Setkání s římským duchovenstvem, 19. února 2026 Setkání s římským duchovenstvem, 19. února 2026  (@Vatican Media)

Rozhovor římských duchovních se svým biskupem

Ve čtvrtek 19. února 2026 se římský biskup Lev XIV. setkal s kněžími své diecéze. Po papežově promluvě představil kardinál Baldo Reina, vikář římské diecéze, čtyři zástupce diecézního kněžstva, kteří svému biskupovi mohli klást otázky, jež jim ležely na srdci.

Česká redakce RV/ Vatican News

P. Francesco Melone, novokněz, jehož světil papež loni 31. května, navázal na papežova slova o blízkosti mladým lidem a ptal se, jak nejlépe ztělesňovat nezkreslené evangelium v současném světě, kde, zdá se, největší úspěch slaví přístupy oslovující emocionální rovinu mladého člověka.

Přítomnost kněze mezi mladými lidmi, odpověděl papež, je zásadní, ovšem kněz, který je stále nablízku mladým lidem, nemůže být jen „jedním z mladých lidí“ – musí být tím, kdo dává nejen příklad života s Kristem, ale zvláště živou osobní zkušenost s Pánem. A tuto zkušenost může předávat jen tehdy, vyjde-li ze své „komfortní zóny“ a hledat způsoby, jak se přiblížit zvláště těm, kdo žijí v osamění, nebo dokonce v izolaci. „Svědectví o velké hodnotě přátelství a společenství […] je ve své podstatě vždy poselstvím evangelia.“

Na způsob inkulturace evangelia do současné doby se tázal P. Giacomo Pavanello, farář u Sv. Řehoře Velikého ve čtvrti Magliana, farnosti přibližně se 40 tisíci obyvateli: „Jak můžeme být výrazní v této postmoderní době, v níž všichni žijeme a dýcháme, aniž bychom se vraceli k poněkud anachronickým schématům z minulosti?“

„To je otázka,“ přiznal papež Lev, „kterou si sám často kladu.“ Zmínil vlastní zkušenost – pokaždé, když se vracel do Říma, našel „trochu jiné Věčné město“. Není nejspíše jiné cesty než učit se stále poznávat lidi, s nimiž má kněz co do činění, a tak se je učit milovat. „Máme-li nabídnout službu, řekněme »inkulturovanou« do konkrétního místa, konkrétní farnosti, chtějí lidé vidět naši víru, naši zkušenost s poznáním a zamilováním si Ježíše Krista a jeho evangelia. A to je cosi, co musíme neustále pěstovat,“ zdůraznil papež, a s úsměvem dodal: „A odolávejme pokušení připravovat kázání s využitím umělé inteligence.“

O svých bohatých zkušenostech s přátelskými vazbami mezi kněžími a se skutečně fungujícím kněžským společenstvím se podělil P. Romano De Angelis, nemocniční kaplan dětské nemocnice Bambin‘ Gesù. Požádal však svého biskupa o radu, jak se bránit třem velkým rizikům kněžského spolužití: klepům, vytváření bojujících frakcí a především žárlivosti a závisti.

Lev XIV. na jeho slova navázal a velmi intenzivně zdůrazňoval potřebu přátelských vazeb mezi kněžími – sdílením svých životních obtíží s těmi, jimž lze důvěřovat, hledáním společných zájmů, třeba i volnočasových aktivit, vzájemným nasloucháním, a snad překvapivě i společným vzděláváním. „Když slyším, jak mi někdo říká – a je to historický výrok, řekl mi to jeden kněz – »co jsem vyšel ze semináře, neotevřel jsem jedinou knihu«, Mamma mia! pomyslel jsem si. To je tak smutné! A jak je to smutné pro jeho věřící, kteří od něj musejí poslouchat bůhvíco…“ Souhrnem řečeno, je třeba vytvářet atmosféru důvěry a setkávat se v reálném čase na reálném místě, nejen prostřednictvím monitoru.

Za nejstarší generaci kněží promluvil P. Tonino Panfili, administrátor baziliky Santa Croce in Gerusalemme. „V den vaší volby, Svatý otče, jsem pochopil, že budu brzy patřit mezi nejstarší kněze. Už i papež je o rok mladší než já!“ Upozornil na velký kontrast v životě kněží, kteří se celým životem nasazovali v hlásání evangelia, ale vyšší věk či nemoc je uvrhly do samoty – „po tolika mezilidských setkáních tolik osamělosti“. Jeho otázka byla dvojí: Co poradit knězi, který je sám ve své nemoci, krom toho, aby vkládal svou křehkost a svá omezení spolu s eucharistickým chlebem do Ježíšovy oběti? A jak mohou kněží vyššího věku pomáhat mladým kněžím, aby zůstali mladí duchem?

Papež Lev v odpovědi nabídl tři vodítka: vděčnost, pokoru a blízkost. Vděčnost za dar života a za kněžské povolání – nikoli v duchu klerikalismu, ale v úžasu nad krásou toho, že mě Pán povolal osobně ke službě, „vděčnost od prvního dne kněžství“ bude moci uschopnit ke slovům díků: „Díky, Pane, za život, za dar, který jsi mi dal.“ Vděčnost také pomáhá bránit určité zahořklosti, neustálé nespokojenosti, která se někdy objevuje už od prvních let kněžského mládí. S tím souvisí pokora, která uznává a chápe, že „nejsem to já sám, je to Pán, který mi dal život, provází mě a nese v náručí“. Tento postoj dává naději. A konečně blízkost lidem, k nimž jsem poslán, pomáhá vytvářet vazby, které přetrvají i v časech stáří a nemoci. Ti, jimž jsme byli nablízku, budou blízko nám.

Jako doporučení pro všechny kněze v každé situaci pak papež Lev zdůraznil veliký význam duchovního doprovázení – „mít ve svém životě někoho, kdo tě zná“, dobrého zpovědníka, člověka velké duchovní moudrosti, který může doprovázet a podpírat ve velice těžkých časech. „Všichni jsme lidé, všichni procházíme těžkými okamžiky, zažíváme bolesti všeho druhu, ale mít někoho důvěryhodného, kdo nás opravdu může doprovázet velmi zblízka, v srdci, v duchu, to je veliký dar, ve kterém můžeme najít životní pomoc,“ řekl svým kněžím (a nejen jim) římský biskup Lev XIV., dříve než završil kněžské setkání slovy poděkování, přáním požehnané postní doby a požehnáním.

- zd -

20. února 2026, 17:30