Papež Lev komunitě madridské diecéze: Ať vás nic neděsí!
Promluva papeže Lva XIV. při setkání s madridskou diecézí
Madrid, stadion Santiago Bernabéu, 8. června 2026
Drazí bratři a sestry, dobrý večer!
Tato vigilie je velkým zpěvem víry a já jsem rád, že se mohu připojit k vašemu hlasu, abych chválil Boha a posiloval pouta tak krásné církevní rodiny, která se učí umění polyfonie, tedy rozmanitosti v jednotě. Děkuji vašemu arcibiskupovi, kardinálu José Cobo Canovi, za představení podobenství o písni, které naznačuje, že k vytvoření společenství čísla, data a fakta nestačí: naše srdce potřebují zpívat, tedy interpretovat události a situace tím, že s ostatními oslavují význam, který přinášejí. V církvi se to děje jedinečným způsobem v liturgii, která je velkou památkou dějin spásy.
Potřeba zpívat prostupuje soužití a je výzvou a provokací pro kulturu, aby zůstala otevřená v neustálém rozvoji. Jste diecézní církví uprostřed lidu, který miluje hudbu, tanec a společné prožívání, ale zároveň prožívá konflikty, rezignaci a někdy i zoufalství – situace, které je možné skrze evangelium otevřít naději. Vydáváte svědectví evangeliu v hlavním městě velké evropské země, které je sídlem institucí a organizací, kde se činí důležitá rozhodnutí pro přítomnost i budoucnost, ale také v cíli milionů návštěvníků a bratří a sester hledajících nové příležitosti. Vaše radost bude nakažlivá, pokud se promění z prchavé emoce v trvalý způsob bytí, v základní pocit, který obnovuje jednotlivce, skupiny i diecézní společenství. Není náhoda, že apoštolové ve svých spisech tak často vyzývají církve k radosti a doporučují ji téměř jako přikázání. Toto je radost evangelia, sborová odpověď na Boží dílo v Ježíši Kristu: jeho život, smrt a zmrtvýchvstání navždy změnily vnímání dějin těch, kteří se s ním setkali a následovali ho, byť různými způsoby a různými cestami. I dnes nás Kristova láska nutí (srov. 2 Kor 4,14) – sloveso použité svatým Pavlem, synechei, znamená také „uchvacuje nás“, „drží nás sjednocené“, „vlastní nás“ – a tak nás volá k zodpovědnosti za jednání.
Ano, drazí bratři a sestry, jak někteří z vás dnes večer dosvědčili, křest skutečně mění život. Naše vnímavost, zázemí a priority se setkávají v Kristu a čerpají výživu z jeho života jako ratolesti z kmene vinné révy. Konkrétně to znamená, že mnoho z toho, co v nás již bylo, se proměňuje, protože se mění ve službu, přestává být soukromým darem a vede ke společnému dobru. Toho se nemáme bát, protože to nikdy neprodukuje uniformitu. Nový zákon v odlišnosti svých hlasů svědčí o společenství v rozmanitosti, respektive o porozumění. To zmizelo v Babylonu, kde podle biblického příběhu každý nakonec přestal rozumět svému bližnímu pod útlakem totalitního a čistě lidského projektu.
V encyklice Magnifica humanitas jsem jako alternativu k homogenizaci a zmatku navrhl postavu Nehemiáše, který zapojuje celé společenství do obnovy Jeruzaléma. Obnovovat dnes znamená uznat, že v pluralitě hlasů a vizí, která někdy připomíná změť jazyků, přesto existuje jasná možnost: budovat společně, proměňovat rozmanitost v zdroj a učinit z naslouchání a dialogu společný základ, na kterém může růst spravedlnost a bratrství. A v rámci této společné práce křesťané nacházejí svůj vlastní způsob budování: zaměřují svou činnost na Boha, aby se v jeho světle pluralismus nerozplynul v nepořádku, ale aby se v praxi synodality stal prostorem, v němž lidstvo znovuobjevuje své pevné základy a svůj finální účel (Encyklika Magnifica Humanitas, 11).
Mezi církví a městem tedy existuje zvláštní vztah, který je o to důležitější v této době změny epochy, kterou právě prožíváme: vztah, který se samozřejmě uskutečňuje mezi lidmi z masa a kostí, v pracovních vztazích a v sousedských vztazích, ale neméně i v různých společenstvích, sdruženích a v realitě jednotlivých čtvrtí. Stále více se vynořuje jeden specifický rozměr křesťanského poslání uvnitř reality velkých měst, kde „se rodí a pulzuje zcela nová kultura“ (František, Evangelii gaudium, 73). Jasný pohled na tuto skutečnost dozrál během synodní cesty, která nám umožnila hlouběji se poznat a naslouchat si v kontextech, v nichž diecézní společenství žije a uskutečňuje se. Nejdůležitější otázkou se stává tato: dokáže to, čím jako křesťané jsme a jak jednáme, proniknout tam, „kde se stále rodí nové kultury“, to znamená k nejhlubšímu jádru duše města (tamtéž)? Odpověď samozřejměmůže být obtížná, ale je možná, pokud společně hledáme pravdu.
Proto je tak důležité, abychom se nerozptýlili a neuzavřeli se každý do skupiny nebo prostředí, kde se již cítíme v bezpečí, mezi lidmi, kteří stále zpívají stejnou melodii. Abychom se dostali do samého srdce města, musíme v sobě jednak pěstovat vědomí, že pravda je symfonická a vždy nás přesahuje, a také touhu najít Vzkříšeného, který je vždy o krok před námi, předchází nás a možná je již přítomen tam, kde jsme ho ještě nehledali. Hledat ho a následovat ho je totiž podmínkou pro to, abychom na něj mohli ukázat. Jinak evangelizace neexistuje. A dnes to chápeme lépe než v minulosti. Ve velkých městech, více než kde jinde, se nám někdy zdá, že už nemáme mapy, abychom se mohli bezpečně pohybovat. Je tedy třeba znovu se naučit duchovnímu umění pozornosti, bez něhož i zvěstování evangelia hrozí, že se stane neosobním opakováním; a tím, že ztratí účinnost, ponechá prostor frustraci a nedůvěře.
Milovaní, Madrid je velké město, kde vedle sebe žijí různé tradice a „duše“. Bůh zná srdce každého z jeho obyvatel. Zná je tak, jak to umí a dokáže jen On, tedy v lásce, a tedy ve svobodě. On je nekonečné milosrdenství a chce, aby všichni byli spaseni. Chce to natolik, že se stal člověkem a vzal na sebe veškerý hřích, zlo a vše negativní tohoto světa. To je Ježíš Kristus! Toto je radostná zvěst, milost, kterou jsme přijali a kterou jsme povoláni sdílet se všemi. Protože všichni bez výjimky jsou stvořeni pro život, a to pro život v plnosti. Přítomnost církve ve velkém městě je podobenstvím tohoto tajemství spásy. Vybavuje se mi kniha proroka Jonáše, jeden z klenotů Bible. Zvu vás, abyste ji četli a znovu pročítali, osobně i ve společenství. Není náhodou, že právě ve městech apoštolové zakládali rodící se církev, kde se setkávali nejen s odmítnutím, ale i s přijetím tam, kde se lidé přirozeně potýkají s rozmanitostí a změnou.
Ať vás tedy nic nezneklidňuje, ať vás nic neděsí! Společně, jako diecézní církev, můžete vydávat evangelní svědectví, které umožňuje těm nejlepším schopnostem lidstva, aby se projevily; lidstvo je sice bombardováno obrazy a slovy, ale touží po spravedlnosti a žízní po pravdě. Věřte ve stále zřetelnější skutečnost, že je možné se vrátit k víře nebo ji poprvé poznat v dospělosti. Buďte připraveni přijímat nové začátky ne jako výjimku, ale jako pravidlo misie. Investice do farních a diecézních rad nemá za cíl nic menšího než toto: změnit vnímavost každého díky hlubšímu naslouchání tomu, co Duch Svatý říká církvi. Je škoda, když tyto rady redukujeme jen na splnění byrokratické povinnosti. Jsou to místa vzájemného naslouchání, kde se může uplatnit rozlišování, bez něhož nejenže každý jde svou vlastní cestou, ale zároveň riskujeme, že nepochopíme, kam nás Pán chce vést, kde nás očekává, k jakým obrácením nás volá. Když se toto děje, bohoslužba se stává životem a mezi lidmi vznikají pouta bratrství a projekty solidarity.
Vyzývám kněze, aby vnímali praxi společného rozlišování jako jednu z největších příležitostí, které synodalita jejich službě nabízí. Drazí bratři, aniž byste se odkláněli od podstatného, vaše služba bude obohacena a najde útěchu v tom, že se budete pravidelně zastavovat se svým lidem, abyste ve světle evangelia interpretovali život v sousedství, kulturní změny, sociální napětí a církevní zvyklosti. Pomůže to také každému jednotlivci i každé komunitě vyjít z izolace a zakusit radost Ducha Svatého. Je to totiž Duch, který nám chybí, když redukujeme církevní život na rutinu, v níž každý zůstává uzavřen ve svých zvycích a ve své roli. Duch probouzí povolání a spojuje je v jednotě, což někdy vyvolává rozruch, diskuse a hledání další rovnováhy. Nemějte z toho všeho strach: zakuste to!
Příběhy, které jsme dnes večer vyslechli, vyprávějí, ba přímo „zpívají“, jak moc je tato církev plná života. V jednom svědectví zaznělo: „Mohu bez váhání říci, že hluboce miluji církev, Boží rodinu, kde máme všichni své místo.“ Jiný řekl: „Pociťoval jsem velkou radost a zodpovědnost, když jsem se stal aktivnějším členem společenství a mohl sdílet své dary s ostatními členy církve.“ A ještě: „Pro nás není služba jen způsobem, jak pomáhat, ale také způsobem, jak oplatit veškerou lásku a podporu, kterou jsme dostali.“ To je církev, drazí bratři a sestry! To je hudba evangelia s jejím strhujícím rytmem. Když se dotkne srdce, povzbudí člověka, jako tu sestru, která přijela do Madridu z Peru, říci, že se cítí přijata s otevřenou náručí. Mnozí tak jako ona a její rodina pociťují zpočátku strach přiblížit se, slyšeli o předsudcích a zklamáních. Dobrota, třeba jen několika málo lidí, může zvítězit nad strachem mnohých. Buďte pro všechny jako otevřená Bible: ať se ve vašich tvářích a ve vašem životě setkávají s Božím slovem. Láska je totiž jazykem, díky kterému se všichni cítí jako doma. Děkuji vám.
překlad - ps -
