Kardinál Vesco: „Papež se vydává po stopách svatého Augustina“
Vatican News
Jean-Charles Putzolu
Kardinál Jean-Paul Vesco, kterého papež František jmenoval arcibiskupem Alžíru v roce 2021 po devíti letech v čele diecéze Oran, přivítá papeže Lva XIV. 13. dubna při první etapě jeho cesty po africkém kontinentu. Tento dominikánský kardinál hovoří o radosti, kterou mu tato návštěva přináší, o to více, že Alžír je zemí, která dlouho trpěla. Návštěva bude mít silný symbolický náboj – povede po stopách svatého Augustina, ale také do země mučedníků, Pierra Claverieho a mnichů z Tibhirine.
Jak jste přijal zprávu o nadcházejícím příjezdu papeže?
Byla to zpráva, v kterou jsme doufali. Dlouho jsme si přáli, aby přijel. Františka jsme zvali několikrát, a Lev XIV. nyní pozvání přijal okamžitě. Krásné na tom je, že jde o jednu z jeho vůbec prvních cest; zapsal si ji do programu hned na začátku. Myslím, že je to velmi pěkné znamení otevřenosti ze strany papeže, úřadů i všech lidí. A to potřebujeme. Po Turecku, muslimské zemi, a Libanonu, zemi s výraznou muslimskou většinou, přichází třetí země: Alžírsko. To vypovídá mnohé o pontifikátu Lva XIV. Ukazuje to, že v tomto ohledu skutečně navazuje na dynamiku svého předchůdce Františka, a vlastně všech svých předchůdců. Vnímám to jako krásné svědectví o církvi. Stejně tomu bylo u papeže Benedikta i Jana Pavla II.
Tato cesta má silnou symboliku, mimo jiné proto, že papež navštíví místa spojená s biskupem z Hippony...
Symboliky je v této cestě mnoho. Bude to návštěva v jádru prostá, křesťanská komunita je zde malá, ale papež se skutečně vydává po stopách svatého Augustina. Už zde byl dvakrát jako generální představený augustiniánů, ale nyní přijíždí jako papež. Kdo by si mohl v roce 430 – kdy byl svatý Augustin nemocný a umíral, zatímco Vandalové stáli před branami a město Hippona bylo vydáno napospas drancování – představit, že o šestnáct století později přijede do tohoto města (dnešní Annaba) papež, který se k němu hlásí? Z hlediska dějin je to neuvěřitelný zdroj naděje.
Dále je tu odkaz devatenácti alžírských blahoslavených. Lev XIV. byl zvolen právě v den jejich liturgického svátku. Upozornil jsem ho na to ve chvíli, kdy jsem mu říkal, že ho v Alžírsku očekáváme. Pro něj to má samozřejmě hluboký smysl, stejně jako odkaz mnichů z Tibhirine a Christiana de Chergé*. Ve svém poselství ke Světovému dni míru 1. ledna citoval právě větu převora z Tibhirine: „Pane, odzbroj ho, odzbroj mě, odzbroj nás.“ To byla slova, která opakoval.
Dává to smysl i proto, že Alžírsko je zemí na křižovatce, na zlomových liniích, jak říkával biskup Pierre Claverie. Je místem setkání Severu a Jihu se všemi otázkami migrace. Jsme mezi západním světem a světem arabsko-muslimským. Je to bod kontaktu, brána do Afriky. A je krásné, že tato etapa otevírá papežovu první africkou cestu. Severní Afrika je vstupní branou pro celý kontinent. To vše má hluboký význam. Proběhne také setkání s křesťanskou komunitou a jejími přáteli v bazilice Notre-Dame d’Afrique. Právě odtud kdysi vyšli „bílí otcové“ a „bílé sestry“. Odtud se šířilo evangelium dále do Afriky. Bude tam mnoho prostých symbolů, ale především lidské setkání a bratrství. Je to projev uznání naší církvi, která chce být v úzkém spojení s alžírským lidem, křesťany i muslimy. Věřím, že celá cesta se ponese ve znamení bratrství.
Mluvil jste o kontinuitě s předchozími pontifikáty. Nacházíme se v linii velmi blízké té Františkově. V Alžírsku budeme stále v oblasti Středomoří. Kráčí Lev XIV. v týchž stopách?
Ano, přesně tak. Je to opět Středomoří. Pokud budeme vytrvale obdělávat tuto brázdu, něco se zrodí. Středomořská civilizace je nesmírným bohatstvím. Středozemní moře, Mare Nostrum, nemá být hranicí. Dnes jí bohužel je a je také rubášem pro mnohé. K tomu ale není určeno. Kolem celého Středomoří vidíme stejnou faunu, flóru i plodiny. Stejně tak, ať jsme muslimové nebo křesťané, sdílíme podobnou formu lidové spirituality a religiozity. Jakmile se vzdálíte kousek na sever, jih, východ či západ, vše se po pár desítkách kilometrů rychle mění. Ale Středomoří samo o sobě tvoří celek. Je to kultura, která se propojuje s ostatními a je vlídná. Navíc papežova další cesta do Monaka se opět týká Středomoří, stejně jako následná návštěva Barcelony a Madridu. I v tomto bodě jde Lev XIV. skutečně ve stopách papeže Františka.
Církev v Alžírsku je církví mučedníků. Může v tomto kontextu mezináboženský dialog stále najít své místo?
Je to dialog života. To, po čem ve skrytu duše žízníme a co svět potřebuje, je dialog života. Jde o setkávání lidí, přičemž náboženská odlišnost může být jen přínosem. Pokud by měla být bariérou, pak má jen takovou váhu, jakou jí sami přisoudíme. Naše církev zaplatila krví za svou touhu zůstat s obyvatelstvem, s lidem, k němuž byla vyslána, i když tento lid procházel těžkou zkouškou. Alžírský lid byl lidem mučedníkem – během „černé dekády“ i během války za nezávislost. Je to ale lid houževnatý. A naše církev také; prošla zkouškami a je odolná. Bylo sice zmařeno devatenáct životů, ale blahořečení těchto devatenácti bylo svědectvím církve, která zůstala věrná a obstála v nebezpečí. Právě proto je toto svědectví dnes stále živé. Zůstaňme v těžkostech jeden s druhým, zůstaňme jednotní. Je to krásné svědectví pro dnešek, na které jsem nesmírně hrdý.
* Redakční poznámka: Christian de Chergé (1937–1996) byl francouzský katolický kněz, trapistický mnich a převor kláštera Notre-Dame de l’Atlas v alžírském Tibhirine. Do širšího povědomí vstoupil především jako jedna z obětí „mučedníků z Tibhirine“ a jako průkopník hlubokého mezináboženského dialogu mezi křesťanstvím a islámem. K únosu a následné vraždě mnichů z Tibhirine došlo na jaře roku 1996, uprostřed krvavé alžírské občanské války.
Překlad -dv-
