Jan Bula a Václav Drbola očima postulátorky jejich beatifikačního procesu

Paní doktorko, mohla byste stručně přiblížit životy obou těchto mučedníků?

Jan Bula a Václav Drbola se narodili v obcích na území brněnské diecéze. Václav Drbola se narodil v roce 1912, zatímco Jan Bula v roce 1920. Oba velmi brzy pocítili kněžské volání a vstoupili do semináře. Svůj život v podstatě prožili v obdobích nejprve nacistické okupace a posléze komunistického režimu, což zásadně ovlivnilo jejich život i kněžskou službu. Oba však byli velmi horlivými kněžími, měli blízko k lidem a především se intenzivně věnovali pastoraci mládeže.

Mezi velké dary, které můžeme obdivovat u Jana Buly – vedle jeho schopnosti získat si mladé lidi a projevovat vůči nim empatii – patřilo i umělecké a divadelní nadání. V jeho rodišti se ostatně dodnes dochovaly keramické výrobky, které sám vytvořil.

Později prošli další těžkou zkouškou. Když musel Jan Bula strávit měsíc ve vězení za to, že přečetl pastýřský list o infiltracích komunistického režimu do církve. Věděl, že to bude mít následky. Stejnou odvahu projevil také Václav Drbola.

To, co v určitém okamžiku zasáhlo naprosto rozhodujícím způsobem a bohužel přerušilo plodnou činnost těchto dvou kněží, bylo setkání se samozvaným kapitánem Ladislavem Malým, se kterým oba kněží vstoupili do kontaktu. Tato postava, která dodnes zůstává značně kontroverzní a nejednoznačnou, se snažila kněze kontaktovat s tvrzením, že pražský arcibiskup Josef Beran, tehdy internovaný, potřebuje uprchnout do zahraničí, shání duchovní pomoc a chce se vyzpovídat u nějakého kněze.

Zpočátku této fámě Ladislava Malého do jisté míry věřili, ale postupně vytušili, že tyto informace zřejmě nejsou pravdivé a že jde o podvod. Skutečná role tohoto kapitána Malého, který o sobě tvrdil, že patří k protikomunistickému odboji, je dodnes nejasná. Stalo se však, že ve chvíli, kdy začali o důvěryhodnosti tohoto samozvaného kapitána pochybovat, byli oba zatčeni – Jan Bula na jaře 1951 a Václav Drbola v červnu téhož roku.

V době, kdy byli drženi ve vazbě, došlo k zásadní události – k vraždě tří komunistických funkcionářů v červenci 1951 (tzv. Babický případ). Pro komunistický režim to však posloužilo jako hlavní záminka k odsouzení. Původně byli zatčeni a obviněni ze subverze, přičemž Jana Bulu navíc vinili z přechovávání zbraní, ačkoliv se později ukázalo, že na faře žádné zbraně neměl. Obviňovali je z protirežimní činnosti, ale v podstatě proti nim neměli žádný pevný důkaz.

Ačkoliv v době samotného útoku prokazatelně seděli ve vězení, byli obviněni ze spolupachatelství na vraždě oněch tří funkcionářů. Jan Bula nedostal žádnou možnost odvolání proti rozsudku smrti, který následoval. Ani Václav Drbola bohužel neměl nejmenší šanci se hájit a nechat vyjít najevo pravdu o jejich nevině. Václav Drbola byl popraven 3. srpna 1951, zatímco Jan Bula 20. května 1952.

Lze tedy říci, že byli oba odsouzeni v loutkovém procesu?

To, co se tehdy odehrálo, byl v podstatě vykonstruovaný politický proces. Režim celý proces zinscenoval tak, aby našel jakákoliv obvinění a vynesl exemplární tresty, kterými by ještě více zastrašil obyvatelstvo a omezil život věřících. Oba kněží byli krutě mučeni. Svědkové a jejich přátelé, kteří byli v těch letech vězněni spolu s nimi, na toto mučení bohužel velmi živě vzpomínali. S jedním z nich se dokonce potkali na chodbě a vyprávěli si o ranách, které utržili. Bylo to pro ně nesmírně těžké období.

Příznačný je i fakt, že po popravě oběšením byla jejich těla zpopelněna. Režim to dělal záměrně, aby zahladil jakékoliv stopy po mučení, které museli vytrpět. Je proto silným svědectvím, když spoluvězni potvrzovali, že i přes tato zvěrstva oba kněží nepřestávali prosit o odpuštění, neustále se modlili a dokonce povzbuzovali ostatní vězně, aby vytrvali a neztráceli naději. Svou pevnou víru si uchovali až do samotného konce.

Důkazem této neochvějné víry jsou například i dochované dopisy, které mohl otec Jan Bula napsat těsně před smrtí. V jednom z nich, adresovaném sestře pouhý den před popravou, napsal: „Věřím v Boží dobrotu a spravedlnost, věřte i vy a pevně. Moje největší útěcha spočívá v tom, že jsem sloužil Bohu až do konce. Člověk nikdy nemiluje Boha dostatečně, a z této jediné věci je třeba činit pokání.“ Také kněz, který ho krátce před smrtí zpovídal, na to vzpomínal jako svědek a vyzdvihoval obrovskou víru Jana Buly i jeho naději v božskou spravedlnost a budoucí odměnu.

V případě otce Václava Drboly byla nesmírně důležitá svědectví těch, kteří ho znali za jeho života, protože z nich jasně vyplynulo, že jeho víra zůstala po celou dobu pevná a neochvějná. Ve vězení sice strávil méně času, ale nikdy neprojevil sebemenší známku nepřátelství, nenávisti nebo zášti vůči těm, kteří ho mučili a odsoudili.

V těchto procesech stanulo mnoho lidí; režim obvinil velké množství osob, takže šlo o skupinové procesy s mnoha obžalovanými. Vinu se samozřejmě snažili svalit na faráře, takže automaticky předpokládali, že do toho byli kněží zapojeni. Velmi silný moment jsem zažila loni na jaře, když jsem tato místa navštívila. V tamní škole jsou dodnes patrné stopy po střelách z oné vraždy a na faře otce Václava Drboly se dochovalo mnoho osobních věcí, což na člověka hluboce zapůsobí.

Žilo už tehdy, v 50. letech, povědomí o vykonstruovanosti procesu a o mučednictví těchto lidí?

Už v roce 1951 odvysílal Vatikánský rozhlas příspěvek, který na životy těchto dvou kněží upozorňoval. Je jasné, že v té době se ještě přesně nevědělo, jak se události seběhly, ale ve Vatikánu na základě toho, co se mezi lidmi říkalo – a na základě pověsti svatosti a mučednictví, která se mezi věřícími okamžitě šířila – správně vytušili, že obvinění vznesená proti nim jsou pravděpodobně falešná. Život a svědectví víry těchto kněží měly zkrátka už od samého počátku obrovský ohlas. Byli lidmi považováni za mučedníky v plném slova smyslu, protože splňovali přesná kritéria, která církev vyžaduje.

Mohla byste stručně shrnout hlavní fáze římské fáze blahořečení?

Předně je třeba říci, že v tzv. diecézní fázi se shromažďují svědectví a historické dokumenty. Jde tedy o přípravné řízení, kde se schází veškerý materiál. Jakmile tyto podklady dorazí do Říma, následuje první krok, kterým je ověření právní a formální platnosti těchto aktů. Poté je jmenován tzv. relátor, který dohlíží na práci postulátora. Postulátor může být stejný jako v diecézní fázi, nebo se může lišit; v tomto případě byli jmenováni dva postulátoři, a to i z jazykových důvodů, protože postulátor musí sídlit v Římě a ovládat italštinu.

Klíčovým úkolem římské fáze bylo především vypracování dokumentu zvaného Positio. Svazek Positio systematicky, kriticky a argumentačně shrnuje všechny zásadní důkazy, které vyplynuly ze svědectví a dokumentů shromážděných v diecézní fázi. V konkrétním případě procesu mučednictví je nutné prokázat a vyargumentovat především mučednictví materiální (martyrium materiale), tedy popsat samotné okolnosti, které vedly k násilné smrti služebníka nebo služebníků Božích.

Dalšími dvěma zásadními aspekty jsou formální mučednictví ze strany pronásledovatele (martyrium formale ex parte persecutoris) a ze strany oběti. U pronásledovatele se zkoumá jeho motivace, kterou musela být nenávist k víře (odium fidei) – tedy skutečný důvod, proč v tomto případě služebníky Boží zatkl a následně odsoudil. To z různých svědectví a dokumentů vyplynulo naprosto jasně, protože hlavním cílem režimu bylo podkopat samotné základy církve a následně ji ovládnout a kontrolovat.

Naopak formální mučednictví ze strany oběti znamená postoj, jaký oba kněží zaujali během svého života, a především v průběhu svého zatčení, procesu a odsouzení. Tedy jak se postavili ke svému katovi. Je zřejmé, že svůj úděl nepřijali pasivně – snažili se hájit svou nevinu a pravdu evangelního poselství, které hlásali. Zároveň však neživili nenávist, ani se proti nespravedlivému rozsudku nestavěli násilně či agresivně. Tento postoj byl pro prokázání mučednictví naprosto klíčový a jasně vyvstal ze svědeckých výpovědí i dokumentů.

Jakmile je Positio dokončeno, tento svazek prostudují a posoudí nejprve konzultoři – historici a poté teologičtí konzultoři Dikasteria pro svatořečení. Tento proces je považován za historický, protože od událostí uplynulo mnoho let, i když většina svědků byli prakticky přímí očití svědkové. Politické zvraty a změny samozřejmě způsobily, že proces mohl být zahájen až po pádu komunismu, kdy se konečně otevřely historické archivy a bylo možné provést objektivní historický výzkum, který nebyl zkreslen propagandou komunistického režimu.

Jaká byla hodnocení konzultorů, probíhalo všechno hladce?

Hodnocení historických i teologických konzultorů bylo jednoznačně pozitivní, byť historici požádali o některá upřesnění a vyjasnění kontextu. Postulace proto společně s historiky z brněnské diecéze vypracovala doplnění, abychom lépe zasadili události do tehdejšího historického rámce. Bylo potřeba přesně popsat, do jaké míry se tehdejší režim snažil ovlivňovat činnost církve a jak se pokoušel vytvořit kolaborantskou organizaci (tehdejší Katolickou akci). Bylo zkrátka nutné tyto dějinné etapy prozkoumat hlouběji.

Posledním krokem pak bylo zasedání kardinálů a biskupů, kteří jsou členy dikasteria, a následné konečné rozhodnutí papeže. Všechno toto úsilí vyvrcholilo vydáním dekretu o mučednictví, který papež podepsal a vyhlásil 24. října 2025. Byla to tedy velmi dlouhá a důkladná práce, na které odvedli obrovský kus práce právě historici, protože museli provést hloubkové rešerše a porovnat různé typy dokumentů, aby ověřili jejich objektivní pravdivost. U obou kněží se bezpečně prokázalo, že byli zabiti z nenávisti k víře.

Z jakého důvodu nebyl do tohoto procesu zahrnut také otec František Pařil, který byl popraven v rámci téhož vykonstruovaného procesu?

Ano, otec František Pařil byl do případu rovněž zatažen a oním samozvaným kapitánem Malým oklamán. Objevily se však určité prvky, které vyvolaly pochybnosti. Týkalo se to nejen některých aspektů materiálního mučednictví a vývoje událostí, jež vedly k jeho uvěznění a odsouzení, ale především formálního mučednictví ze strany oběti, tedy jeho postoje vůči pronásledovateli.

Jde o to, že v červnu 1951 ubytoval na své faře kapitána Malého spolu s dalšími dvěma jeho společníky, kriminálními dobrodruhy. Z dokumentů, které máme dosud k dispozici, není zcela jasné, jakou roli otec Pařil v kontaktu s těmito lidmi hrál a do jaké míry s nimi byl případně provázán. Samotný fakt, že je na faře ukrýval, vzbudil u schvalovacích autorit určité rozpaky.

Kromě toho u něj nebyla tak rozšířená pověst svatosti a mučednictví jako v případě Jana Buly a Václava Drboly. Ani jeho osobní život či pastorační působení nevystupovaly z dokumentů tak jednoznačně a pozitivně jako u zbylých dvou postav. Přesto jsme se snažili věc prozkoumat: ve své době proběhlo předběžné šetření a požádali jsme o stanovisko i Dikasterium pro blahořečení a svatořečení, ale nakonec bylo z obezřetnosti rozhodnuto, že se v procesu beatifikace nebude nepokračovat.

To nicméně nemění nic na tom, že i jeho svědectví zůstává významné. Je velmi důležité, že on, stejně jako oba zmínění kněží, byl v 90. letech státem právně plně rehabilitován, což jasně dokazuje, že všichni prošli zmanipulovaným procesem a nespravedlivými rozsudky. Svědectví otce Pařila si tedy uchovává svou váhu. Za současného stavu poznání se sice z opatrnosti rozhodlo nepokračovat, ale není vyloučeno, že pokud by se v budoucnu našly nové dokumenty, mohl by se proces znovu otevřít.

Co bylo pro vás osobně během práce na těchto dvou případech nejsilnější momentem?

Jelikož jsem působila jako postulátorka už v diecézní fázi a měla jsem na starosti revizi všech překladů, znala jsem ten příběh velmi detailně. Když jsem se však do materiálů začetla hlouběji, životní osudy těchto kněží na mě hluboce zapůsobily a čtení některých svědectví mě upřímně dojalo.

Dalším nesmírně emotivním momentem byl letošní březen, kdy byla provedena kanonická exhumace a rozpoznání ostatků. Tehdy bylo možné znovu otevřít hrob, konkrétně u otce Václava Drboly. U otce Jana Buly to totiž nebylo možné – jeho urna byla po popravě vhozena do masového hrobu, kde leželo přes tisíc lidí, a nepodařilo se ji mezi ostatním popelem identifikovat. Naopak urnu otce Václava Drboly úřady tehdy vydaly rodině, která ji uložila na hřbitově v jeho rodné obci. Mohli jsme tedy hrob otevřít, urnu vyzvednout, otevřít ji a identifikovat ostatky tohoto kněze.

To vše se odehrálo za přítomnosti jeho synovce, který si ještě pamatoval dobu, kdy rodina urnu převzala, a vybavoval si všechno vyprávění svých příbuzných. Bylo to nesmírně dojemné. Stejně silný moment jsem zažila, když jsem navštívila farnost otce Jana Buly. Na tamní faře se dodnes zachoval mešní kalich a kasule (mešní roucho), které používal. Část z této kasule jsme vzali pro přípravu relikvií, podobně jako v případě ostatků otce Drboly. A co je zvlášť krásné: kalich, který otec Jan Bula používal, bude znovu použit přímo během slavnosti jejich blahořečení. Kurie jej pro účely identifikace oficiálně zapečetila pečetním voskem. Je to hmatatelná a velmi osobní vzpomínka na jejich oběť.

Mohou být tito dva mučedníci vzorem pro náš dnešní život z víry?

To, co tito dva kněží svým životem zosobňovali, je především schopnost uchovat si svobodné svědomí, zůstat až do posledního dechu věrný Kristu, evangeliu a římskokatolické církvi a zachovat si vnitřní autonomii vlastního svědomí.

V dnešní době se samozřejmě potýkáme s jinými formami politických či kulturních ideologií, které se snaží svobodu a svědomí každého z nás omezovat a formovat. Jejich příklad je proto nesmírně aktuální výzvou: ukazuje nám, že v jakémkoliv dějinném, společenském či kulturním kontextu člověk žije, může si i přes veškeré těžkosti a utrpení zachovat svou vnitřní svobodu a autonomii.

Další zajímavé propojení jejich odkazu s dneškem můžeme najít v myšlenkách, které papež Lev XIV. zdůraznil ve své nedávné encyklice Magnifica Humanitas, jež vyšla před několika dny. Konkrétně v odstavcích 97 až 99, kde se věnuje tématu umělé inteligence. Když jsem ten text četla, okamžitě mi naskočila paralela k odkazu našich dvou kněží. Papež v encyklice varuje před tím, že umělá inteligence postrádá morální svědomí, na rozdíl od lidské inteligence, která je obdařena svědomím, svobodou, a nese tak morální odpovědnost.

V přeneseném slova smyslu lze říci, že i tváří v tvář těmto novým výzvám digitální doby – které dnes možná více než klasické ideologie mohou skrytě ovlivňovat naše životní volby a oslabovat lidskou svobodu – je každý z nás povolán plnit svou roli. Musíme si udržet kritický pohled a pozornost, abychom si zachovali autonomii úsudku a schopnost rozlišovat, co je dobré a co špatné. Tyto nedávné papežovy podněty vnímám jako skvělý klíč k aktualizaci jejich odkazu. Je to sice moderní oblast, ale princip vnitřního zápasu o svobodu svědomí zůstává stejný.

Sledujete nějaké další beatifikační kauzy z České republiky?

Ano, v rámci římské fáze v současné době sleduji kauzy několika dalších významných osobností jak z brněnské diecéze, tak z olomoucké arcidiecéze. Jedná se především o proces Aničky Zelíkové, mladé dívky, která zemřela v roce 1941 v pouhých 17 letech na tuberkulózu. Anička už od dětství prožívala nesmírně hlubokou víru. Zejména po prvním svatém přijímání v sobě pocítila touhu obětovat svůj život a posléze i veškeré utrpení spojené s nemocí a spojit je s utrpením Kristovým. Její krátký život byl naplněn modlitbou, hlubokou úctou k Eucharistii a k Panně Marii. Její trvalá touha obětovat své bolesti jako smír za hříchy a za spásu duší je dodnes obrovským svědectvím. Momentálně se nacházíme ve fázi sestavování jejího Positio. V jejím případě jde však o proces zkoumání hrdinských ctností (causa de virtutibus), takže se zde podrobně posuzují trochu jiné teologické aspekty.

Další významnou postavou je otec Antonín Šuránek z olomoucké arcidiecéze. Dožil se podstatně vyššího věku, zemřel v roce 1982 a byl to nesmírně charismatický kněz. Působil jako spirituál v kněžském semináři a vyučoval pastorální teologii. V letech nacistické okupace a následně během komunistického režimu musel čelit obrovským zkouškám – byl internován (v Želivě) a poté musel dlouhá léta manuálně pracovat jako dělník ve štramberské vápence a cementárně. Po dlouhá období tak měl zakázáno vykonávat jakoukoliv veřejnou pastorační činnost a věnovat se formaci budoucích kněží a mládeže. Přesto si vždy uchoval neuvěřitelně pevnou a živou víru. I v ilegalitě neustále psal, vzdělával a pokračoval ve své misii víceméně tajně. Po pádu komunismu se ještě stihl k oficiální formaci kněží vrátit. Pověst jeho svatosti zůstává mezi lidmi dodnes velmi silná.

Stejně důležitou osobností je i obecně známý arcibiskup Antonín Cyril Stojan. V jeho případě již byl vydán dekret o hrdinských ctnostech a dekret o venerabilitě (prohlášení za ctihodného) v roce 2016. V současné době se čeká na oficiální uznání zázraku uzdravení na jeho přímluvu, což je nezbytná podmínka pro to, abychom mohli přistoupit k samotnému aktu blahořečení.

Další mimořádnou postavou je zakladatelka Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova v Brně, Matka Rosa Vůjtěchová (vlastním jménem Barbora Vůjtěchová). Působila především v těžkých letech druhé světové války, kdy se sestry pod jejím vedením obětavě staraly o nemocné, raněné vojáky a zejména poskytovaly duchovní i paliativní péči umírajícím lidem.

Lze říci, že všechny tyto osobnosti, navzdory odlišnostem ve svém konkrétním apoštolátu a životním poslání, nesly světu čisté Kristovo poselství. Snažily se ve svém životě i skrze osobní utrpení připodobnit Kristu a dokázaly dát těžkým dějinným zkouškám i osobním bolestem hluboký spirituální smysl, který přesahoval tehdejší krutou realitu. Všechny tyto postavy, i přes různorodost svého původu a povolání, jsou jasným obrazem neobyčejné duchovní plodnosti katolické církve na Moravě a v Čechách. Přestože církev prožila desítky let pod totalitními režimy, které drasticky omezovaly náboženskou svobodu, tato vnitřní síla dokázala nechat vzejít semena svatosti. Ta dodnes oslovují naše společné svědomí a vyzývají nás k tomu, abychom zůstali věrni Kristu bez ohledu na to, v jakém společenském či kulturním prostředí zrovna žijeme. Kontinuita a hluboké kořeny církve u nás jsou zkrátka fascinující.

Rozhovor připravila Johana Bronková, překlad a redakční úpravy David Válka