Osmé rozjímání biskupa Vardena: Boží Andělé

Biskup Erik Varden OCSO

Během čtyřiceti dnů, které Kristus strávil na poušti, se k němu přiblížil Satan a citoval mu Žalm 90 (91), konkrétně dva verše o andělech. „Ďábel – čteme u svatého Matouše – ho vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu“ a vyzval ho, aby dokázal, že je Synem Božím, tím, že se vrhne dolů, „neboť je psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen‘“.

Jedině Bůh nás může vyzvat, abychom skočili ze strmé hory. Jeho pobídka však bude znít: „Skoč mi do náruče“, nikoli „Vrhni se dolů“.

Andělské zásahy nejsou vždy uklidňující. Andělé tu nejsou proto, aby vyhověli našim rozmarům. V lidové modlitbě, kterou lze připsat Reginaldu z Canterbury, Bernardovu současníkovi, prosíme svého anděla strážného, aby „nás osvětloval, chránil, podpíral a vedl“. Jsou to silná slovesa: anděl je především strážcem svatosti.   

Mnišský život byl od časných dob chápán a prezentován jako andělský, neboť jeho cílem je chvála, ale také proto, že mnich je povolán, aby planul Boží láskou a stal se jejím vyslancem pro ostatní.

Jediný „chvalozpěv“ na Krista, o které hovoří Sacrosanctum Concilium v krásném úryvku, zní od končin země až po vrcholky nebes díky pulsujícímu řetězci prostředníků. Andělé jsou podstatnou součástí tohoto řetězce, jak potvrzujeme v každé prefaci mešního kánonu.

V kázáních na Qui habitat Bernard zdůrazňuje roli andělů jako prostředníků Boží Prozřetelnosti. Zprostředkování není vždy nutné: Bůh nás může oslovit i bez prostředníků. Nicméně má radost z toho, že jeho stvoření jsou pro sebe navzájem prostředníky milosti.

Bernard nás vybízí, abychom hleděli na to, jak jedná anděl, a dělali totéž: „Sestup a prokaž milosrdenství svému bližnímu; a znovu, pozvedni své touhy spolu s týmž andělem a snaž se vystoupit s celou žádostivostí (cupiditas) své duše k nejvyšší a věčné pravdě“. V dnešní době se málokdy odkazuje na Cupida v  kontextu „nejvyšší a věčné pravdy“. Bernardův slovník je provokativní: říká nám, že všechny přirozené lidské touhy, i ty tělesné, jsou přitahovány k naplnění v Bohu, a proto musí být k němu vedeny.

Poslední a nejdůležitější projev lásky andělů se odehraje v hodině naší smrti, kdy nás provedou závojem tohoto světa do věčnosti. Tehdy se projeví jejich zvláštní rysy: „Nelze je porazit ani svést, a už vůbec nemohou svést nás.“ V tu hodinu padne každá přetvářka: rétorika zmizí, zůstane jen pravda, v plném souladu s milosrdenstvím.

Bernard kázal o těchto tématech v roce 1139. O 726 let později muž jiného temperamentu, ale podobné inteligence, vyjádřil své intuice v nádherné básni o smrti.

John Henry Newman mnoho přemýšlel o andělech. Kněžské povolání chápal jako andělské. Kněz je v tomto světě doma, nebojí se vydat do temných lesů, aby hleda ztracené. Zároveň však upírá oči své mysli k Otcově tváři a nechává jeho září osvětlovat celou přítomnou skutečnost. Osvícení je vždy dvojí pohyb: intelektuální a esenciální, sakramentální a pedagogický.

Newman, nyní učitel církve, nás také žádá, abychom znovuobjevili učitele jako anděla přinášejícího světlo. Je to prorocká a krásná výzva, pomyslíme-li na to, jak je dnes takzvané „vzdělávání“ svěřeno digitálním, umělým médiím, zatímco mladí lidé touží po setkání s učiteli, kteří jsou hodní důvěry, kteří mohou předávat nejen dovednosti, ale i moudrost.

Setkání s andělem je vždycky osobní. Nelze je nahradit souborem staženým z internetu nebo chatbotem.

Překlad - jb -