Papež píše kněžím: Ať v nás tluče Kristovo Srdce (plné znění listu)

Vážení a milí bratři kněží,

v den, kdy církev rozjímá nad probodeným Srdcem svého Pána, z něhož vyvěrá nevyčerpatelný zdroj pokoje a jednoty pro celý lidský rod, připomínám také sám sobě a vám všem slova, kterými se Bůh obrací na izraelský národ: „Buďte svatí, protože já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“ (Lv 19,2; srv. 1 Pt 1,16) Tato Boží výzva proniká staletími, zaznívá silně i dnes pro každého věřícího a s obzvláštní naléhavostí především pro nás kněze. Svatost není volba jedné z mnoha možností ani abstraktní ideál; je výzvou pro vlastní identitu každého člověka, který chce mít účast na životě Zmrtvýchvstalého.

Svatost je účast na Kristově tajemství

Bůh nás zve, abychom měli účast na jeho vlastní svatosti. Když nás volá, abychom byli svatí, jako on je svatý, ukazuje nám cestu, po níž se máme vydat: nechat se přetvářet podle jeho Srdce. A pro nás, nejdražší bratři, jde o povolání zvlášť radikální. Pán slíbil: „Dám vám pastýře podle svého srdce, kteří vás povedou se znalostí a porozuměním.“ (Jr 3,15) Svatost, která je zde žádoucí, je důvěrná odevzdanost: ochota nechat se proměnit jeho Svatým Duchem. A přece právě odsud vyvěrá velký paradox našeho kněžského života: jsme povoláni podílet se na vlastní Boží svatosti, ale uchováváme tento poklad v hliněných nádobách (srv. 2 Kor 4,7), máme svá omezení a nedokonalosti, často jsme poznamenaní slabostí a únavou, nezřídka zraněni. Jak může lidské srdce, tak zranitelné, odpovídat na tak vznešené povolání? Kněz žije v tomto napětí, ví však, kde najít pokoj: v otevřeném boku Pána Ježíše.

Cesta sjednocení

Sjednocení našeho srdce se Srdcem Kristovým není zkušenost vyhrazená několika málo vyvoleným, nýbrž cesta svátostná, eucharistická, která se uskutečňuje dennodenně. Nejdražší bratři, svátostným svěcením jsme byli připodobněni ke Kristu, je však třeba stále znovu oživovat v sobě dar milosti každodenním slavením eucharistie, modlitbou, rozjímáním nad Božím slovem, pokornou službou bratřím a sestrám. Ve všem zůstaňme sjednoceni s Kristem: v tom, co konáme, i v tom, co se nám každého dne přihodí. Pak se svatost, nadarmo vyhledávaná izolovanými silami, odhalí v tom, čím skutečně je: odpovědí na milost, která nás předchází, podepírá a proměňuje. Ve skutečnosti neexistují žádná vyhrazená oddělení v naší lidskosti. Modlitba, služba, vztahy, únava, radosti i selhání, dokonce i čas na pohled ztracený nebo láska, která vypadá jako promrhaná, to vše se stává privilegovaným místem zjevení Boha a jeho nekonečné lásky.

Kněz se srdcem celistvým, prostým a čistým, je kontemplativní v akci, milosrdný, věrný ve zkoušce, šťastný v darování sebe sama. Svět velice potřebuje pastýře, kteří mu nenabídnou jen slova nebo programy, nýbrž živé svědectví smířeného srdce, kteří budou kolem sebe šířit příjemnou vůni Kristovy svatosti. Kněžský život zakotvený v Ježíšově Srdci a jemu připodobněný je věrohodným znamením jednoty, pokoje a milosrdenství. Tak se v čase poznamenaném rozkoly a strachem budeme moci stát tvůrci pokoje, svědky něhy Dobrého Pastýře, který dokáže shromáždit rozptýlené a uzdravit zraněné; a naše horlivost nebude živena afektovaným vzrušením, nýbrž překypující láskou, která „je extází, je vyjitím, je darem, je setkáním“ (František, Dilexit nos 28).

Srdce Kristovo je srdcem světců

Odpověď na povolání být svatými nespočívá tolik v úsilí o askezi a dokonalost, třeba nezbytném, jako spíše v důvěrném přilnutí k lásce zjevené v Ježíšově probodeném Srdci. Apoštol Jan nás zve k rozjímání nad otevřeným bokem Ukřižovaného (srv. Jan 19,34), v němž nám Bůh s konečnou platností ukazuje, jak On je svatý: nikoli v nepřekonatelném odstupu vydělené dokonalosti, nýbrž v lásce, která se daruje až do té míry, že se nechává zranit, a která se tak může stát pramenem milosrdenství a života. Nejsvětější Srdce Ježíšovo je ikona par excellence Boží lásky: lásky všemohoucí, a právě proto schopné stát se zranitelnou, změnit bolest v milost, utrpení v naději.

Toto požehnané Srdce je tedy „místem“, kde se svatost ukazuje jako blízkost a něha. Svatost kněze se tedy může projevit v pokorné a odvážné blízkosti, v bytí pro všechny vším, se stále otevřenými dveřmi k ovčínu, aby mnozí mohli vejít a najít pastvinu a místo k odpočinku (srv. Jan 10,9). Proto se od nás žádá vztah s Bohem, který nás nevzdaluje od lidí, ale činí nás blízkými pro všechny, který utváří trpělivá a něžná srdce, schopná být nablízku, soucítit a naslouchat. A právě takto, prostřednictvím sjednocení našeho nedokonalého srdce s probodeným Srdcem Ježíšovým, se uskutečňuje naše cesta svatosti. Už nežijeme my, ale žije v nás Kristus (srv. Gal 2,20). Svatost se tedy neprožívá v osamění. Pečujte o kněžské bratrství: hledejte se, naslouchejte si, podepírejte se. Kněz, který se izoluje, postupně vyhoří; kněz, který putuje spolu s bratřími, roste. To nám připomíná už sv. Augustin: „Jak to udělat, abychom se neocitli v temnotách? Milovat své bratry. Jaký je důkaz, že milujeme své bratry? Tento: nerozbíjíme jednotu a zachováváme lásku.“ (O Janově listu Parthům II,3)

Nejmilejší kněží, obnovujte každého dne své „zde jsem“ před Kristovým probodeným Srdcem. Odevzdávejte se mu s naprostou vydaností, abyste mohli milovat jeho lid stejnou láskou, s níž jej miluje On sám. A s radostí si připomínejte, co rád opakoval svatý Farář arský, že „kněžství je láskou Ježíšova Srdce“ (srv. Benedikt XVI., list k vyhlášení Kněžského roku z 16. června 2009). Tato láska je závdavkem a zárukou, že nikdo z nás nebude ztracen, jestli se každý z nás odevzdá a daruje. Svěřuji vás všechny a každého z vás Panně Marii, Matce kněží. Ona, která střežila ve svém srdci tajemství svého Syna, ať nás naučí střežit v nás tlukot Srdce Krista, Spasitele světa.

12. června 2026, o slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Lev XIV.

Překlad P. Zdeněk Drštka