Lev XIV. ve čtvrti Quarticciolo: Buďme světlem tam, kde žijeme
Svatý otec se nejprve setkal s dětmi a mládeží na farním dvoře a následně v sále pozdravil seniory, nemocné a lidi s handicapem. Velmi silným momentem bylo setkání se čtyřmi matkami, jejichž synové jsou kvůli drogové závislosti ve výkonu trestu. Papež vyzdvihl jejich statečnost a službu farní komunitě a zdůraznil, že i v těch nejtěžších osudech existují znamení naděje a vnitřní síly.
Po soukromém setkání s pastorační radou celebroval Svatý otec v 17 hodin mši svatou pro zcela zaplněný kostel i stovky věřících u venkovní obrazovky. Ve své promluvě navázal na historickou tradici této farnosti, kterou v minulosti navštívili také sv. Jan XXIII. a sv. Jan Pavel II. Místní komunitě, která navzdory obtížím území nikdy „nevzdala svůj boj“, přinesl poselství o duchovním znovuzrození.
Homilie papeže Lva XIV. při mši v římské farnosti Nanebevstoupení ve čtvrti Quarticciolo
Druhá neděle postní, 1. března 2026
Drazí bratři a sestry,
jsem rád, že mohu být mezi vámi a společně s vaší farní komunitou naslouchat Božímu slovu. Tato neděle nám předkládá Abrahamovu cestu (srov. Gen 12,1-4) a událost Ježíšova Proměnění (srov. Mt 17,1-9).
S Abrahamem na cestě se může ztotožnit každý z nás. Život je cesta, která vyžaduje důvěru, vyžaduje spolehnutí se na Boží slovo, které nás volá a někdy po nás žádá, abychom vše opustili. V takové situaci můžeme být v pokušení utéct před nejistotou jako před závratí, která zneklidňuje, a přitom právě díky ní můžeme zakusit nečekaně veliký příslib. Děje se to každý den – protože právě tak uvažuje svět –všechno poměřujeme, všechno se snažíme mít pod kontrolou. Tím ovšem ztrácíme příležitost objevit skutečný poklad, drahocennou perlu, jak nás učí evangelium, kterou Bůh nečekaně ukryl v našem poli (srov. Mt 13,44).
Abrahamova cesta začíná ztrátou: ztrátou země a domova, které uchovávají vzpomínky na jeho minulost. Cesta se však naplní v nové zemi a v nesčíslném potomstvu, v němž se všechno stává požehnáním. Také my, pokud se necháme vírou povolat na cestu, jsme připraveni riskovat nová rozhodnutí v životě i lásce, přestaneme se bát, že o něco přijdeme, protože pocítíme, že rosteme v bohatství, které nám nikdo nemůže vzít.
Stalo se to i Ježíšovým učedníkům – museli se vypořádat s cestou, která je měla zavést do Jeruzaléma (srov. Lk 9,51). Tam, ve Svatém městě, měl Mistr naplnit své poslání, darovat svůj život na kříži a stát se pro všechny a navždy požehnáním. Víme, jak velký odpor kladl Petr a všichni ostatní, jak těžké pro ně bylo následovat Jej. Museli nejprve pochopit, že požehnáním lze být pouze tehdy, když překonáme instinkt, který nám velí bránit se, a přijmeme to, co nám Ježíš zanechal v eucharistii: odhodlání nabídnout své tělo jako chléb, který sytí, žít a zemřít, abychom dávali život. Právě v tom spočívá význam neděle, drazí bratři a sestry: je to spočinutí na cestě, která nás shromažďuje kolem Ježíše. Ježíš nás povzbuzuje, abychom se nezastavovali a neměnili směr. Není většího příslibu, není cennějšího pokladu než žít, abychom darovali život!
Nedlouho před dnem Proměnění Ježíš vyjevil svým učedníkům, jaký bude cíl cesty, po níž kráčí, totiž své utrpení, smrt a vzkříšení. Jistě si vzpomínáte na Petrův odpor a na Ježíšovu reakci, když mu říká: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ (Mt 16,23). A pohleďme, o šest dní později Ježíš žádá Petra, Jakuba a Jana, aby ho doprovodili na horu. V uších jim ještě zní ta těžko snesitelná slova; v mysli stále ještě mají onen nepřijatelný obraz Mesiáše odsouzeného k smrti.
Právě tato vnitřní temnota učedníků je tím, co Ježíš rozptýlí, když se na vrcholu hory ukáže jejich očím proměněný v oslnivém, nepředstavitelném světle. A v tomto slavném zjevení se vedle něj objevují také Mojžíš a Eliáš, svědkové toho, že se v Ježíši naplňuje vše, co bylo psáno (srov. Mt 17,2-3).
Petr opět vystupuje jako mluvčí našeho starého světa a jeho zoufalé potřeby zastavit věci, kontrolovat je. Podobně jako když nechceme, aby skončil útěšný sen. Na tomto místě však nejde o sen, ale o nový svět, do kterého máme vstoupit: cíl naší cesty, cíl plný světla, který má Ježíšovy lidské a božské kontury. Petr staví stany jako by chtěl zastavit tuto cestu, ona však musí pokračovat až do Jeruzaléma (srov. v. 4).
Hlas vycházející z oblaku je hlasem Otce a zní jako prosba: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“ (v. 5). Ten hlas zní také dnes pro nás: „Poslouchejte Ježíše!“ A já, drazí, tady mezi vámi, chci být ozvěnou tohoto volání a říci vám: Prosím vás, sestry a bratři, poslouchejme ho! On nás provází i dnes na naší cestě, aby nás v tomto městě učil logice bezpodmínečné lásky, logice upuštění od každé obrany, která se mění v útok. Poslouchejme ho, vstupme do jeho světla, abychom se stali světlem světa, počínaje čtvrtí, ve které žijeme. Celý život farnosti a jejích skupin existuje právě proto: Je službou světlu, službou radosti.
Po Proměnění na hoře Ježíšova cesta nekončí (srov. v. 9). A také církev, také vaše farnost obdržela v tomto evangeliu své poslání. Uprostřed mnoha složitých problémů tohoto území, které zatěžují vaši každodennost, je právě vám svěřena pedagogika pohledu víry, která dokáže i těžké věci proměnit v naději a rozvíjet nadšení, sdílení a kreativitě jako lék na mnoho ran této čtvrti.
Velmi mne potěšilo, že – jak mi bylo řečeno – tato farní komunita je živá a životná a že navzdory vážným problémům v této oblasti odvážně svědčí o evangeliu. Pod programovým heslem „Tvoříme společenství“ se tato farnost vydala na cestu posilování pocitu sounáležitosti a přijímání všech, opravdu všech, s otevřenou náručí! Jsem tomu rád a chci vás povzbudit: pokračujte na této cestě otevřenosti ke svému okolí a v péči o jeho rány. A doufám, že se k vám přidají další, abyste zde v Quarticciolu byli kvasem dobra a spravedlnosti.
Také vaše úsilí, milí mladí, si zaslouží povzbuzení. V programu „Magis“, který u vás probíhá již několik let, jde o ono „více“, o kterém hovoří svatý Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních. Je to podnět pro dospívající, aby překonali průměrnost a zvolili si odvážný, autentický a dobrý život, který nachází v Ježíši Kristu své „Magis“ („Více“) par excellence.
Drazí bratři a sestry, vy jste znamením naděje. Světlo Proměnění je v této komunitě již přítomné, protože mezi vámi působí Pán, a protože mnozí z vás věříte v jeho vlídnou moc, která všechno proměňuje. Když vidíme, že mnoho věcí kolem nás nefunguje, klademe si někdy otázku: Má to, co děláme, opravdu smysl? Vkrádá se do nás pokušení skleslosti, ztráty motivace a elánu. Právě tajemství zla nás však vybízí, abychom svědčili o své identitě jako křesťané, lidé, kteří chtějí, aby Boží království bylo vnímatelné na místech a v časech, v nichž žijí. To je mé přání pro vás všechny, pro tuto farní komunitu a pro mnoho bratří a sester, kteří ještě nepoznali v Ježíši pravé světlo a pravou radost.
Tváří v tvář všemu, co člověka a život znetvořuje, pokračujeme v hlásání a svědectví evangelia, které proměňuje a dává život. Nechť nás Panna Maria, Matka Církve, vždy doprovází a přimlouvá se za nás.
Překlad - jb -
