Jak papeže přivítá Barcelona?
Antonella Palermo (redakčně upraveno)
Na příjezd Lva XIV. jsou připraveny barcelonské ulice, vyzdobeny nápisy, mezi nimiž vévodí katalánské Benvingut, tedy „Vítejte“, spolu s dalšími hesly – Pokoj, Lidskost, Různost, Úcta, Důstojnost, Soužití, Pohostinnost, Solidarita… Jsou to ulice města, kde se snoubí historie s futurismem, lokální specifika s celosvětovým rozměrem.
Barcelona je od 19. století centrem španělské ekonomiky a jejím hnacím motorem. Zde se také utvářela španělská střední třída, která přispěla k sociální diverzifikaci, zde ovšem také vyrůstaly sekularizující tendence. Dosud nejsou zahojeny rány občanské války, zde v Katalánsku obzvlášť hluboké – jejich vinou je stále církev částečně vnímána jako „spojenec frankismu“.
Katalánský sentiment je v tomto regionu velmi silně přítomen; někdy nabývá až podoby „identitárního mýtu“, který má tendence někdy soupeřit, někdy koexistovat s lidovou zbožností. Pro ni jsou pochopitelně živným prostředím bohaté a pestré lidové tradice – řada z nich ožila právě v uplynulých dnech v souvislosti se slavností Těla a krve Páně; ta je zde vnímána jako „svátek svátků“ napříč postoji a vyznáními.
Barcelona je ovšem také hlavní španělský přístav ve Středozemním moři. Je otevřená Středomoří a skrze ně celému světu. Žije velmi dynamickým kulturním životem, má výraznou kosmopolitní tvář. Studují zde stovky zahraničních studentů, přijíždějí sem tisíce turistů z celého světa, působí zde cizojazyčné komunity i farnosti.
Duchovní správce italsky mluvících katolíků Giampaolo Ghisleni popisuje barcelonskou situaci jako „život podobný středověkému prožívání víry; v těchto dnech, kdy byla dokončena nejvyšší věž baziliky Sagrada Familia, připadal jsem si trochu jako ve Florencii 14. století – když byl dokončen Brunelleschiho dóm, říkali si Florenťané: »Takový kostel máme jedině my!«“
Také Barcelona zažívá nárůst žádostí o křest dospělých. Zdá se, že mladí lidé jsou přitahováni zvláště dynamickými hnutími a spiritualitami – od Opus Dei přes Neokatechumenátní hnutí až po Cestu do Emmaus. Otázka, kterou si církev v Barceloně klade, je, „jak propojit tato hnutí se životem farností, které zjevně stárnou“ a „jak umožnit vanutí Ducha napříč společenskými vrstvami“, vysvětluje děkan katedrály Santiago Bueno Salinas.
Barcelona je tedy město mnoha otázek a mnoha výzev, ale také mnoha působivých obrazů – mezi něž bezpochyby patří ten nejikoničtější, panorama baziliky Sagrada Familia. Ovšem neméně působivý je i pohled na zástupy lidí při eucharistickém průvodu o zmiňované slavnosti – zástupy mladých rodin, řeholníků a řeholnic i křehkých stařečků, kteří všichni poklekají na náměstí před katedrálou s pohledem pozvednutým ke Kristu – jak vyzývá motto apoštolské cesty: „Pozvedněte oči!“ (Jan 4,35)
- zd -
