Lev XIV.: Boží slovo je náš osobní příběh
Drazí bratři a sestry,
slova Písma, která jsme právě vyslechli, se ptají, kladou otázku každému z nás, zda a jak umíme číst biblické texty, které dnes sdílíme. Je to pozvání vážné a prozřetelnostní, protože nás připravuje k tomu, abychom společně četli knihu dějin, psanou na stránkách našich životů, kterou Bůh neustále inspiruje svou moudrostí.
Jáhen Filip se připojuje k cestujícímu, který se vrací z Jeruzaléma do Afriky, a ptá se ho: „Rozumíš tomu, co čteš?“ (Sk 8,30) Onen poutník, eunuch ze dvora etiopské královny, mu okamžitě odpovídá s pokorou a vtipem: „A jak bych tomu mohl rozumět, když mě tím nikdo neprovází?“ (v. 31) Jeho otázka se tak stává nejen voláním po pravdě, ale i výrazem zvědavosti. Podívejme se pozorně, kdo je účastníkem rozhovoru: je to bohatý muž, stejně jako jeho země, ale zároveň otrok. Všechny poklady, o které pečuje, nejsou jeho; jemu náleží jen únava, kterou vynakládá na dobro jiných. Tento člověk je inteligentní a kultivovaný, což dokazuje jak svou prací, tak modlitbou, ale není plně svobodný. A tato situace je bolestným způsobem vryta do jeho těla: je ve skutečnosti eunuchem. Nemůže se podílet na zrodu nového života; veškeré jeho síly slouží mocným, kteří ho ovládají a řídí.
Právě tehdy, když se vrací do své vlasti, do Afriky, která se stala místem jeho otroctví, jej hlásání evangelia osvobozuje. Boží slovo, které drží v rukou, přináší v jeho životě překvapivé ovoce: když se setkává s Filipem, svědkem Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, stává se tento eunuch nejen čtenářem Písma, tedy divákem, ale i protagonistou příběhu, který ho vtahuje, který se týká právě jeho. Posvátný text k němu mluví a probouzí v něm otázku po pravdě. A tak tento Afričan vstupuje do Písma, které je pohostinné vůči každému čtenáři, jenž chce pochopit Boží slovo. Vstupuje do dějin spásy, které jsou pohostinné vůči každému člověku, muži i ženě, a především vůči utiskovaným, vytěsňovaným a vůbec těm posledním. Psanému textu nyní odpovídá žitý skutek: přijetím křtu už není cizinec, ale stává se Božím synem, naším bratrem ve víře. Tento člověk, dosud otrok bez potomstva, se rodí novému a svobodnému životu ve jménu Pána Ježíše; a o jeho vykoupení mluvíme i my dnes, právě když čteme Písmo!
Jako on, stali jsme se i my křesťany prostřednictvím křtu, zdědili jsme totéž světlo, tj. tutéž víru, v níž čteme Boží slovo. Svým vlastním životem nyní rozjímáme nad proroctvími, modlíme se s žalmy, studujeme Zákon a hlásáme evangelium. Všechny biblické texty opravdu zjevují ve víře svůj vlastní smysl, protože ve víře byly psány a předávány až k nám. Jejich čtení je tedy vždy osobním i církevním aktem, není to osamělé cvičení nebo čistě technická záležitost.
Společně čteme Písmo jako společné dobro církve, průvodcem je nám Duch Svatý, který inspiroval jeho vznik, a apoštolská tradice, která je uchovala a rozšířila po celé zemi. Jak o to žádá onen eunuch, také my můžeme pochopit Boží slovo díky průvodci, který nás doprovází na cestě víry, jako jím byl jáhen Filip, který „se ujal slova, vyšel z toho úryvku Písma a zvěstoval mu Ježíše“ (v. 35). Africký poutník četl Písmo, které se pro něj naplnilo právě tak, jak se naplňuje pro nás dnes: trpící služebník, o němž mluví prorok Izaiáš (srv. Iz 53,7–8), je Ježíš, který nás skrze své utrpení, smrt a zmrtvýchvstání vykoupil ze hříchu a smrti. On je Slovo, které se stalo člověkem, v něm dochází naplnění každé Boží slovo; on nám zjevuje původní plán, plný smysl a konečný cíl.
Jak sám Kristus ujišťuje, „jen ten, kdo přichází od Boha, viděl Otce“ (Jan 6,46). V Synu sám Otec zjevuje svou slávu: Bůh se stává viditelným, slyšitelným, hmatatelným. Prostřednictvím gest Ježíše, Vykupitele, dává plnost svého díla od věčnosti: dává život. Tvoří svět, zachraňuje ho, miluje ho navěky. Těm, kdo mu naslouchají, připomíná Ježíš jedno ze znamení této stálé prozřetelnosti: „Vaši otcové jedli manu na poušti.“ (v. 49) Odkazuje se tak ke zkušenosti exodu: k cestě osvobození z otroctví, která se však stává vysilujícím čtyřicetiletým blouděním, protože lid neuvěřil Pánovým zaslíbením a oplakával právě Egypt (srv. Ex 16,3). Pod faraonovým jhem totiž lidé jedli z plodů země, Bůh je však uvedl na poušť, kde mohl chléb přijít jedině jako dar jeho prozřetelnosti. Mana je tedy zkouškou, požehnáním a příslibem, který přišel Ježíš uskutečnit. Na toto staré znamení nyní navazuje svátost Smlouvy nové a věčné: eucharistie, chléb posvěcený Tím, jenž sestoupil z nebe, aby se stal naším pokrmem. Ti, kdo jedli manu, „zemřeli“ (Jan 6,49); kdo jí tento chléb, žije navěky (srv. v. 51), protože Ježíš je živý! On vstal z mrtvých a stále dává svůj život všem a za všechny.
V konečném Exodu, totiž v Ježíšově velikonočním tajemství, se každý národ osvobozuje z otroctví zla. Když slavíme tuto událost spásy, volá nás Pán ke konečnému rozhodnutí: „Kdo věří, má věčný život.“ (v. 47) V Ježíši dostáváme překvapující možnost: Bůh dává sebe sama nám a za nás. Věřím, že je jeho láska silnější než moje smrt? Každý z nás, kdo se rozhoduje, že mu uvěří, si vybírá mezi zcela jistou beznadějí a mezi nadějí, kterou Bůh činí uskutečnitelnou. Tak náš hlad po životě a spravedlnosti nachází občerstvení v Ježíšově slově: „Chléb, který já dám, je mé tělo pro život světa.“ (v. 51)
Díky tobě, Pane! Chválíme tě a velebíme tě, protože ses rozhodl stát se pro nás eucharistií, chlebem věčného života, abychom my mohli žít navěky. Právě teď, vážení a milí přátelé, slavíme-li tuto svátost spásy, můžeme zvolat s radostí: „Kristus je pro nás všechno!“ V něm nacházíme plnost a smysl života: „Jsi-li obtížen bezprávím, On je spravedlnost; potřebuješ-li pomoc, On je posila; bojíš-li se smrti, On je život; toužíš-li po nebi, On je cesta; jsi-li v temnotách, On je světlo.“ (sv. Ambrož, O panenství, 16,99) V Pánově společnosti naše problémy nezmizí, ale prosvětlí se. Jako každý kříž nachází vykoupení v Ježíši, tak v evangeliu příběh našeho života nachází smysl. Proto dnes každý z nás může říci: „Buď veleben Bůh, který neodmítl mou modlitbu, který mi neodepřel své milosrdenství.“ (Žl 66,20) On nás miluje vždycky jako první; jeho slovo je pro nás evangelium a nic lepšího, co bychom hlásali světu, nemáme. Tato evangelizace se týká nás všech a začíná naším křtem, který je svátostí sbratření, koupelí odpuštění a pramenem naděje. Prostřednictvím našeho svědectví se hlásání spásy stává gestem, stává se službou, stává se odpuštěním – jedním slovem, stává se církví!
Jak nás učil papež František, opravdu „radost evangelia naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem“ (Evangelii gaudium 1). Když v současnosti sdílíme tuto radost, ještě lépe tak odvracíme riziko „individualistického smutku, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného vyhledávání povrchních rozkoší a z izolovaného svědomí. Když se vnitřní život uzavře do vlastních zájmů, nezbývá už prostor pro druhé, nemohou už vstoupit chudí, Božímu hlasu se už nenaslouchá, nezakouší se již sladká radost z jeho lásky“ (tamtéž, č. 2). Právě Pánova láska nás chrání před takovým uzavíráním se do sebe sama a podepírá nás v našem úsilí, především ve službě spravedlnosti a solidaritě.
Proto chci povzbudit vás všechny, celou církev žijící v Rovníkové Guineji, aby s radostí pokračovala v poslání prvních Ježíšových učedníků. Čtěte společně evangelium a buďte jeho vášnivými hlasateli, jako byl jáhen Filip. Slavte spolu eucharistii a dosvědčujte svým životem víru, která zachraňuje, aby se Boží slovo stalo dobrým chlebem pro každého.
překlad - zd -
