Lev XIV.: Vstříc Boží obci, městu míru a pokoje

Vážený pane prezidente,
vážení představitelé veřejné správy a členové diplomatického sboru,
dámy a pánové!

Srdečně vás zdravím s vděčností za vaše přijetí a za slova, s nimiž jste mě přivítali. Jsem šťastný, že zde mohu být a navštívit milovaný lid Rovníkové Guineje. Při návštěvě této země pospal sv. Jan Pavel II. Vaši osobu, pane prezidente, jako „symbolický střed, k němuž se sbíhají živá očekávání lidí stran nastolení společenského klimatu autentické svobody, spravedlnosti, respektu a podpory práv každého člověka i skupiny lidí a zlepšení životních podmínek, které by všem lidem umožnily, aby žili svůj život skutečně lidsky a jako Boží děti“ (sv. Jan Pavel II., promluva k prezidentu Rovníkové Guineje, Malabo). Jsou to slova, která jsou stále aktuální a která se týkají každého, kdo na sebe vzal veřejnou odpovědnost.

„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ (GS 1) Tato slova II. vatikánského koncilu z konstituce Gaudium et spes vyjadřují nejlépe důvody a pohnutky, které mě k vám přivádějí: abych utvrdil ve víře a povzbudil lid této země, která prochází rapidní proměnou. Jako v Božím Srdci, tak i v srdci církve zaznívá ozvěna toho, co se děje zde, mezi miliony lidí, za něž Pán Ježíš Kristus daroval život.

Víte, že sv. Augustin četl události historie optikou dvou obcí: obce Boží, pro niž je charakteristická bezpodmínečná Boží láska (amor Dei) a která je spojena láskou k bližním, především k chudým, a obce pozemské, místa provizorního přebývání, v níž člověk žije až do smrti. V této perspektivě tyto dvě obce koexistují až do konce časů (srv. O Boží obci, 19,14) a každá lidská bytost ve svých rozhodnutích den za dnem dává najevo, ke které z nich chce patřit.

Vím, že jste zahájili projekt výstavby města, které se za několik měsíců stane novým hlavním městem vaší země. Rozhodli jste se mu dát jméno, ve kterém, zdá se, zaznívá odkaz na biblický Jeruzalém, Ciudad de la Paz (Město míru). Takové rozhodnutí klade nároky na svědomí každého člověka s otázkou, které obci chce sloužit! Jak jsem nedávno připomněl diplomatickému sboru u Svatého stolce, pro velkého otce Augustina se pozemská obec soustředí na pyšnou lásku k sobě samé (amor sui), na dychtivost po světské moci a slávě, které vedou ke zničení.

Naproti tomu Augustin zastává přesvědčení, že křesťané jsou povoláni Bohem, aby v pozemské obci přebývali se srdcem a myslí obrácenými k nebeské obci, své pravé vlasti. To je město, k němuž se Abraham „vydal na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech stejně jako Izák a Jákob, spoludědicové téhož zaslíbení. Očekával město s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.“ (Žid 11,8–10) Každá lidská bytost může ocenit toto prastaré uvědomění si, že na zemi žijeme jen přechodně. Je to klíčové pro rozlišení mezi tím, co přetrvává, a tím, co pomíjí; takto si lze uchovat svobodu vůči nespravedlivému bohatství a iluzi panování. Zvláště platí, že „křesťané žijící v pozemském městě nejsou cizinci v politickém světě a snaží se uplatňovat v občanské správě křesťanskou etiku inspirovanou Písmem. Boží obec nepředkládá politický program, nýbrž nabízí cenné reflexe nad zásadními otázkami společenského a politického života“ (promluva k diplomatickému sboru, 9. ledna 2026).

Sociální nauka církve dnes představuje pomoc pro každého, kdo chce čelit „novotám“, které destabilizují planetu a lidské soužití, kdo hledá především Boží království a jeho spravedlnost. To je klíčovou částí poslání církve: podílet se na formaci svědomí prostřednictvím hlásání evangelia a nabídky morálních kritérií a autentických etických principů, s respektem vůči svobodě každého jedince a vůči autonomii jednotlivých národů a jejich vlád. Cílem sociální nauky je výchova k tomu, aby člověk mohl čelit stále novým problémům, jako každá generace je nová, s novými výzvami, novými sny, novými požadavky.

Především před námi vystupují do popředí otázky, které otřásají základy lidských zkušeností. Jak jsem nedávno zdůraznil, když jsem přirovnal naši dobu k časům, v nichž Lev XIII. vydal Rerum novarum, »každé vyloučení je novou tváří sociální nespravedlnosti. Propast mezi „nepatrnou menšinou“ – jedním procentem populace – a naprostou většinou se dramaticky rozevřela. […] Mluvíme-li o vyloučení, staneme také před paradoxem: nedostatek půdy, jídla, bydlení a důstojné práce se setkává s přístupem k novým technologiím, které se šíří po celém světě prostřednictvím globalizovaného trhu. Mobilní telefony, sociální sítě i umělá inteligence jsou na dosah milionům lidí, včetně chudých.« (promluva k lidovým hnutím, 23. října 2025) Je tudíž neodkladným úkolem pro veřejné autority a pro dobrou politiku odstraňovat překážky integrálnímu lidskému rozvoji, pro nějž jsou solidarita a rovný přístup ke společným dobrům klíčovými principy.

Nelze skrývat, že například překotný technologický rozvoj, jehož jsme svědky, také urychlil spekulace spojené s potřebou nerostných surovin, které však, zdá se, vedly k zapomnění na zásadní požadavky, jako je péče o stvoření, práva místních komunit, důstojnost práce či ochrana veřejného zdraví. Proto beru za svou výzvu papeže Františka, který právě před rokem opustil tento svět: »Dnes musíme říci „ne“ ekonomice vyloučení a nerovnosti. Taková ekonomika zabíjí.« (Evangelii gaudium 53) Dnes je to skutečně ještě patrnější než před několika lety, že bujení ozbrojených konfliktů má mezi svými zásadními motivy kolonizaci ropných a minerálních ložisek, a to bez ohledu na mezinárodní právo nebo na právo národů na sebeurčení.

Jeví se, že tytéž nové technologie jsou pojaty a užívány především k válečným účelům a v takovém rámci, že neumožňují růst příležitostí pro všechny. Naopak, beze změny kurzu v přijetí politické odpovědnosti a bez respektu vůči mezinárodním institucím a dohodám je vážné riziko, že bude osud lidstva vystaven tragickému ohrožení. Toto Bůh nechce. Jeho svaté Jméno nesmí být profanováno touhou po moci, zpupností a diskriminací; a především nikdy nesmí být vzýváno k ospravedlnění rozhodnutí pro smrt a skutků smrti. Ať vaše země neváhá potvrdit vlastní linie rozvoje a pozitivní příležitosti, aby tak stanula na mezinárodní scéně ve službě práva a spravedlnosti.

Vaše země je mladá! Jsem si proto jist, že v církvi najdete pomoc pro formování svobodného a zodpovědného svědomí, díky němuž se společně vydáte vstříc budoucnosti. Ve světě raněném zpupností mají národy hlad a žízeň po spravedlnosti. Je nutné ocenit každého, kdo věří v pokoj a mír, a odvážit se jít proti politickému proudu se společným dobrem v centru pozornosti. Vyvstává potřeba nových vizí a učebních plánů, které dají mladým lidem prostor a důvěru. Boží obec, město pokoje musí být přijato především jako dar, který přichází shůry a k němuž se obrací naše touha a veškeré naše úsilí. Je to zaslíbení i úkol. Jeho obyvatelé „zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ (Iz 2,4), každá jejich slza bude setřena a oni se budou moci účastnit hostiny, která už nebude vyhrazena jen pro elitu, protože tučná jídla, vynikající vína a vydatné pokrmy (srv. Iz 25,6) budou rozdělovány všem.

Pane prezidente, dámy a pánové, putujme společně s moudrostí a nadějí vstříc Boží obci, která je městem míru a pokoje.

překlad - zd -