Po návratu ze Slovenska: Modlitba, kořeny a naděje

Katecheze papeže Františka při generální audienci 22.září 2021 v Aule Pavla VI.

Bratři a sestry, dobré ráno!

Dnes bych vám rád pověděl o apoštolské cestě do Budapešti a na Slovensko, která skončila před týdnem ve středu. Shrnul bych to takto: byla to pouť modlitby, pouť ke kořenům, pouť naděje. Modlitba, kořeny a naděje.

1.         První zastávkou byla Budapešť, kde se konala závěrečná mše Mezinárodního eucharistického kongresu, který byl kvůli pandemii odložen přesně o rok. Účast na této oslavě byla velká. Svatý Boží lid se v den Páně shromáždil před tajemstvím eucharistie, skrze kterou se neustále rodí a obnovuje. Objímal ho kříž, který byl nad oltářem a ukazoval stejný směr, jaký naznačuje eucharistie, tedy cestu pokorné a nesobecké lásky, velkorysé a uctivé lásky ke všem, cestu víry, která očišťuje od světskosti a vede k podstatě. Tato víra nás vždy očišťuje a vzdaluje od světskosti, která nás ničí, nás všechny: je to červ, který nás ničí zevnitř.

A modlitební pouť skončila na Slovensku na svátek Panny Marie Bolestné. Také tam, v Šaštíně, ve svatyni Panny Marie Sedmibolestné, přišlo na svátek Matky Boží, který je zároveň národním náboženským svátkem, velké množství dětí. Moje pouť tak byla poutí modlitby v srdci Evropy, která začínala adorací a končila lidovou zbožností. Modlit se, protože k tomu je Boží lid povolán především: klanět se, modlit se, chodit, putovat, konat pokání a při tom všem pociťovat pokoj a radost, kterou nám Pán dává.  Náš život musí vypadat takto: klanět se, modlit se, chodit, putovat, činit pokání. A to je zvláště důležité na evropském kontinentu, kde je Boží přítomnost rozmělňována - vidíme to každý den: Boží přítomnost je rozmělňována - konzumem a "výpary" jediné myšlenky - podivné, ale skutečné - ovoce směsi starých a nových ideologií. A to nás vzdaluje od důvěrné známosti s Pánem, od důvěrné známosti s Bohem. I v tomto kontextu přichází odpověď, která uzdravuje, z modlitby, ze svědectví a z pokorné lásky. Pokorná láska, která slouží. Zopakujme si tuto myšlenku: křesťan má sloužit.

To jsem viděl při setkání se svatým Božím lidem. Co jsem viděl? Věřící lid, který trpěl ateistickým pronásledováním. Viděl jsem ji také ve tvářích našich židovských bratrů a sester, s nimiž jsme vzpomínali na šoa. Protože bez paměti není modlitby. Bez paměti není modlitby. Co to znamená? Že když se modlíme, musíme pamatovat na vlastní životy, na životy našich lidí, na životy tolika lidí, kteří nás provázejí ve městě, v národě, jaké byly dějiny... Jeden ze slovenských biskupů mi při pozdravu řekl - je to už starý muž: "Stal jsem se průvodčím tramvaje, abych se schoval před komunisty". Je to dobrák: v době diktatury, v době pronásledování, byl tento biskup průvodčím v tramvaji. Poté tajně vykonával svou práci biskupa a nikdo o tom nevěděl. Stejně tak pronásledování - při pronásledování pamatujte: bez paměti není modlitby. Modlitba, vzpomínka na vlastní život, na život svého národa, na historii... Paměť. Vzpomínka. To je dobré a pomáhá nám to modlit se.

2.         Druhý aspekt: tato cesta byla poutí ke kořenům. Tedy zaprvé modlitba, zadruhé kořeny. Při setkání s bratry biskupy v Budapešti i v Bratislavě jsem se mohl vlastníma rukama dotknout vděčné vzpomínky na tyto kořeny víry a křesťanského života, živé v zářivém příkladu svědků víry, jako byli kardinál Mindszenty a kardinál Korec a blahoslavený biskup Pavel Peter Gojdič. Kořeny sahají hluboko do devátého století, k evangelizačnímu dílu svatých bratří Cyrila a Metoděje, kteří tuto cestu provázeli jako stálá přítomnost. Sílu těchto kořenů jsem pocítil při slavení božské liturgie v byzantském ritu v Prešově na svátek Svatého Kříže. V písních jsem cítil, jak vibruje srdce svatých věřících, ukovaných tolika utrpeními pro víru.

Často jsem zdůrazňoval, že tyto kořeny jsou stále živé, plné životní síly, kterou je Duch svatý, a že je třeba je zachovat jako takové: ne jako muzejní exponáty, ne ideologizované a zneužívané pro prestiž a moc, pro upevnění uzavřené identity. Ne. To by znamenalo jejich zradu a sterilizaci! Cyril a Metoděj pro nás nejsou lidmi, které bychom si měli připomínat, ale vzory, které bychom měli napodobovat, mistry, od nichž se můžeme vždy učit duchu a metodě evangelizace, stejně jako občanské angažovanosti - během této cesty do srdce Evropy jsem často myslel na otce Evropské unie, jak si ji vysnili: ne jako agenturu pro šíření módní ideologické kolonizace, ne. Tak, jak si ji vysnili.

Kořeny jsou tak zárukou budoucnosti: vyrůstají z nich silné větve naděje. I my máme své kořeny: každý z nás má své kořeny. Pamatujeme si své kořeny? Otců, prarodičů? A jsme spojeni s prarodiči, kteří jsou pro nás pokladem? "Ale vždyť jsou staří...". Ne, ne: oni vám dají mízu, vy musíte jít k nim a vzít si ji, abyste rostli a pokračovali. Neříkáme: "Jděte a uchylte se ke kořenům." Ne, ne. "Jděte ke kořenům, vezměte si mízu a jděte dál. Jdi na své místo". Nezapomeňte na to. A já vám opakuji to, co jsem už tolikrát řekl, ten krásný verš: "Všechno, co má strom, který kvete, pochází z toho, co ukryl pod zemí". Můžete růst do té míry, do jaké jste spojeni s kořeny: odtud k vám přichází síla. Pokud odříznete kořeny, všechno nové, nové ideologie, nikam vás to neposune, nikam vás to nepřiměje růst: skončíte špatně.

3.         Zde je třetí aspekt této cesty: byla to pouť naděje. Modlitba, kořeny a naděje, tyto tři prvky. Viděl jsem tolik naděje v očích mladých lidí při nezapomenutelném setkání na stadionu v Košicích. To mi také dávalo naději, že vidím mnoho mladých párů a mnoho dětí. A přemýšlel jsem o demografické zimě, kterou zažíváme, a o zemích, kde se daří mladým párům a dětem: to je znamení naděje. Zvláště v době pandemie byla tato chvíle oslav silným a povzbudivým znamením, a to i díky přítomnosti mnoha mladých párů s dětmi. Stejně silné a prorocké je svědectví blahoslavené Anny Kolesárové, slovenské dívky, která bránila svou důstojnost před násilím za cenu vlastního života: svědectví, které je bohužel aktuálnější než kdy jindy, protože násilí na ženách je otevřenou ranou. Všude.

Viděl jsem naději v mnoha lidech, kterým v tichosti záleží na jejich bližních. Myslím na Misijní sestry Milosrdné lásky z Betlémského centra v Bratislavě: hodné řeholnice, které přijímají vyřazené ze společnosti: modlí se a slouží, modlí se a pomáhají. A hodně se modlí a hodně pomáhají, bez přetvářky. Jsou to hrdinky této civilizace. Chtěl bych, abychom všichni poděkovali Matce Tereze a těmto řeholnicím:  potlesk pro tyto dobré řeholnice! Tyto jeptišky se ujímají lidí bez domova. Myslím na romskou komunitu a všechny, kdo s ní pracují na cestě bratrství a inkluze. Bylo dojemné sdílet hostinu romské komunity: prostou hostinu, která voněla evangeliem. Romové jsou naši bratři: musíme je přijmout, musíme jim být nablízku, jako to dělají otcové salesiáni v Bratislavě, velmi blízko Romům.

Drazí bratři a sestry, tato naděje, naděje evangelia, kterou jsem mohl vidět na cestě, se naplní, stane se konkrétní, jen když se vyjádří jiným slovem: společně. Naděje nikdy nezklame, ale naděje nikdy nejde sama: je třeba jít společně. V Budapešti a na Slovensku jsme se ocitli společně s různými obřady katolické církve, společně s našimi bratry a sestrami jiných křesťanských vyznání, společně s našimi židovskými bratry a sestrami, společně s věřícími jiných náboženství, společně s těmi nejslabšími. To je cesta, protože budoucnost bude plná naděje, pokud bude společná, a ne osamocená. To je důležité.

A po této cestě je v mém srdci velké "děkuji". Děkuji biskupům a občanským autoritám, děkuji prezidentovi Maďarska a prezidentce Slovenska, děkuji všem spolupracovníkům při organizaci, děkuji mnoha dobrovolníkům, děkuji všem, kteří se modlili. Přidejte prosím další modlitbu, aby semena zasetá během této cesty přinesla dobré ovoce. Modleme se za to.

Děkuji.

 

Přeložil Petr Vacík

22. září 2021, 11:20

Předchozí papežské audience

Čtěte více >