Rozhovor Svatého otce Lva XIV. s mladými lidmi v Assisi
PASTORAČNÍ NÁVŠTĚVA SVATÉHO OTCE
V SANTA MARIA DEGLI ANGELI – ASSISI
6. srpna 2026
Č. 1 – Rozhovor Svatého otce Lva XIV. s mladými lidmi
Santa Maria degli Angeli – Assisi
Otázka od Karolíny (Záhřeb)
Svatý otče, jmenuji se Karolína, pocházím z Chorvatska, z farnosti a baziliky svatého Antonína z Padovy v Záhřebu. Vyrůstali jsme ve františkánských farnostech, kde nás provázeli bratři, a od svatého Františka jsme se naučili, že evangelium se hlásá především životem, skrze radost, jednoduchost, bratrství a blízkost ke každému člověku. Díky této zkušenosti jsme objevili živou víru, která nezůstává uzavřena v kostelech, ale stává se službou, přijetím a nadějí pro druhé.
Dnes však žijeme v rychle se měnícím světě, kde mnoho mladých lidí má potíže najít pevné body, budovat autentické vztahy a otevřít své srdce Bohu. I my si přejeme být věrohodnými svědky evangelia v místech, kde žijeme, studujeme a pracujeme, a přinášet Kristovo světlo v jednoduchém a bratrském duchu svatého Františka.
Svatý otče, jakou radu byste dal nám mladým, kteří jsme vyrostli ve františkánské spiritualitě, abychom mohli zůstat autentickými Kristovými učedníky a přinášet naději našim vrstevníkům, aniž bychom ztratili radost z evangelia, prostotu srdce a tu blízkost k lidem, která činí každé křesťanské svědectví věrohodným?
Odpověď Svatého otce
Děkuji ti, Karolíno, za tvou otázku a především dobrý den vám všem! Zdravím také mladé lidi, kteří jsou již uvnitř baziliky a doprovázejí nás, věřím, také prostřednictvím obrazovek. Jsem opravdu šťastný, že tu mohu být s vámi! Takže, Karolíno, děkuji za tuto otázku. Věřím, že mnozí, kteří ji vyslechli, pocítili, že již obsahovala část odpovědi, protože jsi vydala svědectví o stylu jednoduchosti, bratrství a blízkosti, který tě přesvědčil a umožnil ti dospět ve víře díky příslušnosti ke společenství, které je však otevřené všem. Stalo se tak v části Evropy, která ještě před třiceti lety zažila válku a nebezpečné propojení náboženského vyznání s nacionalismem. Ve skutečnosti přítomnost františkánů po staletí inspirovala dialog a napomáhala mírovému soužití mezi katolíky, pravoslavnými a muslimy. Dnes být věrný této tradici blízkosti znamená jít proti proudu, pracovat na očišťování paměti a na usmiřování.
Od křesťanů se bude stále více vyžadovat, aby se stali tvůrci pokoje ve společnostech, které jsou v pokušení zneužívat náboženství v protikladu různých identit. Být svědky Krista proto zůstává fascinující a náročné, protože vede mysl i srdce překonávat umělé hranice, tedy strachy vyvolané dezinformacemi a zdi předsudků. Jak se vymanit z kultury moci a budovat civilizaci lásky není snadné pochopit a přijmout. Od svatého Františka se nicméně učte evangelické radikálnosti, která je opakem fundamentalismu: nečiní člověka slepým a násilným, ale citlivým, pozorným, vždy následujícím Ježíše, a tedy pokorným a vstřícným vůči všem. Není to snadné, ale přináší to mnoho radosti.
Zkuste si nyní na chvíli představit místo, kde se nacházíme, před osmi stoletími. Zde, na otevřeném venkově, se kolem Františka shromáždily stovky mladých bratří z celé Evropy. Zkuste si je představit, jak o nich vyprávějí Zdroje: „řada za řadou, tu čtyřicet, tam sto, jinde osmdesát pohromadě, všichni zabraní do rozmlouvání o Bohu, do modliteb, do slz, do skutků lásky; a byli v takovém tichu a s takovou skromností, že tam nebylo slyšet ani hlásku“ (srov. Františkánské zdroje, 1848). Toto ticho je protikladem války s jejím násilím, křikem a krutostí. Rohože těch bratří, stejně jako dnes vaše spací pytle, vyprávějí o míru. To je církev: shromáždění bratří a sester, do kterého jsou všichni zváni. Drazí mladí lidé, jak je krásné být spolu a „rozmlouvat o Bohu“ a tak, v jeho světle, i o samotném životě, o jeho kráse, o jeho tajemství, o jeho vážnosti! Svědčte o tomto způsobu života všude, zvláště v době, kdy nás technologie odvyká být spolu, mezi lidmi z masa a kostí.
Svatý František vycítil, že volba chudoby může přiblížit ty, kteří jsou vzdáleni, povzbuzuje setkávání a vybízí k výměně darů. Tak vycítil, že evangelium nelze oddělit od rozhodnutí Ježíše Krista, který se stal chudým, aby nás obohatil (srov. 2 Kor 8,9): evangelium je jeho život, jeho cesta, jeho neotřesitelná důvěra v Otce. Pokud se shromáždíme v jeho jménu, přichází mezi nás (srov. Mt 18,20) a radost, která naplňuje naše srdce, je svobodná a upřímná (srov. Jan 20,20). Tato radost evangelizuje více než slova a nelze ji skrýt. Děkuji.
Otázka od Giovanniho (Boloňa)
Svatý otče, jmenuji se Giovanni, je mi 27 let a pocházím z Boloně. My mladí žijeme ponořeni do světa, kde vládne kultura dočasnosti a kde nás děsí rozhodnutí o definitivním životním směřování. Navzdory tomu k nám Bůh jedinečným a láskyplným způsobem neustále promlouvá a volá nás, abychom ho následovali, s příslibem života a radosti, a postupně nám odhaluje naše povolání.
Zde je moje otázka: Jak mu můžeme říci plné a odvážné „ano“ a vyhnout se tomu, abychom „položili ruku na pluh a pak se ohlédli zpět“, přičemž přikládáme přílišnou váhu námahám a obětem na této cestě? Co vám pomohlo na vaší cestě k povolání?
Odpověď Svatého otce
Děkuji, Giovanni, za tuto odvážnou otázku, plnou touhy po tom, co nepomine. Dnes máme sklon mluvit o dočasnosti negativně. Kdysi to však byla právě církev, která nás vytrvale učila smyslu pro dočasnost: tento svět pomine, čas běží, pozemské věci se mění. Pouze Bůh zůstává, protože je věčný. Musíme se tedy ptát, co se změnilo, abychom nepatřili k těm, kteří litují minulosti, a proto se nevyrovnávají s přítomností a nepřijímají odpovědnost za budoucnost.
Téměř všude na světě mizí stabilita tradičních společností, díky níž celé generace mohly během svého života zaznamenat jen minimální změny. V jejich rámci bylo vše velmi uspořádané a předem dané. Tehdy církevní svědectví vyzývalo, abychom se nespokojili s předem daným osudem, ale rozlišovali hodnotu každého jednotlivého činu ve vztahu k věčnosti. Dnes si však díky někdy zmatenému chápání svobody namlouváme, že se život jaktěživ neusadí, protože prostředí, v němž žijeme, se rychle mění a rovněž my se značně měníme. S tím však roste i strach a možnost ztrácet se. V tomto kontextu je odvaha učinit definitivní rozhodnutí snad tím nejrevolučnějším činem.
Rozhodnout se nadobro nás nezavírá do klece, ale otevírá nás větší dynamice. Milovat je exodus, cesta, kterou je třeba objevit, cesta, kterou Bůh prochází s námi, a to je skutečný smysl každého povolání. Bible nás inspiruje k tomu, abychom tak žili: jako ti, kdo jsou povoláni vstát, procházet svou vlastní historií a přijímat jako dar směr a smysl od Pána, abychom milovali podle jeho záměrů (srov. 1 Kor 13 a 1 Jan 4). Víra, důvěra a spolehlivost zde odhalují své nerozlučné propojení. Tímto způsobem ve víře odhalujeme iluzi, že problémy se řeší útěkem, zradou nebo pokusy o pár kroků po stále jiných cestách, aniž bychom se kdy dostali daleko. Lze sice znásobovat zážitky, kontakty, spotřebu, ale přitom zůstat stále na stejném místě. Lidská cena je vysoká a vnitřní prázdnota hluboká. Nezřídka dochází k tomu, že lidi využíváme a oni využívají nás. „Navždy“ je tedy milost, k níž nám sám Bůh pomáhá odpovídat svou věrností, abychom dosáhli plnosti života (srov. Jan 10,10).
Již od dospívání je proto důležité naučit se poznávat sám sebe, rozhodnout se a vsadit na to – tedy odpovědět Pánu, který volá – aniž bychom s tím přestali v dospělosti, v rámci rozhodnutí, která již padla, i před těmi, která teprve máme učinit. Je to dobrodružství, v němž se nikdo nesmí cítit osamělý a které, stejně jako víra, potrvá až do posledního okamžiku. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že Pán mě nikdy nenechal samotného: vždy mě provázel a daroval mi také lidi, s nimiž mohu kráčet. Tak jsem ve svém povolání kněze, člena augustiniánské komunity a misionáře nalezl jakési světlo, které mě vedlo až dodnes, až do chvíle, kdy jsem musel říci „ano“ zcela zvláštnímu povolání: být papežem.
Při přijetí jedinečného plánu, který Bůh zjevuje každému z nás, je základním povoláním, vepsaným do každého srdce, povolání ke společenství, a to se neslyší jen jednou, ale každý den. Hřích zatemňuje jasnost v tomto bodě a vnáší do základních vztahů nedůvěru, soupeření a podezření. Díky Bohu je však každé povolání také cestou vykoupení a uzdravení. Ježíšovo pozvání, které nás volá, abychom ho následovali, osvětluje naši důstojnost a vede nás k tomu, abychom ctili důstojnost druhých, měli k druhým důvěru a sami ji vzbuzovali: tato dynamika je tak osvobozující, že si zaslouží veškerou naši vášeň. Děkuji.
Otázka od Luigiho (Paternò, Sicílie)
Svatý otče, jmenuji se Luigi, je mi 22 let a pocházím z Paternò, malého města na Sicílii. Jsem mluvčím Františkánské mládeže na Sicílii, skupiny mladých lidí, kteří následují františkánské charisma. Rád bych se vás zeptal na jeden aspekt svatého Františka, který mě velmi oslovuje.
„Bratr František slibuje poslušnost a úctu panu papeži Honoriovi a jeho kanonicky zvoleným nástupcům i římské církvi“ (RB I). Přestože žil v době, kdy byla církev poznamenána vnitřními rozpory a obtížemi, nezvolil cestu kacířství; nenapadal ani neodsuzoval tehdejší církev, ale raději se rozhodl poslouchat papeže. Je to jeho svobodná a revoluční volba, plně v duchu „menších“, jejíž jediným cílem je překonat bídu odsuzování soucitem a nápravou, kterou může dát pouze Láska.
Dnes mnoho mladých lidí říká, že „věří, ale ne v církev“, a i v našich společenstvích někdy pozorujeme církev s jejími vlastními rozpory a vnitřními krizemi, a tak se ptám: jak můžeme zůstat v této Lásce, která hojí? Proč je dnes tak těžké vidět církev jako Matku, která i se svými ranami je vždy připravena nás přijmout a milovat?
Odpověď Svatého otce
Děkuji, Luigi. Tvá otázka je aktuální a vede nás k jádru zkušenosti svatého Františka. Zabývat se jí znamená sdílet jednu touhu: touhu Pána Ježíše po církvi. František ji vyslyšel, když rozjímal nad Ukřižovaným. K tomuto přání bychom se měli vždy vracet. Mnoho lidí v dějinách, a také dnes, nemohlo zažít církev takovou, jakou ji chce mít Ježíš Kristus. To způsobuje utrpení, zanechává rány a zklamání a pro někoho se to může stát dokonce překážkou ve víře.
V evangeliu Ježíš varuje před tímto druhem úskalí, tedy před pohoršením, které jeho učedníci mohou způsobit druhým, zejména malým a chudým. Ježíšovo přání, jak ho vidíme ve skupině, která se od počátku kolem něj vytváří, spočívá v tom, shromáždit lid, v němž bude překonáno to, co obvykle rozděluje lidské bytosti. Kolem Ježíše se stávají muži bratry a ženy sestrami, lidmi, kteří by se jinak nikdy nepotkali ani nestýkali. Když se tento zázrak církve díky Bohu stále děje, zůstává překvapivý i dnes v našich městech, plných neviditelných zdí, které nás od sebe oddělují. Kolik diskriminace a nerovností by mohlo okamžitě skončit, jakmile se uznáme za bratry a sestery!
Existuje pak ještě jeden aspekt této převratné jednoty. Ježíš říká: „Mezi vámi to však tak není“ (Mk 10,43), to znamená, že to nesmí být jako mezi velmoži země a mocnými tohoto světa, kteří usilují o zviditelnění a povyšují se nad ostatní. Naopak: „Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, bude vaším služebníkem, a kdo chce být mezi vámi první, bude otrokem všech.“ (vv. 43–44). Ježíšovo přání pro církev je jasné: jde o to, abychom se stali jeho tělem a zjevovali jeho život, abychom následovali jeho příklad a uplatňovali jiný druh síly, která neponižuje, ale povznáší.
Boží slovo, svátosti a život v duchu bratrské lásky jsou cestami proměny, které v nás uskutečňují Kristův obraz. František jimi prošel: neovládat, ale sloužit; neuchopovat, ale přijímat; nezadržovat, ale vracet: je to Boží život, který opravuje církev a činí z ní svobodný lid, místo oddechu a spásy. „Františku, jdi a oprav můj dům, neboť se, jak vidíš, celý hroutí!“ (FF 1038): každý z nás má svou roli na tomto staveništi, které je vždy otevřené. Máme různé odpovědnosti a povolání, ale kráčíme společně, navzájem se inspirujeme, pomáháme si a opravujeme se. Je důležité, abychom plnili svou úlohu. Pak budeme o církvi mluvit s láskou, s jakou se mluví o Matce, protože uznáme, že k ní patříme. Bude to upřímný způsob, jak milovat ty lidi a tu historii, v níž k nám Ježíš Kristus přichází a zůstává s námi. „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20). S pokorou – to je evangelium, které zvěstujeme. Abychom se tak podíleli na Pánově touze, nemusíme se předvádět jako lepší, než ve skutečnosti jsme. Je třeba uznat a nechat působit vzkříšeného Ježíše v našem životě, v dějinách nás všech. Děkuji.
A tak tuto první část zakončíme prosbou o Boží milost, o Pánovo požehnání pro každého jednoho z nás i pro nás všechny.
-překlad dv-
