Papež Lev: Svatý neklid, čas bolesti a dlouhá cesta smíření
1. Svatý Otče, vyrůstáme a slyšíme, že jediným cílem v životě je produkovat, být úspěšní a pěstovat svůj image. Sám jsem to zkusil, ale našel jsem jen nesmírnou prázdnotu. Když jsem hledal odpovědi, nastal v mém životě zvrat. Letos o Velikonocích jsem přijal křest. Nyní když se nacházím na této nové cestě, se Vás ptám: Jak můžeme zvednout oči a dívat se na to, na čem skutečně záleží, když nás společnost nutí neustále se dívat do země nebo jen na sebe? Jak můžeme v tomto proudu objevit své pravé povolání?
Děkuji za toto svědectví. Rád bych především sdílel radost s tebou a se všemi, kteří o letošních Velikonocích přijali svátost křtu. Mnoho mladých lidí i dospělých znovuobjevuje křesťanskou víru, možná po období svého života, kdy se od Boha poněkud vzdálili. To je skutečně důležitý krok. Všechno, co objevujeme, přijímáme a postupně prožíváme na cestě, jistě přispívá k našemu růstu, zralosti a rozšiřování prostoru života v nás; zároveň si však uprostřed radostí, úspěchů i neúspěchů uvědomujeme, že potřebujeme jiný druh vody, abychom hlouběji uhasili svou žízeň. Naše touha po pravdě a štěstí potřebuje širší horizont. A tento neklid je dar, který nám dal sám Bůh: jsme stvořeni k míře nekonečna, a proto každý konečný horizont, každý krok, každé vítězství nás zároveň uspokojuje, žene vpřed a zve nás, abychom šli dál a hledali. A když hledáme, abychom postupovali vpřed. A především abychom hledali „sestupem dovnitř“, tedy abychom šli na hlubinu.
A když se vracím k otázce, připojuji dvě krátké myšlenky. Zaprvé: je nutné pěstovat onen zdravý neklid. V našich společnostech totiž modloslužba zisku a výkonu, snaha neustále produkovat a vítězit, stejně jako kult sebeobrazu, nejsou ničím jiným než anestetiky, které uklidňují naše svědomí a přizpůsobují ho určité představě o společnosti. Když se lidé naučí zastavit se, vážit si toho, co je důležité, vážit si času novým způsobem a reflektovat svůj vlastní život tím, že se nechají osvítit evangeliem, rozvíjí se také kritický pohled na společenský systém, který do středu pozornosti nestaví člověka a způsobuje situace nespravedlnosti a existenční chudoby na různých úrovních. Proto nám onen zdravý neklid nahání strach, stejně jako objevování niternosti, spirituality nebo ještě víc objevování evangelia.
Druhá myšlenka: právě v tomto světě musíme pěstovat onen neklid, ne v jiném. Právě v této společnosti jste vy a tolik dalších objevili hodnotu lidštějšího, plnějšího života, otevřeného setkání s Bohem a radosti víry. To znamená, že navzdory těžkostem, místo, kde se Bůh zpřítomňuje a kde musíme hledat jeho stopy, je vždy realita, ve které se nacházíme. Věříme, že Duch svatý působí a pracuje tiše ve všech situacích života a dějin, i v těch, které se zdají být nejtěžší. Musíme však tento neklid pěstovat a dávat mu prostor; jak jsem řekl, „hledat uvnitř“, snažit se nenechat se ovládnout rytmy a vnějšími pokušeními, pěstovat prostory ticha, třeba se na pár minut denně zastavit, abychom četli evangelium a mluvili s Bohem. Máme se také snažit kráčet touto vnitřní cestou společně s ostatními, nechat se doprovázet na cestách církve a mluvit s kněžími, řeholníky a těmi, kteří se stejně jako my na tuto cestu vydali.
2. Svatý Otče, ve světě, kde se o mnoha věcech křičí ze střech, existují aspekty života, které zůstávají nevyslovené, zahalené studem; jako deprese, ta tichá nemoc, která postihuje mnoho lidí, mladých i dospělých, a přináší s sebou temnotu, izolaci a nezměrnou bolest. Někdy je tato bolest tak ohromující, že myšlenka ztratit se se jeví jako jediná cesta ven. Sama jsem se tuto nemoc po léta snažila překonat. Jednoho pátečního večera jsem zápas prohrála a pokusila jsem se vzít si život. Jsem tady, protože mi Bůh dal druhou šanci, a budu mu navždy vděčná, ale existuje mnoho dalších, kteří této temnotě stále čelí. Proto se vás z celého srdce ptám: Kde můžeme vidět Boha, když je tma absolutní a my už nemůže? Jak můžeme důvěřovat Bohu, když se zdá, že nic, ani my sami, nemá cenu?
Především chci poděkovat, že ses dnes s námi podělila o svou zkušenost utrpení. Jsem hluboce dojat, že o této zkušenosti můžeme mluvit, že jsi zde mezi námi a že jsi našla sílu přijmout tuto druhou šanci, kterou ti Pán dal. Pozvedl tě a znovu ses vydala na cestu. To je úžasný zázrak, který vidíme v mnoha postavách evangelia: ve spojení s Ježíšem i ti, kteří se cítí ztraceni, znovu nacházejí důvěru v život, jsou uzdraveni ze své nemoci a mohou znovu povstat k životu.
Ve své otázce jsi se nejprve zmínila o „tiché nemoci“, kterou je deprese, a je důležité si uvědomit, jak je duševní zdraví stále více ohroženo v kontextu společností, které se považují za vyspělé. Je to známka toho, že něco je hluboce špatně v té představě o růstu, která vystavuje lidi tlakům, očekáváním a napětím, jež ohrožují základní rovnováhu. Proto potřebujeme systém zdravotní péče, který tuto neviditelnou a rozšířenou nemoc, která postihuje i mladé lidi, zařadí mezi své priority.
Tvá slova nám však také zcela jasně ukázala, že bolest je zkouškou naší víry a smyslu, který dáváme životu. To platí pro všechny, nejen pro ty, kteří v určitém okamžiku projdou zkouškou nemoci.
Když jsem ti naslouchal, přemýšlel jsem o těch hodinách temnoty, úzkosti a bolesti, které Ježíš prožíval, když se blížila hodina jeho smrti. Evangelia v úryvcích o poslední večeři a modlitbě v Getsemanech zdůrazňují, že nastal večer, snášela se noc. A dál vypráví, že před tím, než Ježíš umřel na kříži, „nastala tma po celém kraji“. Nejedná se však jen o osobní utrpení; Syn Boží na sebe bere veškerou úzkost, osamělost a utrpení lidstva. V těchto temných hodinách, když Ježíš umírá na kříži, sdílí naši bolest a zjevuje nám tvář soucitného Boha, který nese naše bolesti, trpí s námi, pláče naše slzy a zůstává po našem boku se svou přítomností plnou lásky a milosrdenství.
Procházet touto zkušeností je těžké. Písmo svaté to několikrát dosvědčuje. Existují chvíle temnoty a utrpení, které naše společnost umlčuje, právě proto, že některé kulturní modely chtějí, abychom byli vždy vítězní a dokonalí, a proto musí být naše omezení, křehkost a bolest odstraněny, omezeny na ohlušující ticho osamělosti nebo dokonce studu. A v těchto chvílích si můžeme instinktivně myslet, že i Bůh nás opustil. Ježíšův kříž nám však říká, že Bůh nás neopouští, že zůstává s námi ukřižován v okamžiku bolesti a extrémní osamělosti, že sbírá nejen naše slzy, ale i pláč našeho utrpení, který ostatní neslyší, pláč, který Ježíš učinil svým, když na kříži řekl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Existuje jedna katecheze o Ježíšových posledních chvílích, v níž Benedikt XVI. říká, že jeho utrpení se stává modlitbou a křikem, a že to platí i pro nás: tváří v tvář nejtěžším a nejbolestnějším situacím, kdy se zdá, že Bůh je nepřítomný, musíme mu znovu svěřit břemena, která neseme v srdci, křičet k němu, i protestovat jako Job, s jistotou, že je nějakým způsobem přítomný a je blízko, i když zdánlivě mlčí. Myslím si však, že to nemůžeme dělat sami. V čase bolesti se musíme, alespoň nakolik je to možné, otevřít někomu, kdo nám pomůže vyslovit jednoduchou modlitbu, kdo nás bude diskrétně doprovázet. Nebude spěchat a vysvětlovat naši bolest. Vezme nás za ruku a vyvede nás z onoho křiku. aniž by spěchal s vysvětlováním naší bolesti, kdo nás může vzít za ruku a vyvést nás z onoho pláče.
Tyto zkušenosti nabízejí poselství i nám věřícím, celé církvi: nesmíme utrpení spiritualizovat a povrchně ho popisovat jako „Boží vůli“ nebo jako nějaký jiný tajemný plán. Protože takto utrpení bagatelizujeme, umlčujeme ho a ubližujeme lidem. Bůh nechce utrpení; snáší ho s námi a zve nás, abychom mu vytrvale důvěřovali. Vzpomeňme si, co říkal papež František: s Bohem se život vždy znovu rodí.
3. Dobrý večer, Svatý otče. Pocházím z rodiny ve velmi chudé čtvrti Barcelony. Když jsem byl malá, můj otec se pokusil zabít mou matku. Zachránila se jen díky zásahu jednoho mladého muže, který ale zemřel místo ní. Můj otec skončil ve vězení a moje matka se stala závislou na drogách. Když mi bylo deset, sociální služby si mě vzaly do péče a umístily mě do zařízení pro mladistvé v San José de la Montaña. Zpočátku to bylo těžké, protože jsem si kolem sebe postavila zeď, abych se chránila, a nikoho nepustila dovnitř. Ale krůček po krůčku jsem poprvé zažila rodinnou lásku a mé srdce se začalo otevírat. Vyprávěli mi o Ježíši, začala jsem se modlit a byla jsem pokřtěna. Během dospívání jsem se však mnohokrát vzbouřila proti Bohu. Byla jsem pozvána na duchovní obnovu, a tam jsem poprvé zažila Boží lásku. Uplynulo už několik měsíců, ale stále je pro mě těžké odpustit svému otci. A někdy vzhlížím k nebi a ptám se: „Kde jsi byl, když jsem byla dítě?“ Svatý otče, jak můžu odpustit svému otci, který mě málem nechal bez matky? Jak se mohu skutečně smířit s Bohem?
Děkuji ti za tvé svědectví a také za otázku ohledně odpuštění. Je to skutečně znamení Boží milosti, že tato otázka vyvstává z minulosti tak poznamenané utrpením a že navzdory bolesti máš odvahu se ptát, jak je možné odpustit někomu, kdo ti ublížil. Rád bych zde také řekl dvě věci.
První doplňuje to, co jsem řekl dříve o Boží přítomnosti ve chvílích našeho utrpení; hluboko uvnitř si i ty kladeš tuto otázku ve vztahu ke svému dětství, ale kontext, ve kterém se odehrály události tvého života, nás nutí, abychom rozšířili záběr naší otázky: máme se ptát, „kde byl Bůh“? Nebo se máme ptát na člověka, na lidskost? Jak jsme někdy vězni zla až tak, že se stáváme násilnými vůči druhým? Jak máme pěstovat lásku a úctu k druhým v jejich důstojnosti a svobodě?
Tolik zpráv z černé kroniky i dnes odráží otrávenou atmosféru rodinných vztahů, která se projevuje zneužíváním a útlakem a zejména násilím na ženách, které často tragicky vrcholí vraždou žen. Všichni jsme povoláni čelit této dramatické realitě, a to jak individuálně, tak i jako společnost, protože je naší odpovědností postavit se jí ve všech jejích rozměrech.
Nemůžeme připisovat Bohu to, co bylo svěřeno do odpovědnosti nám; nemůžeme si představovat, že Bůh na výsostech automaticky zareaguje na naše potřeby nebo zázračně zabrání zlu. Daroval nám rozum a vůli, dal nám svědomí, oděl nás důstojností a svobodou a především nám vyšel vstříc, aby nám ve svém Synu Ježíši Kristu ukázal cestu, kterou máme jít, aby naše životy mohly být plně lidské a v naší společnosti vládla spravedlnost, mír a bratrství. Dal nám svého Ducha právě proto, aby láska byla klíčem ke všem našim lidským vztahům. Pokud existuje násilí, pokud vítězí sobectví, pokud se i láska mezi členy rodiny mění v nenávist, musíme si klást otázky o nás samých, o dynamice naší společnosti, o kultuře individualismu a o pokušení násilí – ne otázky o Bohu.
Druhý bod se týká odpuštění. Musíme se naučit vnímat odpuštění, mocný lék proti zlu, který hojí naše vnitřní rány, jako součást procesu, cesty. Samotné evangelium, pokud ho čteme jako knihu pokynů, přikázání a povinností, přináší riziko, že nám způsobí velkou sklíčenost a frustraci, protože Ježíš nás zve k odpuštění, a my toho nejsme schopní. Ale tak to není. Odpuštění si musíme především vyprosit od Pána, vytrvale prosit – možná po celý život – aby Pán rozšířil prostor lásky v nás právě tam, kde jsme byli zraněni, aby nám pomohl smířit se se sebou samými a s tou částí našeho životního příběhu, která byla poznamenaná utrpením, aby pomalu proměňoval zášť v milosrdenství a soucit.
Je to dlouhá cesta, proces, který vyžaduje mnoho trpělivosti, práce, kterou musíme konat my sami, jak osobně, tak za pomoci procesů doprovázení a vnitřního smíření. A je nutné neztrácet odvahu: v odpuštění se postupuje malými krůčky. Smíření s životním příběhem je postupné a především si nesmíme myslet, že odpuštění vždy a v každém případě znamená návrat k předchozí situaci nebo navázání plnohodnotného vztahu s těmi, kteří nám ublížili, zvláště když byl čin poznamenán násilím. Můžeme zůstat otevřen a mít dobrou vůli vůči dané osobě, odmítat všechny formy nenávisti nebo pomsty, snažit se vztah co nejvíce napravit a případně se za něho nebo za ni modlit: to nám pomáhá stále hlouběji vstupovat do dynamiky odpuštění a smířit se s Bohem a s druhými.
překlad - ps -
