Srpnové oslavy a kde se vzaly
Česká redakce RV/ Vatican News
Zdeněk Drštka
Octavianus Augustus roku 18 př. Kr. spojil tradiční „dožínkové“ oslavy s připomínkou svých vojenských úspěchů – porážky Antonia a Kleopatry, dobytí Egypta a ukončení občanské války. Nemohl pochopitelně tehdy tušit, že se po staletích tento termín oslav a volna potká s křesťanskou slavností Nanebevzetí Panny Marie – slavností, která si v lidovém úzu podrží předkřesťanské pojmenování.
Datum oslav Nanebevzetí však nemá římské kořeny – pramení podle dostupných zdrojů v Jeruzalémě, kde je doloženo v 5. století, odsud se postupně dostalo do Byzance a nakonec do Říma a na křesťanský Západ vůbec. V Římě samotném stanovil srpnový termín papež Sergius I. (687–701), byť v Galii již existovala tradice slavit Nanebevzetí 18. ledna.
Oslava Nanebevzetí si velmi rychle našla cestu k srdci římského (a vůbec italského) lidu; stala se po Velikonocích a Vánocích nejpopulárnějším svátkem. To ovšem nebránilo v oprášení starého augustovského jména, které je dnes namnoze synonymem srpnových mariánských oslav (a s nimi spojených folklorních zvyků a pracovního volna), takže i soudobí římští biskupové přáli svým spolupracovníkům a diecézanům Buon Ferragosto – zvláště aktuálním bylo toto přání v roce 1981, kdy se sv. Jan Pavel II. vrátil 14. srpna z nemocnice, zotavený po atentátu 13. května téhož roku.
Proč vlastně slavíme?
V kanonických knihách Písma zprávu o Mariině nanebevzetí nenajdeme; historická paměť církve ji však uchovává po dlouhá staletí. Tato událost je jedním z nejčastějších titulů zasvěcení kostelů, kaplí a poutních míst. Když Pius XII. slavnostně formuloval roku 1950 vyznání v Mariino nanebevzetí jako článek víry, potvrdil tak, co společenství Božího lidu vyznávalo odnepaměti:
»Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů (srov. Zj 19,16) a vítězi nad hříchem a smrtí,« poznamenává k tomuto vyznání Koncil (LG 59) s bohatým rejstříkem odkazů na patristickou tradici i Magisterium.
Jedním z titulů, jimiž je Matka Boží oslovována, je Průvodkyně na cestě – Hodégétria. A ona je skutečně tou, která nás provází po cestě, jako ta, která byla a je nejbližší tomu, jenž o sobě řekl „já jsem cesta, pravda a život“. Ona je nejen Kristovou Matkou, ale také první učednicí; najdeme ji nejen v Betlémě, ale také u prvního zázraku v Káně, u paty kříže i ve večeřadle, kde prosí o dar Ducha. Ona je pro nás příkladem dokonalého následování Krista, a to až za hranice smrti, až do nebeské slávy, do plnosti Božího království.
»Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat.« (2 Tim 2,8nn.)
Kristovo nanebevstoupení je velkým oslavením člověka – s Kristem vstupuje do nebes i naše lidství, vždyť on je skutečně pravý člověk. Mariino nanebevzetí je potvrzením, že tento velký příběh nekončí, že nebesa jsou otevřena pro každého z nás – pro všechny, kdo Kristu patří; jak píše sv. Pavel – na prvním místě Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi (1 Kor 15,23).
Až nadejde den plný slávy,
dokořán nebe bude zvát
věřící, kteří vytrvali
s láskou a tiše, bez výhrad.
Pak do věčného radování
k Sionu, hoře přesvaté,
vystoupí zástup požehnaný
ve stopách Nanebevzaté.
(Paul Verlaine; přel. Josef Hrdlička)
