Poselství Lva XIV. k Světovému dni migrantů a uprchlíků

Poselství Jeho Svatosti Lva XIV.

k 112. Světovému dni migrantů a uprchlíků

27. září 2026

I kdyby to bylo jen jedno z těchto dětí (srov. Mt 18,10)

Drazí bratři a sestry!

Každý rok nás Světový den migrantů a uprchlíků vybízí, abychom obrátili svou pozornost k různým aspektům komplexního jevu migrace. Téma stanovené pro tento 112. den, „Byť jen jedno z těchto dětí“, obrátí naši pozornost na nezletilé, kteří jsou přímo zapojeni do zkušenosti migrace a útěku, na péči o ně a na Pánův slib, že „kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, mě přijímá“ (Mk 9,37).

Vysídlení nezletilí: složitá realita zranitelnosti

Děti a dospívající jsou v rámci celosvětových migračních toků nejzranitelnější. Jsou to konkrétní tváře, jedinečné příběhy, které apelují na naše svědomí. Každý rok jsou miliony dětí a dospívajících nuceny opustit svou vlast kvůli válkám, chudobě, násilí, ekologickým katastrofám a dalším tragédiím; a jejich počet bohužel stále roste. Ekonomická, politická a vojenská odpovědnost za tuto katastrofu je obrovská. Utrpení nekončí pouhým přesunem: jsou tu ti nejmladší, kteří přišli o rodiče, sourozence a přátele a jsou svědky nepopsatelného násilí. Jiní, dlouhodobě oddělení od svých rodin, se snaží s nimi znovu spojit a mezitím prožívají úzkost z odloučení. Jsou tu také nezletilí, kteří podstupují tuto cestu společně s rodiči, jsou však vystaveni extrémním a traumatizujícím podmínkám. Nakonec nesmíme zapomenout na tragickou situaci těch, kteří jsou kvůli repatriaci odděleni od svých rodičů.

K tomuto již tak dramatickému scénáři se přidávají další tragédie: úmrtí na migračních trasách, obchodování s lidmi a vykořisťování, verbování nezletilých do ozbrojených konfliktů, sexuální násilí, nucené sňatky a zvěrstva, která během cesty zažili nebo viděli. Jejich důstojnost je pošlapávána příliš mnoha způsoby.

Papež František ve svém poselství k Světovému dni migrantů a uprchlíků v roce 2017, věnovaném tématu „Nezletilí migranti, zranitelní a bez hlasu“, připomněl, že tito lidé „jsou trojnásobně bezbranní, protože jsou nezletilí, protože jsou cizinci a protože jsou bezmocní, když jsou z různých důvodů nuceni žít daleko od své rodné země a odděleni od svých nejbližších“.

A přece uprostřed této temnoty nechybí světlo solidarity: lidé, rodiny, občanské instituce a církevní společenství se rozhodují neotáčet se zády (srov. Lk 10,29–37). Vzpomeňme na rodiny, které otevírají dveře svých domovů, aby těmto dětem vrátily teplo rodinného krbu, na vychovatele v přijímacích společenstvích, na dobrovolníky a pracovníky, kteří se každý den na migračních trasách i v našich městech věnují hojení neviditelných ran těchto maličkých. Svým nasazením svědčí o tom, že láska může zvítězit nad lhostejností.

Byť jen jedno z těchto dětí

Tváří v tvář této dramatické realitě se mé myšlenky upínají ke slovům Ježíše, která hluboce oslovují svědomí každého z nás: „Kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, mě přijímá“ (Mt 18,5). Nejde o čísla ani statistiky. Evangelium nás vybízí, abychom nepočítali: byť jen jedno. Každé dítě, každý člověk má nekonečnou důstojnost. Je obrazem a podobou Boha (srov. Gn 1,26), je přítomností Pána. Před každým nezletilým migrantem jsme povoláni k činu lidskosti a víry: v dítěti totiž můžeme přijmout a setkat se s Pánem. Toto povolání se stává ještě naléhavějším ve světle dalšího Pánova výroku v Matoušově evangeliu: „Byl jsem cizincem a ujali jste se mě“ (Mt 25,35).

Bohužel jsou nezletilí migranti snáze odsouváni do neviditelnosti, protože nemají dospělé, kteří by je chránili a podporovali. Je nutné zasáhnout v zemích původu, aby byly odstraněny případné příčiny, které je nutí k útěku, a zároveň je třeba nabídnout ochranu a přijetí v tranzitních a cílových zemích. Výkřik vysídlených dětí dnes stoupá k Bohu, stejně jako ten, který zaznívá v knize Exodus: „Dobře jsem viděl bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jeho křik před jeho dozorci; ano, znám jeho bolesti. Proto jsem sestoupil, abych ho vysvobodil...“ (Ex 3,7–8). Bůh naslouchá a aby je osvobodil, důrazně oslovuje svědomí a jednání každého z nás, tak jako to učinil u Mojžíše. Nemůžeme zůstat lhostejní, ani si zvyknout na tolik utrpení.

Výzva k odpovědnosti nás všech

Byť jen jedno z těchto dětí nás volá, v našem osobním životě, abychom otevřeli oči a srdce hlubokému naslouchání jejich příběhu, obavám a snům každého z nich, a překonali tak odstup, který redukuje lidskou bytost na statistický údaj, který se nás přímo netýká. Je to výzva k tomu, abychom v dítěti uznali jeho důstojnost ještě předtím, než ho vnímáme jako „migranta“, a abychom chránili jeho základní práva: na život, na vzdělání, na takovou úroveň života, která mu umožní plně růst a rozvíjet se z hlediska fyzického, duševního, duchovního, mravního i společenského.

Byť jen jedno z těchto dětí nás v církevním životě vyzývá, abychom přijetí proměnili z abstraktního pojmu v trvalou pastorační praxi. Nemůžeme se omezit na to, že tento úkol svěříme institucím nebo sdružením s konkrétním charismatem: tváří v tvář konkrétním tvářím, které na nás každodenně volají, je celé křesťanské společenství povoláno vnímat je jako své děti a přiblížit se konkrétnímu příběhu každého z nich. Je třeba povzbuzovat křesťanská společenství k integraci a uznání uprchlíků a migrantů jako plnoprávných členů církevní rodiny a podporovat nové vzdělávací a duchovní cesty, včetně těch individuálně přizpůsobených, které překonají logiku pouhé sociální pomoci. Zejména je zásadní předcházet osamělosti, izolaci a odmítání, které nezřídka postihují i děti migrantů, a podporovat dynamiku setkávání a integrace, v níž se místní děti a mladí migranti mohou společně posilovat na cestě vzájemného respektu, solidarity a přátelství.

Byť jen jedno z těchto dětí nám v kontextu různých náboženství připomíná, že zranitelnost dětí nezná konfesní hranice a spojuje nás ve společné humanitární a duchovní odpovědnosti. Ta se stává úrodnou půdou pro konkrétní mezináboženský dialog, v němž věřící, čerpající ze svého smyslu pro transcendenci, spolupracují při budování ochranných sítí. Náboženská společenství jsou povolána k vytváření prostorů, v nichž bude každá dívka a každý chlapec respektován a oceňován ve své kulturní identitě, čímž se předchází riziku radikalizace ze strany extremistických skupin. Chránit dítě znamená v konečném důsledku chránit otisk obrazu Božího v něm vtisknutý.

Byť jen jedno z těchto dětí nás v kontextu občanských institucí vybízí k opětovnému potvrzení zásady nejlepšího zájmu dítěte. Veřejné i soukromé instituce jsou povinny klást do centra pozornosti ochranu a důstojnost každého jednotlivého dítěte a dospívajícího. To vyžaduje přijetí účinných právních nástrojů na ochranu, podporu slučování rodin a předcházení traumatům způsobeným odloučením. Je naléhavě zapotřebí změnit úhel pohledu: je třeba přesunout těžiště debaty od pouhého řízení migračních toků k plné a bezprostřední ochraně lidských práv a přijmout „koordinovanou, solidární a účinnou reakci, která bude schopna zaručit ochranu, přijetí a skutečné příležitosti k integraci těm, kdo emigrují“ (Projev před španělským parlamentem, Madrid, 8. června 2026).

Svěřme nezletilé migranty a uprchlíky mateřské ochraně Nejsvětější Panny Marie, která spolu se svatým Josefem a Ježíšem, tehdy ještě dítětem, poznala krutost Herodova násilí a drama exilu v Egyptě (srov. Mt 2,13–15); ať ona provází jejich kroky a pomáhá našim společenstvím stát se živými a věrohodnými znameními evangelia.

Z Vatikánu, 11. srpna 2026, památka svaté Kláry z Assisi.

Lev XIV.