Kardinál Ratzinger a církev, která přijímá i ponechává svobodu

Andrea Tornielli

„V utrpení se naučila nechat ho jít vlastní cestou bez omezování. Naučila se snášet skutečnost, že jeho cesta bude úplně jiná,“ než jak si ji představovala. Tato slova o matce sv. Augustina pronesl ve své promluvě při svěcení farního kostela sv. Moniky v mnichovské čtvrti Neuparlach tehdejší arcibiskup, kardinál Joseph Ratzinger. Stalo se tak 29. listopadu 1981, právě čtyři dny poté, co bylo oznámeno jeho jmenování prefektem Kongregace pro nauku víry. Je to navíc zcela odlišný Ratzingerův obraz ve srovnání s podobami, které mu chtěli přišít ti, kdo s využitím vybraných pasáží magisteria Benedikta XVI. usilovali postavit ho do opozice vůči jeho nástupcům. Tato promluva, dosud dostupná jen v němčině, je publikována v knize vybraných Ratzingerových textů „Víra budoucnosti“ (vyd. Cantagalli, překlad Pietro Luca Azzaro) s předmluvou kardinála-státního sekretáře Pietra Paolina.

Tehdejší mnichovský arcibiskup ve své promluvě představuje osobnost matky sv. Augustina jako živou zkušenost toho, čím je církev ve své nejhlubší podstatě. „V ní,“ píše Ratzinger o hipponském biskupovi, „udělal zkušenost s církví jako osobou, s církví osobního charakteru, takže pro něj [církev] nebyla jakýmsi aparátem, od něhož se cítil být velmi vzdálen, jakýmisi strukturami, v důsledku poněkud nesrozumitelnými. V této ženě je osobně přítomno to, čím církev je.“ Jak připomíná kardinál, Augustin napsal o své matce: „Darovala mi nejen tento tělesný život, ale také prostor v srdci; darovala mi životní prostor, v němž jsem se mohl stát člověkem.“ Lidská bytost, dokládal Ratzinger, „potřebuje prostor pro vztahy důvěry, lásky a smyslu, který by mu umožnil putovat vstříc budoucnosti“.

Tento „životní prostor“ má však máloco do činění s církevními strukturami nebo identitárními komunitami dokonalých, kteří se izolují od světa a odsuzují ho jeden den tak a druhý jinak. Naopak se zde podivuhodně rýsuje tvář církve přijímající, církve s respektem vůči svobodě každého člověka v každé době. Právě tak jako tomu bylo ve vztahu sv. Moniky k jejímu synu, která pokládala „za podstatný prvek vytvořit v sobě životní prostor pro to, aby ho nechala svobodným“. Svobodným pro omyly, svobodným pro následování tělesných vášní… Monika „pochopila, co znamená čekat. Pochopila, co je to přijímat mezigenerační konflikt. V utrpení se naučila nechat ho jít vlastní cestou bez omezování. Naučila se snášet skutečnost, že jeho cesta bude úplně jiná než ta, kterou si ve víře pro něj představovala. A především se naučila mít ho ráda, být mu nablízku, neopouštět ho, ale ponechávat mu svobodu vlastního bytí. V tomto bytí zůstávala otevřená pro očekávání, s nímž mu ponechala svobodu stát se sebou samým – bez vnucování víry, ale tak, že tu byla prostě pro něho jako člověk, jako matka – a právě tak mu předala víru“.

To jsou slova přinášející světlo rodičům, vychovatelům a všeobecně pro každého, kdo hlásá evangelium. Církev coby „prostor pro život, pro svobodu, pro naději“.

Budoucí papež dodával: „Myslím, že dnes tu máme tolik podezíravosti a averze vůči církvi… protože jsme udělali až příliš málo zkušeností s církví jakožto s osobou, příliš málo zkušeností s církví na osobní úrovni. Slyšíme o církvi pouze jako o struktuře, úřadu a aparátu. Církev však bude moci existovat jedině tehdy – a my v ní budeme moci zakořenit a ona se bude moci stát naším domovem jedině tehdy, bude-li nadále existovat v lidských osobách. Tento prostor, všechny tyto prostory – i místnosti, kde trávíme volný čas a kde se setkáváme – by se měly stát prostorem, který nám pomůže stávat se církví osobní, v níž jsme jedni pro druhé; prostorem, který je pro nás prostorem životním, matkou, někým, kdo nám dává k dispozici místo důvěry a možnosti žít.“

Je to církev jako „polní nemocnice“, která tě doprovází, kde láska uzdravuje nejhlubší rány a kde se cítíš jako doma.

Překlad - zd -