Plány na „nový Blízký východ“ bez Palestinců
Andrea Tornielli, Vatikán
Izraelsko-palestinský konflikt je odedávna zdrojem diskusí a polarizace. Probíhající konflikt v Gaze a polemiky, které jej doprovázejí, tento jev ještě více vyhrotily, pokud to vůbec bylo možné. Většina občanské společnosti v mnoha zemích světa prochází silnou, někdy až extrémní polarizací. Jako vždy nechybí instrumentalizace, zjednodušování a aproximace, které v tomto složitém kontextu mohou vést k mylným závěrům a škodit. Tento jev se projevuje v používaném jazyce, v extrémně emotivním přístupu, v neschopnosti naslouchat druhým.
Hrůzu událostí, k nimž došlo před dvěma lety, kdy Hamas spáchal teroristický čin, který je třeba bezvýhradně odsoudit, následovala předvídatelná reakce Izraele. Reakce nepřiměřená, která daleko překročila všechny eticky přijatelné meze, jak uznávají nejen četné mezinárodní autority, ale také mnoho hlasů uvnitř samotného Izraele i obecněji v židovském světě.
Pokud analyzujeme válku rozpoutanou v Gaze s přihlédnutím k tomu, co se děje ve zbytku Palestiny, v oblasti, která se nazývala Západní břeh, nemůžeme než dospět k závěru, že kromě reakce na masakr ze 7. října tu jsou i další cíle. Rozšiřování osad, neustálé beztrestné útoky osadníků, veřejné prohlášení některých ministrů izraelské vlády, kteří si přejí konec palestinské samosprávy, anexi všech území a deportaci Palestinců, vedou k domněnce, že cíl jde daleko za odstranění Hamásu nebo zajištění bezpečnosti státu Izrael. V těchto dnech se hovoří o schválení nové osady v oblasti E1, která prakticky rozděluje toto území na dvě části, stejně jako o hrozbě připojení oblasti C palestinských území, která je již plně pod kontrolou Izraele, aniž by byla formálně připojena.
V této stále napjatější situaci se postupně, nejprve potichu a nyní stále otevřeněji, zveřejňují „plány“ na „nový Blízký východ“, jakýsi nový řád, ve kterém však pro palestinský lid zřejmě není místo. Posledním z nich je plán navržený pro budoucí rozvoj Gazy, o kterém se v těchto dnech hovoří. Plán, který počítá s výstavbou „chytrých“ měst a luxusních resortů. Samozřejmě se počítá s tím, co se příznačně nazývá „dobrovolnou evakuací“ Palestinců. Ti, kteří budou chtít, se jednoho dne budou moci vrátit (sic!). A pro ty, kteří nechtějí odejít, se plánují „speciální zóny“… Je to plán, který mluví sám za sebe. Mohli bychom si myslet, že se jedná o sci-fi příběh, o zápletku fantasy filmu. Místo toho je to, jak se zdá, smutná pravda.
Je smutné konstatovat slabost mezinárodního společenství a multilaterálních organizací, které nejsou schopny zastavit tento vývoj, k němuž se přidává záměrné ignorování jakýchkoli mezinárodních úmluv, pravidel a morálního chování. Jediným jazykem zůstává jazyk síly, a to nejprve ve slovech a pak ve i vojenských akcích.
Církev nemá zbraně a nemá moc něco vnucovat. Její jedinou zbraní je modlitba a síla evangelia, která nás však nutí mluvit jasně pravdu o člověku a o životě ve světě. Nelze budovat žádnou budoucnost založenou na síle, na neúctě k lidskému životu, na jeho touze po důstojném a bezpečném bytí. Přejeme si to – a s přesvědčením to opakujeme – pro Izraelce a nadále žádáme o okamžité propuštění všech rukojmích, kteří jsou stále uvězněni v tunelech v Gaze, jak to ve svých výzvách dělal nejprve papež František a poté papež Lev. Stejně tak to přejeme Palestincům. Žádáme, aby s rukojmími bylo zacházeno důstojně a humánně a zároveň aby důstojně a humánně bylo zacházeno s Palestinci v Gaze. Přejeme si, aby byly v každé části pásma zřízeny no combat zone, skutečné bezpečné zóny pod mezinárodní ochranou, kde by mohli být přijati nemocní, slabí a bezbranní civilisté.
„Dobrovolné evakuace“, tj. nucené přesuny; totální zničení; nekonečné množství mrtvých; zasažené nemocnice; každodenní zabíjení lidí, kteří stojí ve frontě na kousek chleba; blokování jakékoli jasné politické perspektivy, která by palestinskému lidu dala důstojnost a domov ve vlastní zemi, nikdy nemohou vytvořit budoucí rovnováhu na Blízkém východě. To, co se děje, bohužel povede k vytvoření další generace nenávistných lidí a hrozí, že bude dalším předstupněm další vlny násilí.
Některé návrhy na rozvoj, které Palestincům vnucují budoucnost, o které rozhodli za ně a možná i nad nimi, nebo hůře proti nim, nejsou ničím jiným než dalším důkazem arogance a slepoty. O budoucnosti Palestinců lze a musí se rozhodovat pouze společně s nimi, nikdy bez nich.
Církev bude i nadále, tak jako dosud, ošetřovat rány všech. Bude i nadále podávat ruku každému, kdo chce spolupracovat na vytváření alternativních podmínek pro život a důstojnost. Bude mít vždy otevřené dveře pro ty, kteří se nevzdávají logice nenávisti a války, ale hledají schůdné cesty k míru. Již řadu let Svatý stolec formálně uznává Stát Palestina a nemůžeme mlčet tváří v tvář tomu, co se děje. Opět si osvojujeme slova Lva XIV. a žádáme, aby bylo ukončeno barbarství války, aby bylo dosaženo mírového řešení konfliktu, aby bylo dodržováno humanitární právo, aby byla respektována povinnost chránit civilní obyvatelstvo, aby bylo zakázáno kolektivní trestání, bezohledné používání síly a nucené přesídlování obyvatelstva.
