Desáté rozjímání biskupa Vardena: De Consideratione – O úvaze
Biskup Erik Varden OCSO
Svatý Bernard napsal pojednání De Consideratione, které se těšilo větší popularitě než všechna jeho další díla. Může se to zdát zvláštní, protože text je v podstatě dopisem adresovaným konkrétnímu člověku v jedinečné pozici. Bernard jej napsal pro svého spolubratra, italského mnicha jménem Bernardo dei Paganelli, někdejšího kněze v Pise, který v roce 1138 vstoupil do kláštera v Clairvaux.
V roce 1145 se Paganelli stal papežem a přijal jméno Evžen III.
Zatímco kontemplace má co do činění s pravdami již známými, úvaha (consideratione), podle Bernarda, hledá pravdu v rozličných lidských záležitostech, kde její poznání může být obtížné. Lze ji definovat jako „myšlení zaměřené na hledání pravdy, nebo úsilí duše při hledání pravdy“.
Ve svém rozvažování nad problémy církve Bernard nenabízí institucionální řešení, ale radí Evženovi, aby se obklopil dobrými lidmi. Čím lépe budou spravovány ústřední úřady církve, tím větší prospěch z toho poplyne pro církev na celém světě.
Vlastnosti, o nichž Bernard píše s doporučením, aby je vždy hledal a pěstoval, jsou platné v každé době. Zapotřebí jsou spolupracovníci „jejichž bezúhonný svatý život je osvědčený, kteří jsou připraveni k poslušnosti a tiché trpělivosti; […] jsou pevní v katolické víře, věrní ve službě, milují svornost, pokoj a jednotu; […] jsou opatrní v udílení rad, […] prozíraví ve správě, […], skromní v řeči“.
Takoví lidé „rádi setrvávají v modlitbě a vkládají do ní svou naději více než do své moudrosti nebo práce; přicházejí bez halasu, odcházejí bez okázalosti“.
V míře, v jaké církev takto jedná, bude odrážet uspořádání andělských kůrů. Kdokoli ji spatří, okamžitě pochopí její hlavní poslání: vzdávat chválu Bohu.
Abychom správně posoudili pozemské potřeby, musíme skrze ně hledat to, co je nad nimi. Jak píše Bernard papeži Evženovi, neznamená to jakýsi „odchod do exilu: takto uvažovat znamená vrátit se do vlasti“.
Bernard si klade řečnickou otázku: Co je Bůh? Všemocná vůle, dobrotivá ctnost, neměnný rozum. Bůh je „nejvyšší blaženost“, která z lásky touží sdílet s námi své božství. Stvořil nás, abychom po něm toužili, rozšiřuje nás, abychom ho přijali, ospravedlňuje nás, abychom si ho zasloužili. Vede nás ke spravedlnosti, formuje nás v dobrotivosti, osvěcuje nás poznáním, chrání nás pro nesmrtelnost.
Ať už se preláti zabývají čímkoli, a je toho mnoho, tyto skutečnosti musejí brát v úvahu na prvním místě. Budou-li tak činit, také jejich uvažování o praktických otázkách bude osvícené, uspořádané, požehnané a plodné.
Podle Bernarda musí být prelát zásadový, svatý a střídmý, ale měl by být také přítelem Ženicha a radovat se ze sdílení tohoto přátelství s ostatními.
Augustin často popisuje biskupský úřad jako sarcinu, ranec, který s sebou nosili římští legionáři. Obraz je to poněkud syrový, užívaný kýmsi, kdo dobře znal zoufalství a strach z oblastí severoafrické pouště. Augustin však pokračuje v rozvíjení tématu, které sám nastolil. Jakkoli pastorační břemeno může působit děsivě, je děsivé pouze tehdy, pokud si nevšimneme toho, kdo nám toto břemeno klade na ramena. Není totiž ničím jiným než účastí na sladkém jhu samotného Krista, který nám dává objevit, že kříž, který nám byl svěřen, je zářivý a lehký a že možnost sdílet ho je důvodem k radosti.
„Nes své břemeno až do konce – říká Augustin v jednom ze svých kázání – pokud ho miluješ, bude lehké; pokud ho nenávidíš, bude těžké“: „Perduc sarcinam tuam quia levis est si diligis gravis si odisti“.
„Tvé, dobrý Ježíši – napsal Bernard ve svém Životě svatého Malachiáše, Irského arcibiskupa – je to, co nám bylo svěřeno; tvůj je poklad ukrytý v našem držení, který ti vrátíme, až budeš chtít, abychom ti ho vrátili“.
Překlad - jb -
