Katecheze: Vánoce se svatým Františkem Saleským
Lk 2,15-16
Dnešní generální audience se konala v aule Pavla VI. Papež František při ní oznámil zveřejnění nového apoštolského listu „Totum amoris est“, který dnes vyšel u příležitosti čtyřstého výročí úmrtí sv. Františka Saleského. Právě výroky z bohatého duchovního odkazu tohoto světce poskytly rovněž impuls k dnešní papežově katechezi o Vánocích.
Katechezi Svatého otce přinášíme v plném znění:
Dobrý den, drazí bratři a sestry, a ještě radostné Vánoce!
Tato liturgická doba nás zve k tomu, abychom se zastavili a rozvažovali o tajemství Vánoc. A vzhledem k tomu, že právě na dnešek připadá čtyřsté výročí úmrtí sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve, mohou nám jako podnět posloužit některé jeho myšlenky. O Vánocích toho napsal hodně. V této souvislosti bych vám rád oznámil, že dnes bude zveřejněn Apoštolský list, který připomíná zmíněné výročí. Jeho titul „Vše náleží lásce“ opakuje příznačný výrok sv. Františka Saleského, který v Pojednání o lásce k Bohu napsal: „Ve svaté církvi vše náleží lásce, žije v lásce, koná se z lásky a pochází z lásky“ (Ed. Paoline, Milano 1989, str. 80). Kéž bychom se všichni mohli vydat touto krásnou cestou lásky.
Pokusme se tedy poněkud zahloubat do tajemství Ježíšova narození „za doprovodu“ sv. Františka Saleského, abychom tak propojili tuto dvojí připomínku. Sv. František Saleský v jednom z mnoha listů, adresovaných sv. Janě Františce de Chantal, píše: „Zdá se mi, jako bych viděl Šalomouna na pozlaceném trůnu vytesaném ze slonoviny, jemuž se žádný v království nevyrovnal, jak o tom praví Písmo (1 Král 10,18-20), zkrátka jako bych patřil na krále, který neměl rovných, co do slávy a velkoleposti. Avšak stokrát dávám přednost pohledu na drahé, malé Dítě, vložené do jeslí, než na všechny krále na jejich trůnech“ (Alla madre di Chantal, Annecy, 25 dicembre 1613, in Tutte le lettere, vol. II (1619-1622), a cura di L. Rolfo, Paoline, Roma 1967, 402-403 (Œuvres de Saint François de Sales, édition complète, Annecy, Tome XVI, 120-121). To, co říkal, je krásné. Ježíš, král všehomíra, nikdy neusedl na trůn. Narodil se ve stáji – takto jsme ho spatřili – byl zavinut do plenek, položen do jeslí, a nakonec zemřel na kříži, byl zahalen do plátna a položen do hrobu. Evangelista Lukáš, když vypráví o Ježíšově narození, velice zdůrazňuje tento detail ďětátka položeného do jeslí, což znamená, že to není pouze logistický, nýbrž symbolický prvek. Co nám dává pochopit? Skutečnost, jakého druhu je Mesiáš, který se narodil v Betlémě, co je to za Krále, kdo je to Ježíš. Při pohledu na jesle, kříž, na Ježíšův život a jeho prostotu, můžeme pochopit, kým je. Ježíš je Boží Syn, který nás spasil tím, že se stal člověkem jako my, zřekl se své slávy a pokořil se (srov. Flp 2, 7-8). Toto tajemství konkrétně zahlédneme v ohnisku každého betlému, tedy v Dítěti ležícím v jeslích. Toto je „znamení“, které nám Bůh o Vánocích dává – tehdy to bylo znamením pro betlémské pastýře (srov. Lk 2,12), je to znamením dnes a bude provždy. Když andělé oznamují Ježíšovo narození, vyzývají: „Jděte a podívejte se“, znamením vám bude děťátko položené do jeslí. Ježíšovým trůnem jsou jesle, za jeho kazatelského života je to ulice a na konci života kříž – to je trůn našeho Krále.
Toto znamení nám ukazuje Boží „styl“. Jaký je? Nezapomínejte na něj, nikdy na něj nezapomeňte: je to blízkost, soucit a vlídnost. Náš Bůh je blízký, slitovný a laskavý, jak je to patrné na Ježíšovi. Bůh si nás takto k sobě přitahuje – nezmocňuje se nás silou, nevnucuje nám svou pravdu a spravedlnost, nepřetahuje nás nátlakem, ale chce si nás připoutat láskou, něhou, soucitem. V jiném ze svých listů sv. František Saleský píše: „Magnet přitahuje železo a jantar přitahuje slámu a seno. A přesto – ať jsme již kvůli své tvrdosti jako ze železa, anebo jako ze slámy kvůli své slabosti, máme se dát přitáhnout tímto malým nebeským Dítětem“ (A una religiosa, Parigi, verso il 6 gennaio 1619, in Tutte le lettere, vol. III (1619-1622), a cura di L. Rolfo, Paoline, Roma 1967, 10 (Œuvres de Saint François de Sales, édition complète, Annecy, Tome XVIII, 334-335). Naše síla a slabost se rozplynou jedině před jesličkami, před Ježíšem, anebo před křížem, Ježíšem chudým a obnaženým, avšak stále blízkým, slitovným a laskavým. Bůh našel nástroj, jímž si nás může přitáhnout, ať jsme kdekoli: je to láska, nikoli však vlastnická a sobecká, jaká bohužel často bývá lidská láska. Jeho láska je čirým darem a milostí, je cele a výlučně vyhrazena nám a našemu dobru. Touto odzbrojenou a rovněž odzbrojující láskou nás Bůh k sobě připoutává. Když totiž pohlédneme na Ježíšovu prostotu, také my odkládáme výzbroj své pýchy a pokorně se za ním vydáváme, abychom prosili o spásu a odpuštění, o světlo do svých životů, abychom mohli jít dál. Nezapomínejte na tento Ježíšův trůn, kterým jsou jesle a kříž – to je Ježíšův trůn.
Další hledisko, které betlém zvýrazňuje, je chudoba – neboť chudoba je zde opravdu patrná – a sice chudoba vnímaná jako zřeknutí se jakékoli světské marnosti. Když pomyslíme, kolik peněz se utrácí ze světské marnivosti, jaké úsilí a hledání se na ni vynakládá. Ježíš se ale ukazuje v chudobě. Sv. František Saleský píše: „Můj Bože! Kolik svatých pocitů vzbuzuje toto narození v našich srdcích! Především kvůli tomu, že nás učí dokonalému zřeknutí se všech statků, veškeré okázalosti tohoto světa. Nenacházím jiné tajemství, v němž by se tak libě mísily něha a strohost, láska a přísnost, sladkost a hořkost“ (A una religiosa dell’abbazia di Santa Caterina, Annecy, 25 o 26 dicembre 1621, in Tutte le lettere, vol. III (1619-1622), a cura di L. Rolfo, Paoline, Roma 1967, 615 (Œuvres de Saint François de Sales, édition complète, Annecy, Tome XX, 212). To vše spatřujeme v jesličkách. Dbejme na to, abychom nesklouzli do světské karikatury Vánoc. V tom totiž spočívá problém, protože Vánoce jsou tímto tajemstvím, avšak dnes vídáme „jiné Vánoce“ v uvozovkách, které jsou světskou karikaturou a umenšují Vánoce na konzumní a sentimentální svátek. Je pěkné slavit, avšak ať se tím Vánoce nevyčerpají, protože jsou něčím jiným. Boží láska není přeslazená, jak dokazují Ježíšovy jesle. Boží láska není pokrytecká, okázalá dobrota, za níž se skrývá hledání vlastního povyražení a pohodlnosti. Naši předci, kteří poznali válku a hlad, dobře věděli, že Vánoce jsou radostí a svátkem, avšak prožívaným ve střídmosti a prostotě.
Uzavřeme myšlenkou sv. Františka Saleského, kterou jsem uvedl také ve zmíněném Apoštolském listě. Nadiktoval ji sestrám vizitantkám, a to – pomyslete – pouhé dva dny před svou smrtí. Řekl jim: „Vidíte Ježíška v jesličkách? Přijímá všechny útrapy své doby, chlad a vše, co Otec dopouští. Neodmítá drobné útěchy, které mu dává matka, a není psáno, že by někdy vztáhl ruce k matčině prsu, ale vše ponechává její péči a předvídavosti; tak i my nemáme po ničem toužit ani nic odmítat, ale snášet vše, co nám Bůh pošle, zimu i nepřízeň počasí, vše...“(Trattenimenti spirituali, Paoline, Milano 2000, 463 (F. De Sales, Entretiens spirituels, Œuvres. Textes présentés et annotés par A. Ravier avec la collaboration de R. Devos, Bibliothèque de la Pléiade, Gallimard, Paris 1969, 1319). A zde je, drazí bratři a sestry, velké ponaučení, které k nám přichází od Dítěte Ježíše skrze moudrost svatého Františka Saleského: po ničem netoužit a nic neodmítat, přijímat vše, co nám Bůh posílá. Ale pozor! Vždy a výlučně z lásky, vždy a výlučně z lásky, protože Bůh nás miluje a ustavičně si přeje pouze naše dobro.
Pohleďme na jesle, které jsou Ježíšovým trůnem, podívejme se na Ježíše na judských a galilejských cestách, jak hlásá Otcovo poselství, a vzhlédněme k Ježíši na jiném trůnu, na kříži. To je to, co nám Ježíš nabízí: tuto cestu, ale je to cesta vedoucí ke štěstí. Všem vám a vašim rodinám přeji ještě krásnou dobu vánoční a dobrý začátek nového roku!
