Bazilika sv. Jana na Lateránu - katedrála římského biskupa
Johana Bronková - Vatikán
Nedaleko římských hradeb, poblíž Milvijského mostu přes Tiberu se odehrála jedna z nejproslulejších bitev v dějinách: 28. října roku 312 císař Konstantin porazil oddíly svého rivala Maxencia. Tradice vypráví, že noc před bitvou spatřil Konstantin ve snu kříž s nápisem „In hoc signo vices“ – v tomto znamení zvítězíš. Jako výraz vděčnosti za naplněný příslib, rozhodl se Konstantin vybudovat ve městě Římě baziliku, zasvěcenou Kristu Spasiteli – a vešel do dějin jako první křesťanský císař.
Edikt vydaný v Miláně Konstantinem roku 313 zaručoval svobodné vyznávání křesťanské víry v celém impériu. Pro stavbu velkého kostela v centru Říma však ještě čas nedozrál. Římská náměstí se pyšnila pohanskými chrámy, božstvům se přicházeli klanět patricijové i plebejové, kteří rovněž tvořili senát, jemuž Konstantin vrátil přední roli.
Konstantin nestál o konflikt, proto se rozhodl postavit baziliku sice uvnitř hradeb, ale v periferní oblasti, daleko od rušných center veřejného života, ve čtvrti zahrad a vil, na Lateránu. Na místě zvoleném pro baziliku, na jihovýchodní části pahorku Celia, se tehdy rozkládala zničená kasárna Maxenciovy osobní gardy. Vítěz od Milvijského mostu proto nechal vojenský komplex částečně srovnat se zemí a částečně konstrukce využil pro stavbu základů.
První monumentální křesťanská bazilika
Podoba baziliky vystavěné Konstantinem není dnes zcela zřejmá. Jisté je, že šlo o rozlehlou pětilodní stavbu, uzavřenou půlkruhovou absidou, kterou od zbytku chrámu oddělovala z obrysu stavby jen málo vystupující příčná loď. Sloupy mezi loděmi baziliky byly z numidského mramoru, nazývaného také antická žluť, díky níž se stavbě dostalo přízviska Basilica aurea – Zlatá bazilika. Sloupy mezi dvěma bočními loděmi byly zelené a dnes je vidíme v edikulách vytvořených pro sochy apoštolů.
O rozměrech původní baziliky si nicméně můžeme vytvořit velmi přesnou představu: barokní architekt Francesco Borromini, který dostal v polovině 17. století za úkol přestavbu baziliky, aby se stala reprezentativním chrámem pro jubilejní rok 1650, se totiž zachoval k tomuto cennému dědictví na tehdejší dobu velmi pietně a na přání papeže Inocence X. zcela respektoval původní pětilodní rozvrh, vzácný strop z 16. století i dlažbu z doby Martina V.
Zasvěcení Nejsvětějšímu Spasiteli a sv. Janům
Papež Silvestr I. zasvětil baziliku Nejsvětějšímu Spasiteli. Tradice říká, že se během obřadu dedikace objevil před očima přítomných Kristus sám. Zázračnou událost připomíná dodnes mozaika Kristovy tváře v apsidě baziliky. Podle badatelů pochází z druhé fáze výzdoby v 5. století a je skvělým příkladem křesťanského díla navazujícího na subtilní dovednosti umělců římské antiky. Když v posledním desetiletí 13. století vznikala nová mozaiková výzdoba presbytáře, bylo vzácné vyobrazení pietně zachováno, zpevněno vložením do okrouhlé kovové formy a znovu osazeno jako úběžník nové výzdoby.
Dedikace sv. Janu Křtiteli byla připojena pravděpodobně na počátku IX. století a ve XII. k ní přibylo ještě zasvěcení sv. Janu Evangelistovi. Když se v roce 1729 připravovala v Lateránské bazilice kanonizace Jana Nepomuckého, architekt Ferdinand Reyff vytvořil pro průčelí baziliky slavnostní výzdobu. Velkolepá efemérní konstrukce zakrývající celou fasádu baziliky tehdy nesla obraz sv. Jana Nepomuckého, podobu sv. Václava a vedle habsburského znaku nechyběl ani znak Českého království a pražské kapituly. Kanonizace českého světce vzbudila v Římě velký ohlas a bazilice na Lateránu se dokonce začalo říkat bazilika tří svatých Janů. Janu Nepomuckému byla kdysi dokonce zasvěcena druhá kaple v pravé boční lodi, později přestavěná. Dodnes však najdeme jeho vyobrazení na obrazu od Giovanniho Piancastelliho zavěšeného na boční stěně kaple Lancellotti.
Františkánské stopy v římské katedrále
Lateránská bazilika zůstala katedrálním chrámem římských biskupů i poté, co papežové přenesli svou rezidenci do Vatikánu, a její dějiny podivuhodně odrážejí dlouhé a spletité osudy Petrových nástupců. Připomeňme na tomto místě jen známý příběh dokreslující okolnosti schválení františkánského řádu Inocencem III., poté co skeptický papež ve snu spatřil Prosťáčka z Assisi, jak holýma rukama podpírá hroutící se Lateránskou baziliku. O necelých sedm desetiletí později už dosedl na Petrův stolec první papež z františkánského řádu Mikuláš IV. a nechal Lateránskou baziliku nově vyzdobit. Roku 1291 Jacopo Torriti a Jacopo da Camerini, oba pravděpodobně rovněž bratři františkáni, vytvořili v apsidě baziliky skvělé mozaiky, inspirované původní raněkřesťanskou výzdobou. Vzácné vyobrazení Krista, o němž jsme se již zmínili, se vznáší v oblacích mezi anděly, Holubice Ducha svatého zalévá proudem vody kříž, stojící na pahorku, z nějž vyvěrají čtyři rajské řeky, symboly evangelií, ze kterých přicházejí pít jeleni a ovečky, jako duše spravedlivých toužící po Ráji. Crux gemmata, zlatý kříž ozdobený drahokamy, připomíná Konstantinovo vidění, ale i kříž vztyčený Teodosiem na Golgotě, znamení Kristova vítězství a Jeho druhého příchodu na konci časů.
Po stranách kříže se za lidstvo přimlouvá Panna Maria a sv. Jan Křtitel, vlevo je doprovází klečící papež Mikuláš IV., sv. František z Assisi a sv. Petr a Pavel, zatímco napravo mezi Janem Křtitelem a apoštoly Janem Evangelistou a Ondřejem stojí také sv. Antonín Paduánský. Vedle tří františkánů v hlavní scéně, najdeme v dolní části výzdoby mezi okny další dva muže ve františkánském hábitu, považované zpravidla za autory výzdoby. Jakkoli v 19. století nešetrný restaurační zásah při rozšiřování apsidy baziliky mozaiku poškodil, ikonografický rozvrh zůstal věrný a dodnes ukazuje na blízký vztah následovníků sv. Františka a baziliky, označované jako omnium urbis et orbis Ecclesiarum mater et caput.
Pradávné sloupy rámující adorační kapli
U příležitosti Jubilejního roku 1600, nechal papež Klement VIII. rekonstruovat příčnou loď baziliky. Tehdy vznikl cyklus manýristických fresek od Giuseppe Cesariho, zvaného Cavalier d´Arpino. Jejich námět zpracoval nejvýznamnější církevní historik své doby, kardinál Cesare Baronio: zachycují v horní části apoštoly a církevní otce a v dolním pásu se v obrazovém cyklu odehrávají historie císaře Konstantina a papeže Silvestra. Slavné Jubileum definitivně potvrdilo úspěch potridentské církevní reformy. Do Říma připutovaly statisíce poutníků. Na hlavní svátky vedl poutní procesí samotný papež: Prošel bos dlouhou trasu mezi poutními zastaveními města. K této slavnostní příležitosti vznikl monumentální oltář Nejsvětější svátosti v příčné lodi baziliky. Ohromnou edikulu nesou prastaré bronzové sloupy, o jejichž původu kolovaly fantastické pověsti: podle některých je přivezl Titus z tažení do Jeruzaléma, podle jiných je císař Augustus odvezl z lodí královny Kleopatry a stály v chrámu Jupitera Kapitolského; podle jednoho barokního autora je později Konstantin naplnil hlínou, kterou jeho matka Helena přivezla ze Svaté země. Pod oltářní architekturou postavil Pompeo Targone vzácný tabernákl ve formě tempietta, centrálního chrámu s kupolí, vyložený drahými kameny. V horní části oltáře je stříbrný reliéf Poslední večeře – dnes zachovaný pouze v kopii, originál byl roztaven a užit jako součást daně vyžádané Napoleonem. Málokdo dnes ví, že reliéf je vlastně relikviářem: skrývá fragment desky stolu, u kterého podle tradice slavil Kristus s apoštoly svou Poslední večeři.
Vzácné relikvie
Roku 1308 ničivý požár poškodil téměř všechnu starší výbavu, zejména v části presbytáře. – A nejen to. Hluboce otřásl i všemi lidmi, nejen v Římě, ale v celém křesťanském světě – jistě, kvůli zkáze tak významného chrámu, ale především proto, že k požáru došlo krátce po útěku papeže do Avignonu. Celá katastrofa byla považována za Boží napomenutí.
Jako dílo nápravy byl postaven nový papežský oltář s krásným ciboriem. Práce skončily roku 1370 a do dvoupatrové věžovité stavby cibória byly umístěny vzácné relikvie: Zlaté relikviáře byly podle tradice dotýkány s ostatky sv. Petra a Pavla a v očích zbožných poutníků představovaly hlavy obou apoštolů. Dnešní relikviáře jsou novější – původní musely být roztaveny, aby na pokrytí daně, kterou na církev uvalil Napoleon.
Podle dávné tradice byl v papežském oltáři lateránské baziliky vložen dřevěný stůl, na kterém slavil eucharistii sv. Petr a po něm všichni další papežové až po Silvestra I. Prastarý stůl nezmizel beze stop. Uchráněn od všech nepřízní věků, byl v 19. století vložen i do dnešního oltáře z bílého mramoru.
