Apoštolský vikář v Istanbulu: Malá turecká církev je jako kvas

Vatican News

Mons. Palinuro připomíná slova arménského patriarchy, který mu při zahájení jeho biskupské služby řekl: „Naše křesťanské komunity v Turecku jsou malé, ale i diamant je malý. Nejcennější věci jsou vždy malé.“ Turecká církev je přesně taková: malá, ale vzácná – jako semínko schopné vydat nový život.

Turecko – „Svatá země Nového zákona“

Turecko je mostem mezi Východem a Západem, křižovatkou národů a náboženství a mozaikou kultur a tradic. Právem se mu říká „Svatá země Nového zákona“. Je totiž rodnou zemí apoštola Pavla, alespoň šest apoštolů zde hlásalo evangelium a právě zde vznikla část textu Nového zákona. V Antiochii byli Ježíšovi učedníci poprvé nazváni křesťany, na území dnešního Turecka se nacházejí hroby apoštolů Jana a Filipa i dům Panny Marie v Efezu a zde se také konalo prvních osm ekumenických koncilů. Přesto je zde církev po dvou tisíciletích jen nepatrnou menšinou – jako hrstka kvasu nebo zrnko soli.

Malá komunita zakořeněná v počátcích

V Apoštolském vikariátu Istanbul žijí zhruba dvě třetiny všech katolíků v Turecku. Vikariát zahrnuje evropskou část země a zasahuje až k Ankaře. Latinská katolická přítomnost zde má velmi staré kořeny a po staletí byla spojena s komunitami obchodníků a cizinců. Po čtvrté křížové výpravě (1204) vzniklo latinské království spojené se zřízením latinského patriarchátu, který přetrval jako titulární sídlo až do nedávné doby. Jeho zrušení, které provedl Pavel VI., bylo významným krokem na cestě k jednotě s pravoslavím. V posledních dvou stoletích byla péče o zdejší katolickou komunitu svěřena nejprve patriarchálním vikářům a později apoštolským vikářům.

Dramatický pokles křesťanů během 20. století

Zatímco v roce 1915 tvořili křesťané v Turecku asi 35 % obyvatelstva, dnes představují přibližně 0,6 %. V rámci vikariátu žije více než 10 tisíc místních latinských katolíků a kolem 30 tisíc zahraničních věřících – uprchlíků a migrantů. K nim se přidává asi 8 tisíc katolíků arménského, chaldejského a syrského obřadu, rozdělených do tří ordinariátů s celostátní působností. Dalších zhruba 10 tisíc katolíků žije v arcidiecézi Smyrna a ve vikariátu Anatolie.

Komunity jako v prvních křesťanských dobách

Katolické komunity čtyř obřadů – spolu s ještě menšími křesťanskými skupinami jiných tradic – žijí v prostředí, kde převažuje islám. Právě zde se církev znovu učí být solí a kvasem: malá, bez moci a viditelnosti, žijící jako rodina Božích dětí. Často připomíná domácí církve prvních století, kde je každý důležitý a nikdo se necítí být cizincem. Věřící pocházejí z desítek národů a při bohoslužbách je třeba používat různé jazyky, aby – jak říká mons. Palinuro – mohl být znovu „prožíván zázrak Letnic“. Různé kultury a liturgické tradice tak vytvářejí jediný Boží lid. Přestože se objevují napětí, vědomí menšinové situace vede komunity k tomu, že jsou téměř „přinuceny“ kráčet společně a vzájemně se podpírat.

Ekumenická cesta

Cesta smíření začala už s Angelem Giuseppem Roncallim, pozdějším papežem Janem XXIII., který byl apoštolským vikářem v Istanbulu v letech 1934–1944. Na pravoslavné straně ji zahájil patriarcha Athenagoras; po něm pokračovali jeho nástupci Demetrios a Bartoloměj.

V Turecku vznikají nové příležitosti k hlásání evangelia. „Zde se kříž nutně neukazuje, ale nese se s vírou,“ říká mons. Palinuro. Evangelium se zde hlásá tiše, „od srdce k srdci“, především věrohodným životním svědectvím. Charitativní služba, zaměřená zejména na uprchlíky a migranty, musí být jemná a neokázalá – a právě tichá láska se stává přípravou evangelizace.

Dialog s islámem a papežova návštěva

Podle mons. Palinura je i bratrský dialog s muslimy znamením působení Boží milosti a nové cesty k vzájemné úctě. Návštěva papeže Lva XIV. je v Turecku přijímána s mimořádnou úctou a podporována civilními institucemi – například vytvořením archeologického parku v dnešní Niceji (İzniku), místě prvního ekumenického koncilu. Prezident Recep Tayyip Erdogan zajistil prostor pro závěrečnou papežskou mši i finanční zázemí celé akce. Turecká ústava zaručuje náboženskou svobodu a křesťané jsou obecně respektováni.

„Povzbuzení k vytrvalosti“

Mons. Palinuro uzavírá: „Návštěva papeže Lva XIV. je pro nás povzbuzením, abychom vytrvali v následování Ježíše Krista a s důvěrou hleděli do budoucnosti.“

-ks-