Zahájení postní doby v bazilice sv. Sabiny
Johana Bronková - Vatikán
Tradice postních zastavení, „stationes“ sahá v Římě přinejmenším do 5. století. Jak naznačuje termín, vybízí věřící k „zastavení“ v modlitbě a rozjímání na začátku každého dne postní doby. Římská statia jsou spojena s hroby mučedníků, kteří jsou pilíři římské církve. V jednotlivých bazilikách se vystavují relikvie a zpívají se litanie ke svatým, na přípomínku těch, kdo potvrdili víru v Krista svou krví. Termín „statio“ odkazuje také k hlídce střežící vojenský tábor a připomíná hlavní rysy postní doby, jež má být časem probuzení k bdělosti, ve kterém křesťan, vyzbrojen modlitbou a postem, činí skutky pokání a milosrdné lásky.
Liturgie v bazilice sv. Anselma na Aventinu začíná 16.30 hodin. Kající procesí se pak odebere do baziliky sv. Sabiny, kde bude Lev XIV. celebrovat mši svatou, při níž udělí popelec kardinálům, biskupům, benediktinským mnichům od sv. Anselma, otcům dominikánům od sv. Sabiny a přítomným věřícím.
Význam popelce
Popel získaný spálením olivových ratolestí, požehnaných při obřadech loňské květné neděle, nese dvojí symbolický význam. Především ukazuje k lidské křehkosti a nepatrnosti před Bohem, jak říká Abrahám, když se v knize Geneze obrací k Bohu s prosbou o záchranu Sodomy: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel“ (Gn 18,27). A Jób ve své úzkosti volá: „jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu“ (Jb 30,19). Popel však je už ve Starém zákoně také znamením toho, kdo se kaje a vrací na cestu k Hospodinu, jak čteme v příběhu proroka Jonáše, kde ninivský král usedá do popela na znamení kajícnosti, nebo v knize Judit, kde obyvatelé Jeruzaléma vzývají Boha o pomoc a osvobození posypaní kajícím znamením popela.
