Bazilika vynořená z jezera a starověká Nikája
Maria Milvia Morciano - Johana Bronková - Vatikán
Hlavním cílem papežské cesty do Turecka je připomínka 1700. výročí Nicejského koncilu přímo v jeho dějišti, v Izniku, jak se dnes nazývá starověká Nikája, Nicea. Na toto místo svolal císař Konstantin v roce 325 koncil, na kterém se sešlo tři sta biskupů z Východu. Římského biskupa přivítá v těchto historických místech konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I.
Město İznik se rozkládá na východním břehu jezera, západní část jeho hradeb vystupuje přímo z vody jako hráz z cihel a kamene. Čtyři hlavní brány – İstanbul, Yenişehir, Lefke a Göl – vyznačovaly kdysi hlavní komunikace a obvod hradeb, dlouhých asi pět kilometrů, střežilo přes sto věží. Na klidné hladině jezera, jen pár metrů od břehu, se teprve před nedávném vynořily ruiny pozdně antické stavby baziliky sv. Neofita.
Město, založené v helénistickém období bylo obnoveno Lýsimachem, jedním z diadochů – nástupců - Alexandra Velikého, který jej pojmenoval po své manželce Nicea. Pro křesťanskou civilizaci se stalo synonymem dvou významných koncilů: I. nicejský koncil v roce 325 definoval hlavní články víry, tak jak je dodnes vyznáváme a II. nicejský koncil, který probíhal v roce 787 v tamní bazilice Hagia Sophia, zastavil ikonoklastické hnutí – a není velkou nadsázkou, řekneme-li, že pro příští generace garantoval rozvoj křesťanského umění a zachránil umění předešlých dob. Římské divadlo, nekropole na okraji města a keramické dílny z osmanské doby dosud vypovídají o dlouhé historii města. V novověku se Iznik proslavil díky výrobě glazovaných dlaždic, charakteristických artefaktů osmanské kultury.
Město bylo od nepaměti křižovatkou cest. Topografické studie ukázaly, že tudy vedly trasy využívané už od pravěku. Milníky z císařské doby a skalní nápisy potvrzují kontinuitu cest a význam města jako klíčové spojnice mezi vnitrozemím Anatolie a přístavy zajišťujícími komunikaci se Středozemím.
Bazilika sv. Neofita
V roce 2014 archeolog Mustafa Şahin z univerzity Bursa Uludağ na základě analýzy leteckých snímků jezera identifikoval pravidelný tvar trojlodní baziliky, asi padesát metrů od břehu a několik metrů pod hladinou jezera. Stavba, jejíž ruiny jsou dnes dobře čitelné, byla založena kolem roku 390 na místě spojovaném s mučednickou smrtí sv. Neofita, popraveného v roce 303 za Diokleciánova pronásledování. Podle typu rozšířeného v pozdní antice má trojlodní půdorys s výrazně širší hlavní lodí, orientaci východ-západ, je dlouhá 41,32 metrů a široká 18,61 metrů, hlavní loď je zakončena půlkruhovou apsidou, vepsanou z venku do polygonu.
Archeologové se domnívají, že na místě stálo rovněž martyrium, vystavěné přímo nad místem Neofitova mučednictví a při bazilice bylo také baptisterium, jak nasvědčuje přívod vody do drobného prostoru na jižní straně baziliky. Město zažilo již ve 4. století dvě ničivá zemětřesení, v letech 358 a 368. Pro kostel se však stalo osudným až zemětřesení v roce 740. V následujících stoletích postupné zvyšování hladiny jezera baziliku zaplavilo. Patrně díky tomu se také její půdorys zachoval až do dnešních dnů. Od roku 2015 podvodní archeologický výzkum dokumentoval zdivo, fragmenty podlahy a liturgické prvky, a bojoval s omezeními způsobenými jezerní vegetací.
Pod presbytářem byly objeveny pohřební dary, které pomáhají rámcově datovat baziliku. Mince císařů Valenta a Valentiniána II. dokládají existenci stavby na konci 4. století. Mezi nejstaršími nálezy se objevují materiály, které naznačují možnou přítomnost předchozího pohanského místa kultu – pravděpodobně svatyně zasvěcené Apollónovi –, na které později vyrostla křesťanská bazilika. Existuje rovněž zmínka z roku 183, která pohanský chrám na tomto místě připisuje architektovi Baktyanusovi. Některé pozdně byzantské prameny situují za nicejské hradby také „Kostel Otců“, což vede badatele k jeho možné identifikaci s bazilikou sv. Neofita.
Nedávný pokles hladiny jezera umožňuje nové výzkumy a odkrývá další časti budov. Místní úřady zahájily projekt rekvalifikace místa, takže bazilika není už jen pouhým ponořeným archeologickým objektem, ale stavbou jasně čitelného půdorysu.
Pradávná křižovatka cest se tak znovu stává centrem připomínky klíčových okamžiků dějin církve, které obracejí pozornost k základním kamenům naší víry, které nám nepřestávají klást otázky po naší víře dnes.
