Misionářky Nejsvětější svátosti a Panny Marie Neposkvrněné: „Pokrm, posila a útěcha“
Sestra María del Pino Rodríguez de Rivera Olives, MSS
Život misionářek Nejsvětější svátosti, stejně jako život laiků, kteří sdílejí jejich charisma a poslání, se vyznačuje eucharistickým, mariánským a misijním prožíváním každého dne. Eucharistie je středem všeho, co prožívají a konají, a eucharistické klanění pokračuje v jejich životech prostřednictvím velkodušné a radostné oddanosti.
Tyto sestry denně pracují v Basecu, aby vnášely větší důstojnost do životů lidí, kteří přežívají ve velice nejistých podmínkách. Součástí tvrdé životní reality v této manilské přístavní čtvrti je dětská podvýživa, absence skolarizace, nehygienické životní podmínky a mnohdy nelidská přístřeší místních obyvatel.
Program zajišťující výživu a vzdělávání
Jeden z projektů, které sestry uskutečnily, nese název „Feeding Program“ a zajišťuje výživu a vzdělávání dětem od tří do deseti let. Řeholnice vedou místní děti také k modlitbě a k adoraci eucharistického Ježíše. Stávají se pak svědky toho, jak se eucharistické klanění pro děti i jejich rodiny mění v hybnou sílu jejich životů. Četné nevyřčené příběhy zůstávají v Ježíšově srdci, který tyto lidi svou přítomností posiluje a povzbuzuje.
[ Photo Embed: Sr. Lourdes učí děti čtení a psaní]
Když se Eucharistie stává životem v prostých lidech
„Jedním z nejkrásnějších okamžiků, které v naší misii prožíváme, je nedělní slavení eucharistie“, vypráví sestra Liliam María Taborda Viana. A dodává: „Je krásné, když vidíte, jak se děti běží vykoupat a obléci si ty nejlepší šaty, aby se účastnily mše. Když se připravují, volají ve svém rodném jazyce tagalog: Tara, magmisa tayo! (Jdeme na mši!). Radost z Hospodina naplňuje jejich životy i vprostřed chudoby.“
Když se v dlouhém průvodu přinášejí obětní dary, každá z rodin předkládá Bohu plody své práce a každodenních obětí (dvě noci loupání česneku na prodej, vykládání beden na pouličním trhu). „Musím se přiznat, že vždy pláču“, svěřuje se sestra Liliam. „Žijí v bídě a přinášejí Bohu to málo, co mají, jako vdova z evangelia (Lk 21, 3-4).
Doprovázení a naslouchání
Misionářky doprovázejí každodenní život místního společenství, navštěvují rodiny, naslouchají jim a věnují jim velikou péči, pomáhají lidem, kteří každoročně o vše přicházejí kvůli tajfunům, které jsou na Filipínách tak časté. Prostá gesta řeholnic – objetí, úsměv, uchopení za ruku – se pro tyto lidi v jejich utrpení stávají světlem naděje. „Chudí jsou mí přátelé“, říkávala bl. Maria Emilia Riquelme, zakladatelka Misionářek Nejsvětější svátosti.
Lucy, jedna z dobrovolnic, která v současné době zodpovídá za kapli Nejsvětější svátosti, již misionářky založily, přijela do Baseca před více než patnácti lety. Na začátku jen pozorovala dění v misii a trávila hodně času doma, ponořená do svých myšlenek a sklíčená svým smutkem. Loupala česnek od tří hodin ráno do čtyř odpoledne následujícího dne, aby jej pak mohla prodávat a skrovným výdělkem podporovat svou rodinu.
Postupně objevila, že Boží láska je větší než veškeré její utrpení, a dnes je z ní misionářka a členka rodiny Missami, společenství sester a laiků, kteří sdílejí své životy a charisma. Lucy spolu s dalšími ženami ze své čtvrti pomáhá při misijní činnosti. Jak potvrzují, cítí, že je k tomuto poslání vyslal eucharistický Ježíš. Připravují jídlo v rámci stravovacího programu, učí děti, vedou nedělní eucharistii a připravují děti na přijetí svátostí.
Naděje v Boha, který se postará
Na tomto opomíjeném místě, kde jako by se lidské síly již vyčerpaly, působí Boží milost tiše a účinně skrze víru nepatrných lidí, v jistotě, že zázrak života vždy zvítězí navzdory nemoci, smrti, tajfunům i chudobě.
Když někdo dostane něco navíc, sdílí to se svými sousedy. Lidé si navzájem pomáhají, aby přežili, a společně tak násobí naději, protože vědí, že v jednotě je síla. Řeholnice při této hraniční misii naplňují tužby mnohých, kteří sní o tom, že se na ně bude pohlížet jako na lidi, bude uznána jejich důstojnost a stanou se nositeli své víry, kultury a tradice, k níž náleží a kterou jen málokdo doceňuje vzhledem k nespravedlivým předsudkům.
Svědectví misionářek, které denně vydávají životy pro dobro těch nejvíce znevýhodněných lidí, připomíná slova papeže Lva XIV. z jeho apoštolské exhortace Dilexi te: „kontakt s těmi, kteří nejsou mocní a velcí, je zásadním způsobem jak se setkat s Pánem dějin. V chudých nám má ještě co říci“ (Papež Lev XIV.).
