Cesta, která odhaluje ducha pontifikátu
Andrea Tornielli
Návštěva Afriky ukazuje misionářské srdce Lva XIV. a tvář církve, která stojí nablízku lidskému utrpení.
První den cesty papeže Lva do Afriky i dva dny následující byly z hlediska médií charakterizovány komentáři k prohlášením prezidenta Donalda Trumpa. Tuto polemiku chtěl sám papež vidět v jiném úhlu pohledu, jelikož zde bylo riziko, že každé slovo z jeho cesty bude nahlíženo optikou vztahů mezi Svatým stolcem a Bílým domem.
A tak se ocitl na druhé koleji a téměř upadl v zapomnění zvláště významný výrok, který Petrův nástupce pronesl ráno v pondělí 13. dubna při svém prvním pozdravu novinářům na palubě letadla krátce po vzletu na cestu do Alžíru – totiž že do Afriky „měla vést první cesta jeho pontifikátu“ – „již loňského roku, konkrétně v květnu, jsem řekl, že svou první cestu bych chtěl podniknout do Afriky“. Sotva byl tedy zvolen, vyjádřil Lev XIV. ke svým spolupracovníkům tuto specifickou touhu, která se pak nemohla z logistických důvodů uskutečnit, která toho však řekla hodně o způsobu, jakým první papež narozený ve Spojených státech chce pojmout své poslání. Nesmíme totiž zapomínat na jeden důležitý moment v životopise Roberta Francise Prevosta: je řeholníkem-misionářem, což je v posledních stoletích papežství vzácný, či spíše ojedinělý rys.
Lev byl řadu let misionářem a farářem v Peru a pak se tam vrátil jako biskup z rozhodnutí papeže Františka. A ve světle tohoto povolání lze číst touhu po první cestě do Afriky i to, co se odehrává právě v těchto dnech: papež s úsměvem a v dobré náladě naslouchá rytmickým zpěvům a sleduje tradiční tance, které doprovázejí eucharistická slavení; když se věnuje setkáním a přijetím těch nejmenších; když tráví mnoho času stisknutím rukou a pozdravy. Především však, když mluví o novosti evangelia, které se setkává s různými kulturami a národy a stává se hybnou silou míru a změny.
To bylo vidět v kamerunské Bamendě, kde se římský biskup postavil za budování míru a soužití v kontextu dramaticky poznamenaném občanskou válkou. Anebo v Yaoundé, kde mluvil k akademickému světu o důležitosti „formovat svobodné a svatě nepokojné svědomí“ jako o „podmínce pro to, aby se křesťanská víra jevila jako plně lidská možnost, schopná proměnit životy jednotlivců i celé společnosti, podnítit prorocké změny vůči dramatům a chudobě naší doby“.
Není náhodou, že Lev XIV. vyslovil plán připomenout a prohloubit slova Františkovy apoštolské exhortace Evangelii gaudium jako pracovní program pro příští konzistoř. Tento programový dokument jeho předchůdce, jehož první výročí smrti jsme právě v těchto dnech prožili, je znovu představen církvi, protože činí zjevným, v čem spočívá misie: kérygma, tj. hlásání podstaty víry, tvář církve, která umí být nablízku trpícímu člověku a sdílet dramata lidstva, závazek přetvořit společnost ve smyslu humánnějším a spravedlivějším. Tvář církve, jak jsme se dočetli v exhortaci Dilexi te, která chápe lásku k chudým jako podstatnou část křesťanského zvěstování, protože „být na dosah tomu, kdo postrádá moc i velikost, je zásadní způsob setkání s Pánem dějin“.
Důraz na mír, na návrat k diplomacii a k respektu vůči mezinárodnímu právu – výzvy, které vzbudily reakce posledních dní – zapadají do tohoto kontextu. A také pomáhají znovu objasnit, co je podstatou služby církve, zvláště pak Petrova nástupce, který nejedná jako politik, nýbrž jako pastýř. Nedílnou součástí jeho bytí pastýřem však je, nechceme-li upadnout do snahy redukovat je spiritualisticky a odtrženě od vtělení, mít na srdci mír, spravedlnost, dialog, setkání, budování spravedlivější společnosti, blízkost pronásledovaným a diskriminovaným i nevinným obětem válek – zkrátka služba proroka, který se stará o úděl lidstva v této „dramatické chvíli dějin“.
Překlad -zd-
