PODCAST Papež při mši v Bejrútu: Odzbrojme srdce, přinesme pokoj a spravedlnost
Apoštolská cesta papeže Lva XIV. do Turecka a Libanonu s poutí do Izniku u příležitosti 1700. výročí I. nicejského koncilu
Homilie Svatého otce, „Beirut Waterfront“ (Bejrút), úterý, 2. prosince 2025
Drazí bratři a sestry,
na závěr těchto intenzivních dnů, které jsme s radostí prožili společně, slavíme díkuvzdání Pánu za mnoho darů jeho dobroty, za to, jak je mezi námi přítomen, za Slovo, které nám hojně nabízí, a za to, co jsme mohli prožít společně.
Také Ježíš – jak jsme právě slyšeli v evangeliu – se obrací k Otci slovy vděčnosti a v modlitbě mu říká: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země“ (Lk 10,21).
Dimenze chvály u nás však ne vždycky nachází prostor. Stává se, že zatíženi únavou ze života, znepokojeni četnými problémy, které nás obklopují, paralyzováni bezmocností vůči zlu a zatíženi mnoha svízelnými situacemi, máme spíše sklon k rezignaci a stížnostem než k projevům úžasu v srdce a k vděčnosti.
Právě k vám, drazí obyvatelé Libanonu, bych se chtěl obrátit s výzvou, abyste vždycky pěstovali postoje chvály a vděčnosti. K vám, kteří jste obdarováni vzácnou krásou, kterou Pán štědře obdařil vaši zemi, a kteří jste však zároveň svědky a oběťmi toho, jak zlo v mnoha podobách může tuto velkolepost zastínit.
Z tohoto prostranství s výhledem na moře také já mohu kontemplovat krásu Libanonu opěvovanou v Písmu Svatém. Hospodin tu zasadil své vysoké cedry, živí je a sytí (srov. Ž 104,16), provoněl šaty nevěsty z Písně písní vůní této země (srov. Pís 4,11) a v Jeruzalémě, svatém městě zahaleném světlem pro příchod Mesiáše, ohlašuje: „Nádhera Libanonu k tobě přijde, cypřiše, jilmy, s nimi i jedle k ozdobě mého chrámu, tak oslavím podnož svých nohou.“ (Iz 60,13).
Zároveň však tuto krásu zakrývá chudoba a utrpení, rány, které poznamenaly vaši historii – právě jsem se modlil na místě výbuchu v přístavu –; je zastíněna mnoha problémy, které na vás sužují, křehkou a často nestabilní politickou situací, dramatickou hospodářskou krizí, která vás utiskuje, násilím a konflikty, které probouzejí dávné obavy.
Za takové situace je vděčnost snadno vystřídána rozčarováním, v zoufalém srdci nenachází místo chvalozpěv, nejistota a dezorientace vysouší pramen naděje.
Boží Slovo nás však vybízí, abychom našli malá světélka zářící uprostřed noci, která nás mohou otevřít vděčnosti a zároveň také povzbudit ke společnému nasazení ku prospěchu této země.
Jak jsme slyšeli, Ježíš nevyjadřuje svou vděčnost Otci kvůli mimořádným činům, nýbrž proto, že svou velikost zjevuje právě malým a pokorným, těm, kteří nepřitahují pozornost, kteří se zdají být bezvýznamní, kteří nemají hlas. Království, které Ježíš přichází založit, má totiž právě tuto vlastnost, o níž mluví prorok Izaiáš: Je to výhonek, malá ratolest, která vyrůstá z kmene (srov. Iz 11,1), malá naděje, která slibuje znovuzrození, když se zdá, že vše umírá. Tak je ohlášen Mesiáš, a protože přichází v malosti výhonku, mohou ho rozpoznat jen ti, kdo jsou malí, ti, kdo bez velkých nároků umějí rozpoznat skryté detaily, Boží stopy v příběhu, který se zdál být ztracený.
Také pro nás platí tento ukazatel, abychom dokázali rozpoznat nepatrnost výhonku, který vyraší a roste i uprostřed bolestných událostí. Malá světla, která září v noci, malé ratolesti, které raší, drobná zrnka zasetá ve vyprahlé zahradě této dějinné chvíle, to všechno můžeme zahlédnout také my, také dnes a na tomto místě. Myslím na vaši prostou a pravou víru, zakořeněnou ve vašich rodinách a živenou v křesťanských školách; myslím na vytrvalou práci farností, kongregací a hnutí, které se snaží vycházet vstříc otázkám a potřebám lidí; myslím na mnoho kněží a řeholníků, kteří se věnují svému poslání uprostřed mnoha nesnází; myslím na laiky, jako jste vy, kteří se angažují v oblasti charity a šíření evangelia ve společnosti. Za tato světla, která se s námahou snaží osvětlit temnotu noci, za tyto malé a neviditelné výhonky, které však otevírají naději do budoucnosti, musíme dnes říci jako Ježíš: „Velebíme tě, Otče!“ Děkujeme ti, že jsi s námi a nedovolíš, abychom klopýtali.
Zároveň však tato vděčnost nesmí zůstat jen úzce soukromou a iluzorní útěchou. Musí nás vést k proměně srdce, k obrácení života, k uvědomění si, že právě ve světle víry, v naději a v radosti lásky Bůh zamýšlel náš život. A proto jsme všichni povoláni pěstovat tyto výhonky, nenechat se odradit, nepodlehnout logice násilí a modloslužbě peněz, nevzdávat se zlu, které se šíří.
Každý musí udělat svou část a všichni musíme spojit síly, aby se tato země mohla vrátit ke své nádheře. A máme jen jeden způsob, jak toho dosáhnout: odzbrojme svá srdce, odložme brnění etnické a politické uzavřenosti, otevřme své náboženské komunity vzájemnému setkávání, probuďme v hloubi duše sen o sjednoceném Libanonu, kde zvítězí mír a spravedlnost, kde se všichni budou moci považovat za bratry a sestry a kde se konečně naplní to, co popisuje prorok Izaiáš: „Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvice budou žrát pospolu“ (Iz 11,6).
To je sen, který vám byl svěřen, to, co Bůh pokoje svěřuje vašim rukám. Libanone, povstaň! Buď domovem spravedlnosti a bratrství! Buď proroctvím pokoje pro celý Blízký východ!
Bratři a sestry, také já bych chtěl zopakovat Ježíšova slova: „Velebím tě, Otče.“ Vzdávám díky Pánu za to, že jsem s vámi mohl strávit tyto dny, a nosím ve svém srdci vaše utrpení i vaše naděje. Modlím se za vás, aby tato země Blízkého Východu byla vždy osvícena vírou v Ježíše Krista, Slunce spravedlnosti, a díky Němu uchovávala naději, jež nehasne.
Překlad - jb -
