Papež: Jako pastýř nemohu podporovat válku, zemřelo příliš mnoho nevinných
Vatican News
„Dobré ráno všem, doufám, že se máte dobře a že jste připraveni na další cestu. Už teď s dobitými bateriemi!“ Papež Lev XIV. zakončil dlouhou apoštolskou cestu po Africe a během letu z Malaba, poslední zastávky v Rovníkové Guineji, do Říma odpověděl na otázky pěti z přibližně 70 novinářů, kteří ho doprovázeli na této mezinárodní cestě. Válka, jednání mezi USA a Íránem, otázka migrace, trest smrti a žehnání homosexuálních párů – to jsou některá z témat, kterým se papež během rozhovoru věnoval. Tiskovou konferenci však zahájil vlastní reflexí nad tím, co právě prožil v Africe.
„Když cestuji, mluvím za sebe, dnes ale mluvím jako papež, biskup Říma, je to především apoštolská pastorační cesta, jejímž cílem je navštívit, doprovázet a poznat Boží lid. Často je zájem [novinářů] spíše politický: ‚Co říká papež k tomuto či onomu tématu? Proč nehodnotí vládu v té či oné zemi?‘. A jistě je mnoho věcí, o kterých by se dalo mluvit. Mluvil jsem o spravedlnosti a jsou tam i další témata. Ale to není to prvořadé slovo: moji cestu je třeba interpretovat především jako vyjádření vůle hlásat evangelium, zvěstovat poselství Ježíše Krista, což je pak způsob, jak se přiblížit lidem v jejich štěstí, v hloubce jejich víry, ale také v jejich utrpení. V rámci toho je samozřejmě často nutné se k něčemu vyjádřit nebo hledat způsob, jak povzbudit místní lid, aby převzal odpovědnost za svůj život. Je důležité hovořit také s hlavami států, aby se podpořila změna smýšlení nebo větší otevřenost v uvažování o dobru všech lidí, možnost nahlížet na otázky, jako je rozdělení majetku v zemi. V rozhovorech, které jsme vedli, došlo tak trochu na všechno, ale především jsme se snažili setkávat se s lidmi, kteří v sobě mají tolik nadšení. Jsem velmi spokojený s celou cestou, ale prožít, doprovázet a kráčet s lidmi Rovníkové Guineje bylo opravdu přímo požehnání vodou… Byli šťastní z dešťů, které před pár dny spadly, ale především z toho, že mohli sdílet s univerzální církví to, co slavíme ve své víře.
První otázku položil Ignazio Ingrao (z italské televize Tg1): Svatosti, děkuji za tuto cestu plnou setkání, příběhů a tváří. Na setkání za mír v Bamendě v Kamerunu jste popsal svět obrácený naruby, kde hrstka tyranů hrozí zničením planety. Řekl jste, že pokoj se nemá vymýšlet, ale přijímat. Jednání o konfliktu v Íránu jsou plná chaosu, mají vážný dopad na světovou ekonomiku. Přejete si změnu režimu v Íránu, vzhledem k tomu, že i občanská společnost a studenti vyšli v posledních měsících do ulic a ve světě panují obavy z úsilí o získání atomové bomby?
Jaký apel adresujete Spojeným státům, Íránu a Izraeli, aby se dostaly z patové situace a zastavily eskalaci? Měly by se NATO a Evropa do této věci více zapojit?
Rád bych začal tím, že je třeba prosazovat nový přístup a kulturu směřující k míru. Častokrát při hodnocení určitých situací je okamžitou reakcí, že je třeba zasáhnout násilím, válkou, útokem. Viděli jsme, že zemřelo mnoho nevinných lidí. Právě jsem viděl dopisy od některých rodin dětí, které zemřely první den útoku. Mluví o tom, že už ztratili své syny a dcery, své děti, které při tomto (útoku) zemřely. Otázkou není, zda se režim změní, nebo nezmění, otázkou je, jak prosazovat hodnoty, ve které věříme, aniž by umíralo tolik nevinných lidí. Otázka Íránu je zjevně velmi složitá. V rámci samotných jednání, která probíhají, jeden den Írán řekne ano a Spojené státy řeknou ne a naopak, a my nevíme, kam to směřuje. Vyvinula se tato chaotická situace, kritická pro světovou ekonomiku, ale pak je tu také celá populace nevinných lidí v Íránu, kteří touto válkou trpí. Pokud tedy jde o změnu režimu, ano či ne: není jasné, jaký režim tam v tuto chvíli je, po prvních dnech útoků Izraele a Spojených států na Írán. Raději bych chtěl povzbudit k pokračování dialogu o míru, aby se strany snažily vynaložit veškeré úsilí na prosazování míru, odvrácení hrozby války a dodržování mezinárodního práva. Je velmi důležité, aby byli chráněni nevinní, jak se to na různých místech nestalo. Nosím u sebe fotografii muslimského chlapce, který při mé návštěvě Libanonu stál s cedulí s nápisem „Vítej, papeži Lve“, a který byl pak v této poslední fázi války zabit. Existuje mnoho lidských situací a myslím, že musíme být schopni takto uvažovat. Jako církev – opakuji to znovu – jako pastýř nemohu být pro válku. A rád bych povzbudil všechny, aby se snažili hledat odpovědi vycházející z kultury míru, a nikoli z nenávisti a rozdělení.
Druhou otázku položila Eva Fernández (z Radio Cope): Opouštíme kontinent, kde mnoho lidí touží a sní o cestě do Evropy. Vaše další cesta povede do Španělska, kde otázka migrace zaujímá důležité místo, zejména na Kanárských ostrovech. Víte, že téma migrace ve Španělsku vyvolává velkou debatu a polarizaci, a ani mezi katolíky neexistuje jasný postoj. Co byste řekl Španělům a zejména katolíkům ohledně imigrace? A pak, pokud dovolíte: příští cesta bude do Španělska, ale víme, že máte přání a záměr cestovat do Peru a možná do Argentiny a Uruguaye, ale chtěl byste také pozdravit Pannu Marii Guadalupskou?
Téma imigrace je velmi složité a týká se mnoha zemí, nejen Španělska, nejen Evropy, Spojených států, je to celosvětový jev! Moje odpověď tedy začíná otázkou: Co dělá Sever světa pro to, aby pomohl Jihu světa nebo těm zemím, kde mladí lidé dnes nenacházejí budoucnost, a proto žijí snem, že chtějí odejít na sever? Všichni chtějí odejít na Sever, ale Sever často nemá odpovědi na to, jak jim nabídnout možnosti. Mnozí trpí… Téma obchodování s lidmi, „trafficking“, je také součástí migrace. Osobně se domnívám, že stát má právo stanovit pravidla ohledně svých hranic. Neříkám, že by všichni měli přicházet bez žádného řádu a vytvářet tak na místech, kam jdou, situace ještě nespravedlivější než ty, které opustili. Nicméně kladu si otázku: Co děláme v bohatších zemích pro to, abychom změnili situaci v chudších zemích? Proč se nemůžeme snažit, ať už prostřednictvím státní pomoci, nebo investic velkých bohatých podniků a nadnárodních společností, aby se změnila situace v zemích, jako jsou ty, které jsme navštívili během této cesty?
Afrika je mnoha lidmi považována za místo, kam se dá jet pro nerostné suroviny, brát z jejího bohatství pro bohatství jiných, v jiných zemích. Možná bychom na celosvětové úrovni měli více pracovat na prosazování větší spravedlnosti, rovnosti a rozvoje těchto afrických zemí, aby lidé neměli potřebu emigrovat do jiných zemí, do Španělska atd. A další bod, který bych chtěl zmínit, je ten, že v každém případě jde o lidské bytosti a my musíme s lidmi zacházet lidsky, a nikoli ještě hůře než se zvířaty, jak se to někdy děje. Je to velmi velká výzva: určitá země může říci, že nemůže přijmout více než tolik a tolik, ale když lidé přijdou, jsou to lidské bytosti a zaslouží si úctu, která náleží každé lidské bytosti pro její důstojnost.
A co další cesty?
Mám velkou touhu navštívit různé země Latinské Ameriky. Zatím to není potvrzené, uvidíme. Počkejme.
Další otázku položil Arthur Herlin (Paris Match): Svatý otče, moc vám děkujeme za tuto mimořádnou cestu. Bylo to úžasné. Během této cesty jste se setkal s některými z nejvíce autoritářských vůdců světa. Jak zabráníte tomu, aby vaše přítomnost nedodávala těmto režimům morální autoritu? Nejde tu, takříkajíc, o „vylepšení image“ díky papeži?
Přítomnost papeže vedle jakéhokoli hlavy státu lze samozřejmě interpretovat různými způsoby. Lze ji interpretovat – a někteří ji tak interpretovali – jako by papež nebo církev říkali, že je v pořádku tak žít. Jiní mohou říkat něco jiného. Rád bych se vrátil k tomu, co jsem řekl ve svých úvodních poznámkách o důležitosti pochopení hlavního účelu cest, které podnikám, které papež podniká: jde o to navštěvovat lidi. A o velké hodnotě, kterou Svatý stolec i nadále přikládá, někdy s velkými oběťmi, udržování diplomatických vztahů se zeměmi po celém světě. A někdy máme diplomatické vztahy se zeměmi, které mají autoritářské vůdce. Máme příležitost s nimi hovořit na diplomatické, formální úrovni. Ne vždycky vydáváme velká kritická, soudící nebo odsuzující prohlášení. Avšak v zákulisí se odehrává spousta práce na podporu spravedlnosti, na podporu humanitárních záležitostí, na hledání situací, kde jsou například političtí vězni, a na nalezení způsobu, jak je osvobodit. Situace hladu, nemocí atd. Svatý stolec tedy zachovává neutralitu a hledá způsoby, jak pokračovat v pozitivních diplomatických vztazích s mnoha různými zeměmi, a ve skutečnosti se snaží aplikovat evangelium na konkrétní situace, aby se život lidí mohl zlepšit. Lidé si zbytek vyloží, jak budou chtít, ale myslím, že je pro nás důležité hledat nejlepší možný způsob, jak pomoci lidem ať už jsou v jakékoli zemi.
Verena Stefanie Shälter (ARD Rundfunk): Svatý otče, gratuluji k vaší první papežské cestě na Jih světa. Viděli jsme mnoho nadšení a také, řekla bych, euforii. Předpokládám, že to bylo velmi dojemné i pro vás. Ráda bych věděla, jak hodnotíte rozhodnutí kardinála Reinharda Marxe, arcibiskupa Mnichova a Freisingu, udělit povolení k žehnání párů stejného pohlaví ve své diecézi. A jak hodláte s ohledem na různé kulturní a teologické perspektivy, zejména v Africe, zachovat jednotu univerzální církve v této otázce?
Především si myslím, že je velmi důležité pochopit, že otázka jednoty či rozdělení církve by se neměla točit kolem sexuálních otázek. Je tu tendence myslet si, že když církev hovoří o morálce, jediným morálním tématem je sexualita. Ve skutečnosti se domnívám, že existují mnohem větší a důležitější otázky, jako je spravedlnost, rovnost, svoboda mužů a žen, náboženská svoboda, které by měly mít přednost před touto konkrétní otázkou.
Svatý stolec již hovořil s německými biskupy. Svatý stolec dal jasně najevo, že nesouhlasíme s formalizovaným žehnáním párů – v tomto případě homosexuálních párů, jak jste se ptala – ani párů v neregulérních situacích, nad rámec toho, co specificky dovolil papež František, když řekl, že všichni lidé mohou přijmout požehnání. Když kněz uděluje požehnání na konci mše, když papež uděluje požehnání na konci velké slavnosti, jako byla ta dnešní, je to požehnání pro všechny lidi. Slavný výrok Františka „všichni, všichni, všichni“ vyjadřuje přesvědčení církve, že všichni jsou přijímáni, všichni jsou zváni - všichni jsou zváni, aby následovali Ježíše, a všichni jsou zváni, aby usilovali o obrácení ve svém životě. Jít dnes nad rámec tohoto, myslím může způsobit více rozkolu než jednoty a myslím, že bychom se měli snažit budovat naši jednotu na Ježíši Kristu a na tom, co Ježíš Kristus učí. To je moje odpověď na tuto otázku.
Poslední otázku položila Anneliese Taggart (News Max): Svatý otče, během této cesty jste hovořil o tom, jak lidé hladoví a žízní po spravedlnosti. Právě dnes ráno bylo oznámeno, že Írán popravil dalšího člena opozice, a to v době, kdy režim veřejně pověsil mnoho dalších lidí a zavraždil tisíce svých vlastních občanů. Odsuzujete tyto činy? Máte nějaký vzkaz pro íránský režim?
Odsuzuji všechny nespravedlivé činy. Odsuzuji zabíjení lidí. Odsuzuji trest smrti. Věřím, že lidský život musí být respektován a že život všech lidí – od početí až po přirozenou smrt – musí být respektován a chráněn. Když tedy nějaký režim, když nějaká země přijímá rozhodnutí, která nespravedlivě berou život jiným lidem, je to zjevně něco, co je třeba odsoudit.
překlad - jb -
