Lev XIV. ve španělském parlamentu: Obrana lidské důstojnosti, svobody a pokoje
Promluva papeže Lva XIV. při setkání s členy španělského parlamentu
Madrid, Congreso de los Diputados, 8. června 2026
Pane předsedo vlády,
pane předsedo Kongresu poslanců,
pane předsedo Senátu,
pane předsedo Ústavního soudu,
pane předsedo Nejvyššího soudu a Generální rady soudní moci,
členové Kongresu poslanců a Senátu,
dámy a pánové,
Děkuji paní předsedkyni za její laskavá slova, za pozvání, které Svatý stolec obdržel u příležitosti mé cesty do této země, a za laskavost, s níž jste mě přijali v tomto historickém paláci Kongresu poslanců, významném sídle institucionálního, právního a demokratického života Španělského království. Stojím před vámi jako biskup Říma a pastýř katolické církve, s vědomím, že poslání svěřené Nástupci apoštola Petra jako principu a základu jednoty biskupů a věřících (srov. Lumen gentium, 23) klade Svatý stolec zvláštním způsobem do dialogu s národy a státy.
Moje přítomnost mezi vámi chce být vyjádřením blízkosti Španělsku v rámci vzájemné spolupráce a nabídnutým slovem ve službě člověku. Církev „kráčí s lidstvem“, sdílí jeho naděje i rány, naslouchá otázkám každé doby a nechává se oslovovat „vším, co se týká existence mužů a žen dnešní doby“. Když se tedy obrací k veřejnému životu, činí tak s úctou k poslání jednotlivých institucí a k legitimní odpovědnosti těch, kteří dostali mandát k tvorbě zákonů. Uznává „autonomii pozemských skutečností“ a „rozdíl mezi církevním společenstvím a politickým společenstvím“; a právě s tímto vědomím předkládá svou reflexi, která pramení z touhy sloužit společnému dobru a připomínat to, co činí společné soužití skutečně lidským (srov. Magnifica humanitas, 18–19).
V tomto plénu se společenskému soužití dostává právní podoby. Na tomto místě nasloucháte rozdílům, uspořádáváte je a, je-li to možné, proměňujete je ve společná rozhodnutí. Proto se každá legislativní činnost, bez ohledu na legitimní rozmanitost názorů, nakonec potýká s rozhodující otázkou: Jaký koncept člověka je inspirací pro zákony a jaký druh společnosti tyto zákony budují.
V této otázce má Španělsko obzvláště bohatou historii. Jeho geografická a politická identita se prolíná s historií, v níž se víra a rozum, umění a právo, tradice a myšlení dokázaly plodně setkat. V jeho katedrálách a na jeho univerzitách, v jeho nesmrtelné literatuře, v jeho právních institucích a v samé duši jeho lidu zůstává živé dědictví, které dalo vzniknout zvláštnímu způsobu prožívání svobody, uplatňování spravedlnosti a uspořádání společného života.
Od univerzálně platných stránek Dona Quijota, kde Cervantes prohlásil, že „svoboda […] je jedním z nejcennějších darů, které nebe lidem udělilo“ (Don Quijote de la Mancha, II, 58), až po duchovní hloubku svaté Terezie z Ávily, od velké španělské právní tradice po metafyzický neklid Unamuna, který připomínal, že člověk „se nesmíří s tím, že zemře úplně“ (Tragický pocit života, I), dokázalo Španělsko nahlížet na lidskou bytost jako na něco víc než jen na pouhý článek společenského, hospodářského či politického řádu. Uznalo ji jako bytost otevřenou pravdě, obdařenou svobodou a poháněnou žízní po věčnosti, kterou žádná pozemská skutečnost nedokáže uhasit; jedním slovem, jako někoho, jehož důstojnost předchází jakoukoli užitkovost a v jeho službě stojí legislativní činnost.
Proto, když dnes hovoříme o lidské osobě, paměť nás přirozeně vede do Salamanky a k myšlení, které tam dozrálo. Symbolická přítomnost královny Isabelly a krále Ferdinanda v této síni odkazuje na onen okamžik, kdy Španělsko stálo před historickou odpovědností univerzálního významu; o několik let později měla Salamanca s jedinečnou duchapřítomností převzít morální a právní reflexi, kterou tato situace vyžadovala. Před pěti sty lety, když se otevíraly nové světy a obrovské možnosti ve vztazích mezi národy, někteří mistři této univerzity pochopili, že rozum nelze použít k tomu, aby dodal legitimitu tomu, co sila či vlastní zájem prezentovaly jako výhodné. Do historického uvažování tak vnesli otázku po neredukovatelné hodnotě každého lidského bytí a o morálních mezích moci. Je třeba uznat, že společnost i sama církev nebyly vždy na výši intuic, které nacházely odezvu v jejich vlastní křesťanské tradici.
Tato otázka však otevřela intelektuální a morální obzory, které daleko přesahovaly její historický kontext. Intuice o totus orbis, tedy představy o lidském společenství širším než jakákoli konkrétní moc, umožnila potvrdit existenci právních a morálních vazeb mezi národy. Ze Španělska vyšla reflexe Salamanské školy – a zejména Francisca de Vitoria spolu s dalšími dominikány a jezuity – která přispěla k formování právního a morálního vědomí schopného připomínat, že autorita s sebou vždycky nese odpovědnost a že každý člověk musí být uznán jako subjekt práv a povinností. Tato touha rezonuje také dnes: aby důstojnost, spravedlnost a společné dobro byly měřítkem sociálních vztahů, a to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni.
To je jedno z velkých dědictví Španělska: spojení historického úsilí s jasností morálního úsudku. Tento přínos, který vznikl na březích řeky Tormes, překročil hranice učeben a knihoven a stal se součástí širšího vědomí sdíleného mezinárodním společenstvím, které si i nadále klade otázku, jak zakládat pokoj na uznání lidské osoby, a nikoli na vynucování silou. Toto dědictví žije i v těchto Cortes [Generální kortesy neboli stavy je oficiální název španělského parlamentu, pozn. překl.], pokaždé, když se zákonodárce ptá, jak zajistit, aby to, co je možné, bylo spravedlivé, aby to, co je legální, bylo skutečně lidské a aby vůle většiny chránila ty statky, které patří všem, a respektovala to, co žádná většina nemůže legitimně porušit.
Otázka ze Salamanky nadále provází úsilí těch, kdo působí ve veřejném životě. Nové světy, které se před námi otevírají, nejsou dnes již vyznačeny na mapách: rozvíjejí se v technice, ekonomice, biomedicíně a digitálním světě, kde lidská moc zasahuje do stále citlivějších oblastí osobního a společenského života.
Pokrok skýtá úžasné možnosti, což dnes vidíme zejména na vývoji umělé inteligence a nových technologií. Jak jsem připomněl ve své nedávné encyklice, technologie sama o sobě není neutrální, neboť přebírá podobu těch, kdo ji vymýšlejí, financují, regulují a využívají (srov. Magnifica humanitas, 9); proto se uprostřed proměn naší doby musí naše rozlišování soustředit na to, jaké místo v našich rozhodnutích zaujímá lidská osoba, a na to, jak se dnes novým způsobem jeví důstojnost práce, solidarita, sociální politika a společné dobro.
Toto rozlišování vychází z jednoho základního tvrzení: každá skutečně spravedlivá společnost je založena na uznání nedotknutelné důstojnosti lidské osoby. Tato důstojnost předchází jakémukoli státnímu souhlasu a nemůže být podřízena proměnlivému společenskému konsensu ani nestálým inklinacím momentálních většin (srov. Benedikt XVI., Promluva před německým Spolkovým sněmem, 22. září 2011). Tato důstojnost náleží každému člověku na základě skutečnosti jeho existence jako takové, a proto musí být vodítkem pro každý pozitivní právní řád. Křesťanská víra ji hlásá na základě Zjevení; lidský rozum ji může uznat jako požadavek zakotvený v pravdě o člověku (srov. tamtéž). Pokud toto přesvědčení zůstává živé, právo se stává ochranou pro všechny a zárukou proti prosazování partikulárních zájmů a programů.
Na tomto základě dostávám dnes příležitost obrátit se s jasným a rozhodným slovem na ty, kdo nesou vážnou odpovědnost za právní uspořádání společenského soužití. Toto soužití může být ohroženo skartační kulturou, jak vícekrát poznamenal papež František (srov. Promluva na plenárním zasedání Papežské akademie pro život, 27. září 2021). V tomto smyslu, pokud život přestane být uznáván za základní hodnotu, jakou budoucnost mohou mít naše společnosti? Lze považovat za plně spravedlivou společnost, která ponechává ve stínu nenarozené dítě, starého člověka, nemocného, toho, kdo trpí v tichosti, nebo toho, kdo je zcela závislý na péči druhých? Obrana lidského života není otázkou zvláštního zájmu ani vyznání: je to cíl civilizace. Každý lidský život musí být uznáván a chráněn od početí až do jeho přirozeného konce, za všech okolností jeho existence. Když se tato jistota ztrácí, prvními oběťmi jsou ti nejzranitelnější a zákon ztrácí svůj nejhlubší smysl: sloužit a chránit každého člověka. Proto se morální velikost národa projevuje především v jeho schopnosti doprovázet, chránit a milovat ty životy, které jsou poznamenány větší křehkostí.
Společné dobro je v jistém smyslu „sociální podobou lidské důstojnosti“ (srov. Magnifica humanitas, 59). Nespočívá v pouhém součtu dílčích zájmů, ale v „souhrnu těch podmínek společenského života, které umožňují jak skupinám, tak jednotlivým členům dosáhnout své dokonalosti plněji a rychleji“ (srov. Gaudium et spes, 26). Když společné dobro přestane být sdíleným horizontem, hrozí, že se veřejné jednání roztříští na dílčí zájmy, neschopné chránit to, co patří všem.
V tomto kontextu má zvláštní význam rodina, první lidská realita a přirozený základ společenství. V rodinném prostředí se prolínají generace a předává se živá paměť, která dává společnosti vnitřní kontinuitu. Tam, kde je rodina podporována, dochází také k posílení duchovní a sociální stability národů. Rodina bude vždy první školou lidskosti, kde se člověk naučí, dříve než kdekoli jinde, základní pravidla společného života: přijímat život, pečovat o druhé, odpouštět, sloužit a někam patřit.
Rozhodující úloha v tomto úkolu náleží také vzdělávacím institucím. Právě v nich se nové generace mohou naučit hledat a milovat pravdu, zamýšlet se nad smyslem života a důstojností každého člověka. Proto mnoho rodičů, kteří touží po tom, aby se jejich děti naučily navazovat vztahy s ostatními, kriticky uvažovat a osvojit si pevné hodnoty, vkládá do těchto institucí velké naděje jako do cenných spojenců ve výchově. Tato spolupráce musí vždy respektovat „prvořadé a nezadatelné právo“ rodičů „zvolit druh vzdělání a výchovy, které mají být poskytnuty jejich dětem, v souladu s jejich morálním, kulturním a náboženským přesvědčením“ (srov. Magnifica humanitas, 143; Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, čl. 18.4).
Uznání lidské důstojnosti nemůže zůstat abstraktní, když je tolik lidí nuceno opustit vše, aby hledali mír, bezpečnost a budoucnost. Také tragické drama migrace dnes oslovuje svědomí národů a etický základ mezinárodního řádu. Mnoho mužů, žen a dětí je kvůli často dramatickým okolnostem nuceno opustit své komunity a zanechat za sebou své blízké, své příběhy a vazby. Tato skutečnost přesahuje jakýkoli čistě demografický či ekonomický výklad: představuje otázku výsostně morální a právní. Pokud je někdo diskriminován kvůli svému národnímu, etnickému, náboženskému nebo jazykovému původu, případně kvůli svému ekonomickému či sociálnímu postavení, dochází k závažnému porušení univerzální zásady rovné důstojnosti všech lidských bytostí.
Situace migrantů a uprchlíků vyžaduje řešení, které klade do centra pozornosti člověka, řeší příčiny, které je nutí k odchodu, a jde nad rámec pouhého řízení migračních toků. Z toho vyplývá dvojí požadavek sociální spravedlnosti: nabídnout bezpečné a legální cesty, přijetí s respektem a skutečné možnosti integrace; a zároveň prosazovat právo zůstat ve své zemi a usilovat o to, aby nikdo nemusel opustit svůj domov kvůli nedostatku míru, bezpečnosti nebo důstojných životních podmínek, kvůli ekonomickým nerovnostem a dopadům klimatické krize (srov. Magnifica humanitas, 81).
V posledních letech stále nebezpečnější trasy poukázaly na nesmírně vysokou cenu této reality, která je často skrytá nebo ignorovaná. Mnoho lidí se i nadále stává obětí obchodníků s lidmi a pašeráků, kteří zneužívají jejich zoufalství. Je nutné posílit prevenci, záchranné akce a pomoc obětem, zejména v rámci regionální a multilaterální spolupráce.
Žádný národ nemůže čelit výzvě tohoto rozsahu sám. Proto je nezbytná koordinovaná, solidární a účinná reakce, která zajistí ochranu, přijetí a skutečné příležitosti k integraci pro ty, kdo emigrují. Když je institucionální reakce vstřícná, spravedlivá a koordinovaná, přestávají být hranice místy opuštění a mohou se stát prostorem odpovědné ochrany lidské důstojnosti.
Vážení poslanci,
svět prochází hlubokou duchovní a kulturní krizí, která se projevuje v mnoha podobách násilí, polarizace a vzájemné nedůvěry. V tomto kontextu se pokoj jeví jako politická aspirace a ještě více jako morální nárok v pravém slova smyslu. Vyžaduje veřejnou diskusi, která respektuje ty, kdo smýšlejí odlišně, instituce sloužící setkávání, historickou paměť, která hledá pravdu a smíření, a společenský život schopný podporovat občanské přátelství a vzájemný respekt navzdory rozdílným názorům.
Na mezinárodní úrovni vyžaduje mír diplomatickou odvahu, etickou odpovědnost a vizi budoucnosti založenou na respektu k identitě každého národa a na povinnosti států řešit své spory mírovými prostředky, které nabízí mezinárodní právo. Každá válka představuje v konečném důsledku bolestnou porážku schopnosti vyjednávat a také onoho společného vědomí lidskosti, které uznává vztahy mezi národy založené na spravedlnosti. Zbraně mohou vynutit dočasný klid, ale nikdy nebudou schopny vybudovat skutečný a trvalý mír.
Z tohoto důvodu je znepokojivé, že se v různých částech světa, a také v Evropě, opět objevuje zbrojení jako téměř nevyhnutelná reakce na nestabilitu mezinárodní situace. Skutečná bezpečnost však vychází ze spravedlnosti, trpělivého dialogu, dodržování mezinárodního práva a politiky, která dokáže upřednostnit životy lidí před zájmy těch, kteří z války těží. Také rozvoj nových technologií a umělé inteligence ve vojenské oblasti vyžaduje přísnou etickou bdělost, aby rozhodnutí o životě a smrti nebyla nikdy přenechána automatismům ani zbavena morální odpovědnosti lidské osoby (srov. Promluva na Univerzitě „La Sapienza“, 14. května 2026).
Mezinárodní společenství je povoláno znovu objevit nepostradatelnou hodnotu dialogu jako trpělivé cesty ke spravedlivým a trvalým dohodám, založeným na dodržování smluv, na transparentnosti diplomatického jednání a na upřímné vůli upřednostnit mír před použitím síly. Odtud pramení důvěra a naděje.
Jak připomíná motto Evropské unie, In varietate Concordia (Jednotní v rozmanitosti), pravá jednota není uniformní, ale sjednocuje v rozmanitosti a činí z kultur, citlivosti a tradic příležitost ke vzájemnému obohacování.
Stejně tak je naléhavě nutné podporovat kulturu vzájemnosti uvnitř společnosti. Politický pluralismus by neměl sklouzávat k neustálému diskreditování protivníka. Ve zralém společném soužití se rovněž konflikt může stát krokem k pokoji, pokud se rozdíly zmírní nasloucháním a směřují k uznání potřeb, tužeb a schopností všech.
Pokoj však není pouze politickou nebo institucionální realitou. Rodí se také ve svědomí, tam, kde zášť, lhostejnost a nenávist ustupují smíření. Proto se buduje a chrání také prostřednictvím jazyka. Slova mohou otevírat cesty nebo je uzavírat; mohou osvětlovat realitu nebo ji zkreslovat až do té míry, že znemožní setkání. Ti, kdo vykonávají veřejnou odpovědnost, mají proto zvláštní povinnost chránit slovo, aby „odzbrojili jazyk“ (Poselství k postní době 2026, 13. února 2026). Pevnost nevyžaduje pohrdání; nesouhlas neznamená ponížení.
Z tohoto respektu k druhému se odvíjí také povinnost chránit prostor, v němž dozrávají jeho přesvědčení, jeho svědomí a jeho vztah k Bohu. Pozornost věnovaná této vnitřní sféře umožňuje lépe pochopit otázku, která je rozhodující pro každou skutečně demokratickou společnost: svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, základní právo, které chrání nejintimnější sféru člověka. Svoboda, na níž je založen současný stát, je-li autentická, uznává náboženský rozměr lidské bytosti, respektuje jej a právně jej chrání; a zabraňuje tomu, aby se někdo musel vzdávat veřejného působení ve společnosti, v níž žije, kvůli své víře.
Aniž bychom zaměňovali právní a morální rovinu, je dobré si také připomenout, že svoboda vyžaduje plné pochopení sama sebe. Být svobodný neznamená pouze žít bez omezení nebo mít mnoho možností volby; znamená to být schopen rozpoznat dobro a zodpovědně se k němu hlásit. Proto každá skutečně svobodná společnost vyžaduje také správné vymezení veřejné moci, aby svoboda jednotlivců, společenství a sdružení nebyla neoprávněně omezována (srov. Dignitatis humanae, 1). Z tohoto hlediska nesmí být legitimní autonomie pozemského řádu nikdy vykládána jako nepřátelství vůči náboženskému jevu. Víra si neklade za cíl prosazovat se pomocí privilegií či nátlaku; nelze ji však ani odsoudit k mlčení, jako by byla pro veřejný život irelevantní.
V tomto kontextu má pro katolickou církev zvláštní význam zpovědní tajemství. Je součástí širšího kontextu náboženské svobody, která zaručuje věřícím společenstvím vlastní prostor pro život, organizaci a vnitřní disciplínu (srov. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Závěrečný akt z Helsinek, 1. srpna 1975, Princip VII). Jeho právní ochrana, jak se to podobně děje v některých profesích, znamená zachování posvátného prostoru vnitřní svobody, kde věřící může otevřít svou duši Bohu bez obav z vnějšího nátlaku, jak uznávají i mezinárodní normy (srov. Mezinárodní trestní soud, Pravidla řízení a dokazování, pravidlo 73.3).
Dámy a pánové,
dovolte mi, abych se na chvíli zastavil u některých obrazů, které zdobí tuto sněmovnu. Do této zasedací síně proniká přirozené světlo nástropním oknem završujícím tento sál. Světlo přicházející shora nám může připomenout, že také politika potřebuje uznávat sílu, která ji předchází a přesahuje.
Rovněž obrazy, které v horní části čelní stěny evokují přijetí evangelia a Desatera, připomínají něco podstatného. Aniž bychom zaměňovali politický řád s náboženským, tato znamení nás vybízejí k uznání, že moderní pojetí svobody bylo připraveno také dlouhou výchovou svědomí, hluboce zakotvenou v křesťanské tradici. V této vnitřní škole se národy naučily, že právo musí sloužit dobru, že spravedlnost klade síle limity, že moc potřebuje legitimitu, že chudí plně patří do lidského společenství, že cizinec musí být přijímán v souladu se svou důstojností a že lidský život nikdy nesmí být považován za zboží.
Zákon nedosahuje své skutečné velikosti pouhou skutečností, že byl formálně schválen; dosahuje jí tehdy, když kromě formální platnosti dokáže obstát před otázkou důstojnosti člověka a projít touto zkouškou bez hanby.
Vybízím vás tedy, abyste pozvedli zrak: ne proto, abyste se odvrátili od reality, ale abyste si připomněli, že každé rozhodnutí veřejných orgánů se týká živých lidí, zejména těch, kteří mají méně síly se prosadit. Vysoká míra nadhledu totiž spočívá právě v tom, že se hlouběji zamýšlíme nad tím, co je v sázce při každém veřejném rozhodnutí. Proto je vedle technických řešení a legislativních reforem zapotřebí také morální obrody.
Španělsko může na této cestě mnoho nabídnout. Má jazyk, který spojuje kontinenty; kulturní, právní a duchovní tradici, která dokázala navázat dialog mezi vírou a rozumem, právem a svědomím, jednotou a pluralitou. Tato historická zkušenost připomíná také hodnotu svornosti a trpělivého úsilí v budování mírového a spravedlivého soužití.
Kéž tento vznešený národ nikdy nepřestane pamatovat na své kořeny a neztratí odvahu dívat se do budoucnosti. Kéž Španělsko zůstane zemí setkávání, kultury, solidarity a naděje. A kéž jeho veřejný život vždy spojuje pevnost přesvědčení s ušlechtilostí dialogu a velikostí služby.
Bůh ať dopřeje pokoj všem národům země, soulad rodinám a klid svědomí. A do Španělského království, nesoucího apoštolské stopy svatého Jakuba a mateřskou přítomnost Virgen del Pilar (Panny Marie ze sloupu v Zaragoze), ať sestoupí dny prosperity, spravedlnosti a trvalého míru. Děkuji!
Překlad - jb -
