Kardinál Parolin: Věrohodnost církve se nerodí z moci, nýbrž ze svědectví

„Církev zůstává věrohodnou nikoli díky moci, počtu členů či strategiím, nýbrž tak, že se víra stává svědectvím žitým, vyjádřeným a předaným v konkrétních skutcích osvobození, spravedlnosti a milosrdenství, které navracejí důstojnost a otevírají cesty skutečné svobodě,“ řekl kardinál Pietro Parolin při včerejší mši v kodaňské katedrále. Tato bohoslužba byla součástí oslav dvanáctistého výročí počátku misie sv. Ansgara v Dánsku, na nichž kardinál Parolin zastupoval papeže jako jeho legát.

V 9. století tento benediktin – u nás známý též jako sv. Oskar – dorazil do severní Evropy, aby zde uskutečnil misii založenou „nikoli na strategii nebo úspěchu, ale na věrnosti Ježíši“, připomněl kardinál-státní sekretář. Mezi prvními Ansgarovými kroky bylo vykoupení několika otroků. A právě toto gesto v dnešním světě, „zraněném novými formami otroctví – ekonomickými, kulturními, duchovními – a poznamenaném vylučováním a lhostejností“, k nám promlouvá „s novou aktuálností“.

Přinášet dobrou zprávu

Kardinál přetlumočil pozdravy papeže Lva XIV. a ujistil přítomné o jeho duchovní blízkosti. Zdůraznil pak silné pouto mezi minulostí a současností, stále živé v úsilí o pastýřskou službu a šíření evangelia, které oživovalo Ansgarovu misii před dvanácti stoletími. Tato misie se zrodila „z mimořádné zkušenosti s osvobozením“ v jeho vlastním životě, uvedl kardinál Parolin s odkazem na biblický text z proroka Izaiáše (52,7–10), který se ve skutečnosti nezaměřuje tolik na poselství, jako spíše na posla, jehož kroky „jsou krásné nikoli kvůli idejím či výkladům, které přinášejí, nýbrž proto, že nesou dobrou zprávu, která je s to zachránit lidské bytosti, proměnit srdce toho, kdo jí naslouchá, a osvobodit ho“. Stejně tak Ansgar zakusil radost toho, jemuž Bůh odpustil, a toužil „sdílet tuto radost s druhými“; toto byla „dobrá zpráva, kterou přinášel“.

Odvaha následovat Ježíše

Při promluvě v chrámě zasvěceném prvnímu křesťanskému misionáři mezi obyvateli dnešního Dánska a Švédska připomněl kardinál klíčové okamžiky světcova života: jako mladičký vstoupil do franckého kláštera v Corbie, ve dvaceti letech přešel do nedávno založeného kláštera v Corvey v dnešním Německu. Tam učinil odvážné rozhodnutí vydat se na misii hlásat evangelium v Dánsku v odpověď na výzvu císaře Ludvíka Pobožného, který hledal kněze, již by doprovázeli nově pokřtěného dánského krále Haralda Klaka.

Ansgar nikdy nezaváhal, když měl opustit známá místa i lidi, aby následoval Ježíše, a projevil „odvahu a důvěru“, která udělala silný dojem na jeho současníky. Ansgarův žák a životopisec sv. Rembert zaznamenal ve svém Vita Anskarii (Ansgarův život) úžas všech těch, kdo ho viděli naplňovat i bolestná rozhodnutí pro lásku ke Kristu. Ve svém působení se tento benediktin stával příkladem křesťana, který žije své křesťanství ve shodě s evangeliem, které – jak zdůraznil kardinál Parolin – nenabízí „abstraktní řešení“, nýbrž „vizi lidské bytosti, jejíž důstojnost předchází každý kalkul“.

S proměněným srdcem

Ve své misii se sv. Ansgar „setkal s mimořádným odporem a zdálo se, že selhal, ale úspěch nebyl tím, co hledal“. Uskutečnil se na něm pavlovský paradox „bláznovství kříže“, zdůraznil kardinál-státní sekretář v odkazu na 1. Pavlův list Korinťanům: ve světě, který nás učí oceňovat moc, vliv a úspěch, se Kristus ukřižovaný jeví jako selhání. „Toto bláznovství však je Boží moudrostí, protože ukazuje lásku schopnou naprosté vydanosti.“ A stejně tak Ansgarův životní příběh připomíná, že církev roste „nikoli především v počtech, nýbrž v mužích a ženách, kteří žijí životem věrnosti, vytrvalosti a lásky: misie začíná proměněným srdcem“.

Podle Parolina zvou jubilejní oslavy sv. Ansgara „k obnově evangelní odvahy“ a „ke střežení naděje tam, kde se historie zdá být unavenou“ – na svědectví, že plodnost „se rodí z lásky, která sjednocuje, a z důvěry v neustálé Boží působení, a to i v těch nejchoulostivějších situacích“.

Putovat s Kristem

Dnes už Dánsko není oním pohanským místem, které našel sv. Ansgar při svém příchodu. Historie této země „je nesmazatelně poznamenána křesťanským dědictvím“ a její katolická komunita spolu s luterány a se všemi lidmi dobré vůle se na ní podílí „prostřednictvím služby, solidarity a úctou k lidské důstojnosti“, zdůraznil kardinál. S odkazem na papežovo biskupské heslo In Illo uno unum (V oněm Jednom jedním) na závěr připomněl, co sv. Ansgar věděl: že poslání následovníků Ježíše Krista začíná „proměněným srdcem“ a že zdar církve se neměří počty nebo úspěchy, nýbrž schopností „putovat s Kristem a zůstat v jeho blízkosti za všech okolností“.

-mm-