Poslání řeholnic nekončí s věkem: naslouchat druhým je první formou lásky
Sestra Ilaria de Lillo
„Nikdo není tak chudý, aby neměl co dát, a nikdo není tak bohatý, aby neměl co přijmout,“ říkal zesnulý papež František. A když se podíváme na naplněný život sestry Angely, můžeme říci, že je to opravdu tak. Bez ohledu na věk, životní zkušenosti a místo, kde se člověk nachází, vždy existuje něco, co lze z lásky dát a přijmout. Třiadevadesátiletá zdravotní sestra v důchodu, která prožila sedmdesát let řeholního života v radosti: to je sestra Angela Sinopoli, řeholnice z kongregace Pomocnic duší v očistci, která od roku 2001 působí ve službě pastorační péče ve městě Matera. Toto poslání ji vede k tomu, že chodí po ulicích, aby uvítala setkání, která se jí čas od času naskytnou, aby navštívila ty, kteří jsou osamělí, nemocní nebo hledají někoho, komu mohou důvěřovat a s kým mohou sdílet tíhu života. Její energie je nevyčerpatelná, protože má kořeny v uvědomění si daru: navzdory svým devadesáti třem letům tato řeholnice zvládá výzvy každodenního života s odhodláním a humorem, přičemž ji podněcuje právě ona láska, kterou sama nejprve přijala a která ji před ničím nezastaví. Styl sestry Angely charakterizují tři klíčová slova: síla, energie a odvaha. Čerpá z moudrosti ignaciánské spirituality, pilíře sester Pomocnic, aby mohla prožívat doprovázení jako přítomnost mezi lidmi a po jejich boku.
Věk tedy nebrání tomu, aby sdílela Boží radost a milosrdenství s ostatními. I když tělo může klást omezení, srdce překračuje všechny hranice. Sestra Angela naslouchá problémům, které jí lidé svěřují, a stává se jejich životní společnicí, neboť využívá jejich vyprávění jako terapeutický moment. Když věci nazýváme pravým jménem, vycházejí najevo a lze je řešit ve světle naděje, a nikoli v temnotě zoufalství. „Kdykoli mi lidé vyprávějí o svých problémech a obavách, snažím se je povzbudit, aby šli dál. Někdy se společně pomodlíme, jindy si vyměníme úsměv.“ A když se vrátí domů, vše vnáší do své osobní a komunitní modlitby. Pokračuje: „Je to způsob, jak svědčit o Boží lásce.“
V krizi přítomnosti nastal čas naslouchání
Sestra Angela nemá na zápěstí hodinky, když brzy ráno vychází z domu, aby zahájila své obchůzky po městě. Dobře zná umění „ztrácet čas“ s lidmi a přijímat nečekaná setkání. Ráno si naplánuje, které rodiny během dne navštíví; jindy si udělá seznam kontaktů na lidi, o kterých ví, že mají potíže, a věnuje se „telefonické“ pastoraci. Když někomu zavolá, třeba jen aby ho pozdravila, může to být pro toho člověka jako pohlazení, způsob, jak mu sdělit, že je důležitý, že na něj někdo myslí, a to v něm vzbuzuje důvěru a naději.
Jindy však setkání není plánované, odehrává se na ulici a sestra Angela může jako Petr říci: „Nemám stříbro ani zlato, ale co mám, to ti dám“ (Sk 3,6). Tato řeholnice vnímá naslouchání jako formu účasti na bolestech lidí a přítomnost v samotné bolesti, aby nenechala nikoho samotného s jeho problémy. Sestra Angela vnímá blízkost jako službu při řešení soudobé problematiky, kterou antropolog Ernesto De Martino definoval jako „krizi přítomnosti“, tj. ztrátu smyslu, neschopnost mít kontrolu nad svým životem a svou rolí v něm. V době tzv. „polykrize“ cítí sestra Angela naléhavou potřebu vrátit lidem hodnotu právě tím, že je tu pro ně. „Hlavně matky mi vyprávějí o problémech se svými dětmi,“ zdůrazňuje tato řeholnice. „Rodiče se cítí osamělí, potýkají se s mnoha výchovnými výzvami, další důvod k obavám je nejistota zaměstnání na italském jihu, panuje strach z nejisté budoucnosti.“
Umění naslouchat a doufat společně
Při poslechu těchto situací může být pokušením nabídnout řešení, které někdy neexistuje, nebo dát odpovědi, které nemusí být vhodné. Sestra Angela však ve své výbavě nosí: naslouchání bez souzení, mlčení, uchovávání slov druhého v srdci a „doprovázení člověka, aby se neznechutil, ale naopak doufal – jak upřesňuje – ale nemám recept na to, co mám říkat, nechávám se vést slovy, která mi našeptává Hospodin“. A s pokorou se svěřuje Prozřetelnosti.
Učím se po Ježíšově vzoru vycházet na periferie
Vycházet z domu a navštěvovat lidi, což papež František nazval „vycházet na periferie“, je evangelijní styl, který sestra Angela přejímá od Ježíšova vzoru. Přitahuje ji způsob, jakým Ježíš pohlíží na druhé, tedy jako na milovaná stvoření, způsob, jakým se zajímá o chudé a přináší jim naději, a to sestru Angelu vede k tomu, aby hledala setkání, aby viděla Boha při práci v tomto světě, s jistotou, navzdory konfliktům a problémům.
Sestra Angela je jednou z mnoha řeholnic, které i dlouho po odchodu do důchodu pokračují ve službě lidem: „Náš život je životem ve službě druhým, uzavírá. Život, který jsme si zvolily, a naše charisma jsou dary, které máme s radostí sdílet!“ A přijímání a sdílení nikdy nekončí.
