Lev XIV.: V Sagrada Família navrhl Gaudí duchovní pouť
Apoštolská cesta papeže Lva XIV. do Španělska 6. – 12. června 2026
Homilie při mši svaté v bazilice Sagrada Familia
Barcelona, 10. června 2026
„Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi” (Ž 8,2.10). Se slovy chval tohoto žalmu, tak plného radosti a úžasu, vás všechny zdravím, drazí bratři a sestry. Vyjadřuji vděčnost Jejich Veličenstvům a děkuji kardinálu Juanovi Josému Omellovi, arcibiskupovi Barcelony, stejně jako ostatním bratřím v biskupském úřadu a všem, kteří se připojují k naší modlitbě: kněžím, jáhnům, řeholníkům a řeholnicím a bohoslovcům. V tento večer, který je svátkem pro celé město Barcelonu, zasílám svůj vděčný pozdrav národním, regionálním a místním úřadům, jakož i členům jiných křesťanských společenství a jiných náboženství, kteří se účastní našeho díkůvzdání.
Dnes nás totiž vítá bazilika Svaté rodiny, která otevírá své brány jako široce rozevřenou náruč, aby pozvala každého k tomuto oltáři, k naslouchání Božímu slovu, které z nás činí rodinu milovanou Pánem, živenou jeho vlastním životem v eucharistii. Tak se Barcelona, la ciutat comtal, a celé Katalánsko shromažďuje v tomto chrámu, který je znamením jednoty a svornosti, a pozvedá zrak, aby se setkaly s tváří Boha Otce, zářící v jeho Synu, který se stal člověkem, Ježíši Kristu.
Spolu s díkuvzdáním Pánu za jeho lásku k nám, jej chválíme za to, co koná v našem životě. Děkujeme mu zejména za tuto mimořádnou baziliku, kterou papež Benedikt XVI. vysvětil v roce 2010. Připomněl přitom, že je viditelným znamením neviditelného Boha, k jehož slávě se tyčí její věže (srov. Homilie k vysvěcení k vysvěcení baziliky Sagrada familia, 7. listopadu 2010). V návaznosti na modlitbu mého předchůdce za několik okamžiků požehnám nejvyšší věž baziliky, věž Ježíše Krista.
Tento chrám je jedinou stavbou, složenou z mnoha kamenů. Dům, který v průběhu let neustále roste podle původního projektu. Všichni jsme živými kameny tohoto díla, jehož základem a vrcholem, počátkem i koncem je Kristus. Bazilika Svaté rodiny je mnohem více než monument; je i dnes staveništěm, které nám připomíná, že křesťanský život je vždy cestou, neboť jde o plán, který Bůh dovede k naplnění.
Neobýváme tedy nedokončené dílo, ale chrám, který je stále ve výstavbě. Jeho nedokonalost není vadou, protože svědčí o touze; neznamená nedostatek, ale vyjadřuje slib, který chceme důsledně ctít. Naše vděčnost se tak stává úkolem, zatímco spolupracujeme na Božím projektu, tedy na stavbě, ke které nás On sám volá. Jelikož jsme chrámem Ducha Svatého (srov. 1Kor 6,16.19), toto dílo je souběžné s naším životem, který Bůh zamýšlí jako mistrovské dílo, které máme společně uskutečnit.
V tomto smyslu střežme ve svém srdci slova, která Pán adresoval králi Davidovi: „Ty mi chceš postavit dům, ve kterém bych sídlil?“ (2Sam 7,5). Naopak, „Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě“ (v. 11). Tímto nás Písmo učí, že to nejsme my, kdo dáváme místo Bohu, jako by byl prvkem jakési řady nebo součástí celku většího než On. Naopak je to Bůh, kdo nám dává místo, a místem, které nám dává, je jeho srdce: v něm je synovské místo pro nás, kteří jsme byli cizinci; místo milovaných pro nás, kteří jsme hříšníci.
Jeho vůle se naplňuje skrze Ježíše: můžeme tedy pochopit smysl toho, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pán říká farizejům: „Jestliže neuvěříte, že Já Jsem, zemřete ve svých hříších“ (Jan 8,24). Silná slova, která však nejsou ani v nejmenším výhrůžkou, ani vydíráním. Jsou pozváním ke spáse, tedy výzvou ke svobodě ze strany Krista, který pro nás chce definitivní, věčné dobro. Když nás ohrožuje zlo, Pán je vždycky s námi, vždycky pro nás. „Já Jsem“: to je to nejsvětější jméno, které Bůh svěřil Mojžíšovi z hořícího keře a zjevil tak svou nezničitelnou věrnost. Stal se člověkem a stal se pro nás Emanuelem, pramenem milosti a odpuštění, spásy a nového života. Právě proto, pokud nevěříme v Ježíše Krista, zůstáváme v hříchu a zabíjíme nejen sami sebe, ale i svého bližního. Drazí, nemůžeme věřit v Ježíše a vést válku. Nemůžeme věřit v Ježíše a zabíjet nevinné ještě předtím, než se narodí. Nemůžeme věřit v Ježíše a opouštět ty, kteří trpí, plačí nebo prchají před bídou.
Dnes večer si tedy připomeňme, že Kristův kříž, umístěný na vrcholu této baziliky, je křížem těch posledních, kteří se stávají prvními, hříšníků, kteří se stávají svatými, mrtvých, kteří vstanou z mrtvých. Všechna tři průčelí baziliky Svaté rodiny to dosvědčují: ten, který je První, se pro nás stává posledním v Narození; svou obětí nás vykupuje skrze Utrpení; jeho smrt nám dává věčný život a činí nás účastníky božské slávy. Při pohledu na věž Ježíše Krista pozvedáme zrak k Němu, k Němu, který jediný nám zjevuje pravdu o Bohu a pravdu o nás samých. Při pohledu na Krista můžeme vidět svět novým pohledem: věž Kříže se tak stává praporem lásky, protože Bůh nás tak miluje, že proměňuje nástroj smrti ve znamení naděje. V Ježíšově kříži dosahuje naše víra vrcholu, jak vyznává nápis umístěný pod křížem završujícím věž: „Tu solus Sanctus, Tu solus Dominus, tu solus Altissimus“. Tento kříž září ve dne, odráží sluneční světlo, a září v noci, osvětluje město jako maják otevřený ke Středozemnímu moři.
Ano, Kristovo světlo září ve temnotě, jakkoli jej temnota nepřijala (srov. Jan 1,5.11). Toto odmítnutí však nezmenšuje Boží lásku: „Až povýšíte Syna člověka,“ říká Pán, „tehdy poznáte, že jsem to já a že sám ze sebe nic nekonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec“ (Jan 8,28). Je třeba projít utrpením Ukřižovaného, abychom byli osvíceni slávou Vzkříšeného: Otec totiž od počátku učí dávat život a Syn, který jej od Něho přijímá, jej všem daruje mocí Ducha Svatého. Proto je kříž jasným znamením jeho lásky.
Víra dává tvar kamenům a smysl stavbě, v níž společně přebýváme. Ve své modlitbě proto objevujeme původní spojení věcí s Bohem, Stvořitelem nebe a země: On je umělec, který vtiskl svou nádheru vesmíru. Člověk, stvořený k Jeho obrazu, odpovídá Božímu dílu svou vlastní vynalézavostí: tak umělec činí ze svého talentu chválu a ze své tvořivosti svědectví o samotném Stvořiteli. Jako architekt s vroucí vírou navrhl ctihodný Antoni Gaudí tyto prostory s úmyslem vyprávět tajemství Pánova života: tímto způsobem nám navrhl duchovní pouť, která vede k setkání s Kristem, který se pro nás narodil, zemřel a vstal z mrtvých. Společně s Gaudím, u příležitosti stého výročí jeho úmrtí, si dnes večer připomínáme všechny iniciátory a mecenáše, umělce a řemeslníky, kteří spolupracují na budování tohoto mistrovského architektonického díla, které je zároveň výmluvnou katechezí z kamene, barev a světla. Ve své moudrosti tak Církev obnovuje Biblia pauperum starobylých katedrál, které jsou samy o sobě nesmírně bohatým poselstvím evangelizace. V tomto chrámu obrazů je ještě zřetelnější, jak jsou umění a krása významnými průduchy evangelizace.
Drazí bratři a sestry, krása tohoto chrámu nás pobízí, abychom se od našeho Mistra a Pána stále více učili umění žít podle jeho evangelia. Když tedy pozvedáme zrak k Němu, k Ukřižovanému a Vzkříšenému, zasazujme se o pozvednutí tváří těch, kdo leží v prachu (srov. 1 Sam 2,8). A ukazujme tak, že Sagrada Familia je nejvyšším chrámem na světě, nikoli proto, aby vynikala ve světských žebříčcích, ale aby vedla kroky putujícího Božího lidu ve Španělsku a v této katalánské zemi, s křížem osvětlujícím cestu jako hořící lampa v očekávání Ženichova návratu.
Překlad - jb -
