Třináct dopisů Eleny Guerry papeži Lvu XIII.
Antonella Lumini – L´Osservatore Romano
Při hledání nejvýznamnějších rysů papeže Lva XIII. ve snaze pochopit inspirativní pohnutky, které vedly nově zvoleného kardinála Prevosta k volbě tohoto jména, se pozornost soustředila na Rerum novarum, bezpochyby klíčový prvek, který utvářel pontifikát Lva XIII. Nelze však zapomenout, že stejný autor předtím napsal další velmi důležitou encykliku Divinum illud munus věnovanou Duchu svatému, která je mnohem méně známá. Tuto encykliku lze považovat za dokument, který vzešel z intenzivní korespondence s Elenou Guerrou, postavou dosud málo známou a stejně tak málo doceněnou, navzdory titulu apoštolky Ducha svatého, který jí udělil Jan XXIII. v roce 1959, v roce jejího blahořečení.
Narodila se v Lucce v roce 1835, nebyla chápána pro své mystické zážitky, ale zůstala věrná svému prorockému poslání, jehož cílem bylo vrátit Ducha svatého do středu křesťanského života: „Úcta k Duchu svatému byla vždy velmi silná v mém srdci, i když mi to nikdo nedoporučoval a já neznala žádnou literaturu, která by mě tomu mohla naučit“, napsala světice, kterou papež František kanonizoval v říjnu roku 2024. Duch svatý se jí zjevil jako účinná láska, láska, která milováním učí milovat: „Krásné dílo zapalování srdcí láskou k Bohu je vlastní samotné Lásce. Přišla Láska a člověk miloval“, dodává. Ježíš zapálil lásku v srdcích apoštolů, když jim seslal Ducha svatého, tedy podstatnou a osobní Lásku samotného Boha.
Mezi lety 1895 a 1903 napsala Elena Guerra papeži Lvu XIII. celkem třináct dopisů. V roce 1897, v návaznosti na její pátý dopis, odpověděl Lev XIII. encyklikou Divinum illud munus, významným pojednáním, v němž zdůrazňuje působení Ducha svatého v lidstvu a způsob, jakým udílí své dary. Posledním oficiálním papežovým aktem, reagujícím na Eleniny neustálé prosby, byl v roce 1902 list Ad fovendum in Christiano populo adresovaný biskupům celého světa, v němž je povzbuzuje k obnovení víry a důvěře v Ducha svatého.
Modlitba k Duchu svatému se začala šířit na konci 19. století v protestantských severoamerických komunitách v rámci takzvaného letničního hnutí, které bylo v roce 1963 přejmenováno na Charismatickou obnovu a v roce 1967 uznáno také katolickou církví a pravoslavnými církvemi, ale samozřejmě ji nelze omezit pouze na toto hnutí. Elena Guerra na sklonku devatenáctého století píše papeži Lvu XIII.: „Již mnoho let toužím po tom, aby se věřící sjednotili a vrátili se k Duchu svatému a neustálou modlitbou dosáhli blahodárné obnovy tváře Země.“ Prorockým středobodem je zde vize církve jako „univerzálního večeřadla“, vize nových Letnic, které církev volají k univerzálnímu otevření se světu, aby tak mohla vylévat oheň lásky.
Upozornění na tento zdánlivě okrajový rys vrhá ve skutečnosti nové světlo na encykliku Rerum novarum, která uvádí církev do sociální otázky. Stává se důležitým prvkem, který zdůrazňuje, že činnost církve ve všech oblastech, aby byla skutečně tvůrčí, tedy spásná, musí být vždy inspirována Duchem svatým, vyvolána vnitřním nasloucháním, protože společenství věřících sice žije ve světě, ale nepatří světu. A světu nepatří, pokud nemyslí, nejedná a nepohybuje se pod vlivem ducha světa, ale z inspirace Ducha svatého.
A nejen to. Encyklika Divinum illud munus několikrát cituje svatého Augustina ohledně role Ducha svatého v Nejsvětější Trojici. Papež Lev XIII. inspirován De Trinitate zdůrazňuje: „V církvi se díla moci připisují Otci, díla moudrosti Synu a díla lásky Duchu svatému“. A dále se uvádí, že „Duch svatý je konečnou příčinou všeho, protože stejně jako v jeho cíli nacházejí vůle a veškeré věci klid, tak i on, který je dobrota a láska Otce a Syna, dává silný a jemný impuls a téměř završuje nejvyšší dílo našeho věčného předurčení“. Bylo by proto žádoucí znovu upozornit na tuto encykliku Lva XIII. jako na zdroj nové inspirace a úvah, aby Duch svatý, tento velký neznámý, byl stále více přítomen a vnímán v nitru jako planoucí plamen schopný v nás probudit lásku. Čas naléhá a žádá si to právě proto, že „se značně rozmůže nepravost a u mnoha lidí ochladne láska“ (Matouš 24,12). V encyklice Divinum illud munus papeže Lva XIII. však čteme: „Máme Ducha svatého s důvěrou a vytrvalostí prosit, aby nás každý den více osvěcoval svým světlem a zapaloval nás svou milosrdnou láskou.“
Antonella Lumini je městská poustevnice a spisovatelka. Po studiu filozofie se věnovala studiu Bible a děl křesťanské spirituality. Již více než čtyři desetiletí žije v tichu a samotě. Pracovala v Národní knihovně ve Florencii, kde se zabývala starými rukopisy. Účastní se duchovních setkání, vede meditační skupiny, píše knihy a články do novin a časopisů. Je známá jako městská poustevnice, ale sama sebe raději označuje za strážkyni ticha.
