Mimořádná konzistoř: Kultura moci a civilizace války - 2. zasedání

Shrnutí druhého zasedání mimořádné konzistoře (26.–27. června 2026)

Odpolední zasedání [v pátek 26. června] začalo v 16:00 v aule Pavla VI. pod vedením kardinála Siongco Davida, který v jeho úvodu připomněl bolestnou situaci ve Venezuele a mnoho obětí zemětřesení, k němuž došlo v uplynulých hodinách.

Po společné modlitbě kardinál zahájil zasedání na téma „Kultura moci a civilizace lásky“, věnované reflexi nad pátou kapitolou encykliky Magnifica humanitas, a poté předal slovo kardinálu Fernandézovi, aby přednesl úvodní relaci. Na závěr, po chvíli ticha a modlitby, si znovu vzal slovo kardinál David a zahájil práci ve skupinách podle stanovených pravidel; ta trvala, včetně přestávky, do 18:20.

Papež Lev, který byl přítomen na začátku zasedání, se vrátil do auly na plenární zasedání.

Během plenárního zasedání vystoupili s relacemi zástupci jedenácti skupin, osm z první skupiny a tři z druhé.

Z příspěvků všech skupin vyplynulo hluboké vědomí kritických aspektů současné doby, odlidšťující síly kultury moci, její všeobecné rozšíření, pokušení přizpůsobit se logice mocných, normalizovat válku a polarizaci, které vedou ke snížení prahu tolerance vůči násilí a k nebezpečnému zjednodušování při hledání řešení. Všechny skupiny navíc vyjádřily hlubokou a naléhavou odpovědnost za budování míru a civilizace lásky. Mnozí zdůraznili, že to vyžaduje věrohodné svědectví, především v církvi. Je zapotřebí užívat jiný jazyk, který nahlíží na každého jako na člověka a nikoli jako na ty „druhé“, jazyk založený na naslouchání, odpuštění, smíření, restorativní spravedlnosti a činech, schopný dotknout se srdcí mužů a žen, těch, kteří se ocitli v konfliktu, a otevřít je pochopení ran, jaké konflikt působí; jazyk, který usnadňuje hledání jednoty v církvi.

V tomto smyslu různé skupiny zdůraznily, že takové svědectví musí být jednotné a pocházet od všech křesťanů, aby bylo věrohodné. Ve stejném kontextu se hovořilo o nutnosti dialogu s jinými vyznáními a náboženstvími, zejména s islámem, o zapojení mezinárodních institucí a – v době, kdy globalizace lhostejnosti vede k přehlížení utrpení druhých – o výzvě adresované každému muži a každé ženě, aby převzali odpovědnost za budování míru. V této perspektivě všechny skupiny zdůrazňovaly ústřední význam víry v Krista a evangelia, které mění svět, pokud ho nepovažujeme za pouhou teorii, a kladli důraz na původní poslání církve, neboť určité situace mohou být vyřešeny pouze Božím zásahem. Některé skupiny v tomto duchu poukazovaly na práci církve ve Svaté zemi a ve východní Evropě.

Hovořilo se o roli politické moci, osvobozené od toxického propojení s ekonomickou mocí, o rodině a výchově, o úsilí vymanit se z logiky okamžitých reakcí namísto realizace dlouhodobých projektů, o odvážném evangelizačním úsilí, neboť odhodlání pramení z evangelia, ze života a z víry. Různé skupiny zmínily roli diplomacie Svatého stolce a nunciů, napomáhající, aby ve společnosti zazněl hlas církve.

Řada skupin se shodla na nutnosti překonat logiku „spravedlivé války“, neboť evangelium se nevnucuje silou, a hovořit spíše o právu na přiměřenou obranu.

V mnoha příspěvcích zazněly projevy vděčnosti Svatému otci za encykliku a jednomyslné odhodlání ho podporovat a připojit se k jeho výzvě k míru a odsouzení války. Do tohoto rámce zapadá také úvaha o petrovském munus [munus petrinum je termín, který popisuje roli a odpovědnost papeže jako Následníky sv. Petra, tedy duchovní vedení, střežení víry a služba jednotě církve. Pozn. překl. ] záruce nezávislosti církve na politické moci, a potřebě gest, která by v této době mohla ztělesnit symboly pokoje.

Po odeznění příspěvků pracovních skupin byl zbývající čas věnován několika osobním vystoupením k tématům zasedání. Kardinálové hovořili o křesťanském svědectví jako o cestě ke změně smýšlení a kultury, znovu poděkovali za prostor pro sdílení a společenství, jenž konzistoř představuje, za nutnost spolupracovat s představiteli jiných náboženství na prosazování civilizace lásky, o tom, jak přísná papežova slova v encyklice na téma zpoždění církve při odsouzení otroctví otevřela srdce milionů lidí evangeliu a přinesla tak církvi světlo a naději, a o tom, jak je encyklika osobním voláním určeným všem, ale především kardinálskému kolegiu, aby převzalo odpovědnost za budování míru, za očekávání mužů a žen a za potřebu symbolů, jakým bylo Setkání modlitby za mír, které svolal Jan Pavel II. do Assisi v roce 1986.

Na závěr zasedání, kolem 19:30, vedl papež Lev závěrečnou modlitbu.

- jb -