zakotvěme v Nebi a pevně nasměrováni k tomuto cíli, milujme bez obav ze ztráty toho, co pomíjí, a neváhejme dávat bez poměřování.
Z těchto zdrojů, silných a hlubokých jako kořeny cedrů, roste láska a s Boží pomocí vznikají konkrétní a trvalé skutky solidarity.
Otec Youhanna nám vyprávěl o Debbabiyé, malé vesnici, kde vykonává svou službu. Tam, navzdory nejvyšší nouzi a pod hrozbou bombardování, křesťané a muslimové, Libanonci a uprchlíci ze sousedních států, žijí společně v míru a pomáhají si navzájem. Zastavme se u obrazu, který nám předložil, obraz syrské mince nalezené v almužně spolu s libanonskými. Je to důležitý detail: připomíná nám, že v lásce má každý z nás co dát a co přijmout, a že naše vzájemné dávání nás všechny obohacuje a přibližuje k Bohu. Papež Benedikt XVI. během své cesty do této země hovořil o sjednocující síle lásky i v těžkých chvílích a řekl: „Právě teď je třeba oslavovat vítězství lásky nad nenávistí, odpuštění nad pomstou, služby nad nadvládou, pokory nad pýchou, jednoty nad rozdělením, […] dokázat proměnit naše utrpení ve volání lásky k Bohu a milosrdenství k bližnímu“ (Promluva při návštěvě baziliky sv. Pavla v Harisse, 14. září 2012).
Jen takto nedovolíme, aby nás zdrtila nespravedlnost a útlak, navzdory situacím, v nichž – jak jsme slyšeli – jsme zrazeni lidmi a organizacemi, které bez skrupulí spekulují na zoufalství těch, kdo nemají alternativy. Jedině tak můžeme znovu začít doufat v zítřek, navzdory tvrdosti přítomné chvíle, s níž je obtížné se vyrovnávat. V této souvislosti myslím na odpovědnost, kterou v tomto smyslu všichni máme vůči mladým lidem. Je důležité podporovat jejich zastoupení, také v církevních strukturách, oceňovat jejich přínos novosti a dávat jim prostor. A je zapotřebí, byť v troskách světa, který prožil své bolestivé pády, nabízet jim konkrétní a realizovatelné perspektivy obnovy a růstu pro budoucnost.
Loren nám vyprávěla o svém úsilí pomáhat migrantům. Sama je migrantkou a již dlouho se věnuje podpoře těch, kteří nikoli z vlastní vůle, ale z nutnosti museli opustit všechno, aby daleko od domova hledali možnou budoucnost. Příběh Jamese a Lely, který nám vyprávěla, nás hluboce zasahuje a ukazuje hrůzu toho, co válka způsobuje v životech mnoha nevinných lidí. Papež František nám ve svých projevech a spisech několikrát připomněl, že tváří v tvář podobným dramatům nemůžeme zůstat lhostejní a že jejich bolest se nás týká a vyzývá nás k akci (srov. Homilie na Světový den migrantů a uprchlíků, 29. září 2019). Na jedné straně nám jejich odvaha připomíná Boží světlo, které, jak řekla Loren, září i v nejtemnějších chvílích; na druhé straně však to, co prožili, nás zavazuje k tomu, abychom se zasazovali o to, aby už nikdo nemusel utíkat ze své země kvůli absurdním a nemilosrdným konfliktům a aby ti, kdo klepou na dveře našich společenství, nikdy necítili odmítnutí, ale byli přivítáni slovy, která Loren citovala: „Vítej doma!“
O tom k nám promlouvá také svědectví sestry Dimy, která se rozhodla ve chvíli, kdy v táboře propuklo násilí, neopustit toto místo a udržet otevřenou školu, učinit z ní místo přijetí pro uprchlíky a mimořádně úspěšné vzdělávací centrum. V jeho prostorách se totiž kromě poskytování pomoci a materiální podpory učí a vyučuje sdílení „chleba, strachu a naděje“, lásce uprostřed nenávisti, službě navzdory únavě a víře v jinou budoucnost, která překračuje veškerá očekávání. Církev v Libanonu vždy kladla velký důraz na vzdělání. Vyzývám vás všechny, abyste pokračovali v této chvályhodné práci, zejména tak, že budete vycházet vstříc těm, kdo jsou v nouzi a nemají prostředky, těm, kdo se ocitli v extrémních situacích, a necháte se vést štědrostí milosrdné lásky, aby vzdělávání mysli bylo vždy spojeno s výchovou srdce. Pamatujme, že naší první školou je Kříž a že naším jediným Učitelem je Kristus (srov. Mt 23,10).
Otec Šarbel v této souvislosti hovořil o své zkušenosti s apoštolátem ve věznicích a řekl, že právě tam, kde svět vidí jen zdi a zločiny, vidíme v očích vězňů – někdy zmatených, jindy rozsvícených novou nadějí – něhu Otce, který se nikdy nepřestává odpouštět. A právě tak to je: vidíme tvář Ježíše, odrážející se v tvářích těch, kteří trpí, a těch, kteří ošetřují rány, které život způsobil. Za chvíli učiníme symbolické gesto předání Zlaté růže tomuto poutnímu místu. Je to starobylé gesto, které nás mimo jiné vybízí, abychom svým životem byli vůní Kristovou (srov. 2 Kor 2,14). Tento obraz mi přivolává na mysl vůni, stoupající z libanonských stolů, s typickou rozmanitostí pokrmů, které nabízejí, a silným společenským rozměrem jejich sdílení. Je to vůně mísící tisíce vůní, které překvapují svou rozmanitostí a někdy i svým promísením. Taková je vůně Krista. Není to jakýsi drahý produkt vyhrazený pro několik vyvolených, kteří si jej mohou dovolit, ale vůně, jež se line z bohatě prostřeného stolu, na kterém je místo pro mnoho různých pokrmů a ze kterého mohou všichni společně čerpat. Ať je právě toto duch obřadu, který se chystáme vykonat, a především duch, v němž se každý den snažíme žít sjednoceni v lásce.
Překlad - jb -
