Za homiliemi P. Richarda Čemuse SJ

Česká redakce RV / Vatican News

P. Zdeněk Drštka

První z jeho rozhlasových homilií nabídl Vatikánský rozhlas k 18. červenci 2010, toho roku k 16. neděli v liturgickém mezidobí. Od té doby se arzenál rozrostl do úctyhodné sbírky několika desítek nesmírně kvalitních promluv.

Dovolme si malou odbočku. Pojem „homilie“ bývá mnohdy nejednoznačný. Kanonické právo ji pokládá za jednu z forem kázání, v níž „se vykládají během liturgického roku na základě posvátného textu pravdy víry a pravidla křesťanského života“. Medievistika rozlišuje homiliam (vlastní zejména patristické epoše a zaměřenou na exegezi biblického textu) a sermonem (typický pro vrcholný středověk s náplní a formou spíše volnější a tématikou často hagiografickou). Jindy bývá homilie chápána jako synonymum pro praedicatio – podobně jako allocutio, sermo, ba dokonce adhortatio.

Podívejme se tedy pozorněji na texty P. Čemuse. A najdeme zde skutečně velmi pestrou paletu forem. Ve svých rozhlasových promluvách P. Čemus nepochybně zachycuje exegezi v užším slova smyslu. Je to patrné zvláště v prvním ročníku, resp. pololetí, tedy v době od července do prosince roku 2010. Nečekejme ovšem suchopárný přístup k biblickému textu, který se někdy nabízí jako nejjednodušší, prvoplánové řešení – rozebrat verš po verši, větu po větě, slovo po slovu, rozpitvat je a předložit posluchačům tato disiecta membra – nu, spíše k obdivu ostrého skalpelu páně exegetova.

Nic takového P. Čemus nedělá. Z jeho přístupu je zcela patrné vědomí, že přistupuje k živému Božímu slovu, na němž si netroufá páchat vivisekci. (Ostatně co jiného může nastat, když se pokusíme pitvat živý organismus?) Že bylo pro P. Čemuse Boží slovo jeden živý celek, je patrné i z toho, že používal metodu výkladu par excellence – výklad Písma Písmem.

P. Čemus ovšem není jen vykladač nezaujatý. Prvním krokem „výstavby“ promluvy je mu obvykle vztažení na sebe – jakési Sitz im Leben, sebeusouvztažnění; jako například: »Určitě nejsem jediný, komu se to přihodilo. Přijde mi na počítač e-mail s přiloženým textem a s prosbou poslat ho opravený zpět. Dám se tedy do práce. Upravuji, koriguji, přidávám a škrtám, třeba i půl dne. Když pak chci ale dokument konečně odeslat a kliknu myší, s hrůzou zjistím, že všechny mé úpravy jsou pryč! Svitne mi: neuložil jsem textový dokument do počítačové paměti: psal jsem tedy jakoby na vodě. Tu se mi chce se starozákonním Kazatelem zvolat: „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ (Kaz 1.2;2,21–23)«

V některých případech si Čemus dovolí být i velmi osobní. Čas od času vybočí ze standardního homiletického vymezení a ve své promluvě zavzpomíná na osobnost, jejíž odchod z tohoto světa jej zasáhl obzvlášť citlivě. A je fakt, že oněch odchodů nebylo málo – jmenujme Miloše Rabana, Otu Mádra či Václava Havla.

Velice bychom ovšem P. Čemusovi křivdili, kdybychom jej obvinili, že nahrazuje homilii pohřební chvalořečí. Je obdivuhodné, že dokáže v životě vzpomínané osobnosti objevit a vyzdvihnout paralelu nejen s Božím slovem jalo takovým, ale konkrétně s aktuální perikopou liturgické doby, ba přímo vlastní neděle. Takto například spojil zmiňovaného Miloše Rabana s texty 3. neděle v mezidobí:

»V Ježíši se čas naplnil a dozrál (kairos). Pán nechodí v kruhu dokola, ale kráčí cestou, která začíná, probíhá a končí, která vede tam, kam podle vůle Otce má dojít. Musí proto jít a nevracet se. A i učedníkům, které vysílá, vštěpuje: „…s nikým se cestou nepozdravujte.“

Miloši, nikdy před tím mne toto evangelium neoslovilo tak, jako nyní skrze Tebe: Tvůj život a Tvá smrt mně ho dodatečně vykládají. Zpětně si uvědomuji, jak intenzivně jsi žil tento Kristův čas, jak jeho život protínal ten Tvůj, ten náš, ten čas Církve. Nikdy předtím jsem nechápal tak jasně jako teď, nad texty třetí neděle v mezidobí, že být křesťanem neznamená nechat se vágně a na distanc inspirovat Kristovým příkladem, napodobovat ho podle míry vlastních možností, ale znamená žít „skrze Něho a s Ním a v Něm“. Znamená mít účast na Jeho životě a připustit, aby On žil život můj – náš.«

Postupem času se v Čemusových homiliích stále častěji objevovaly odkazy do širších souvislostí, a to i kulturních. Někdy uvedl umělecké dílo jako ilustrační obrázek, jindy z artefaktů (ať je to obraz Ukřižovaného či Špidlíkův sarkofág) vyvozuje závěry.

Nedejme se však klamat. Je příliš mnoho „kazatelů“, kteří nedostatek homiletické dovednosti nahrazují poukazem na umělecká či jiná díla, eventuelně symboly – ve snaze, aby tyto předměty „kázaly za ně“. Jsme tak svědky jakéhosi nešťastného obratu kauzálního řetězce; „věc se má tak a tak, protože je její obraz, symbol, znázornění takové a takové“. Je zde tedy snaha přizpůsobit realitu obrazu. U P. Čemuse tomu tak nebylo. On postupoval opačně. Umělecké dílo mu bylo potvrzením faktu, na který poukázal ve výpovědi. Banálně řečeno: „Takto se věci mají. Dokladem pro to je tohle či ono umělecké dílo.“ A přitom nevyužívá pouze obrazy či mozaiky, nýbrž i filmy

P. Čemus nacházel souvislosti mnohdy nečekané, netušené. Jeho záběr byl široký a výběr velkodušný. Neváhal spojit kupříkladu proroka Izaiáše s Johnem Lennonem. A nelze upřít, že toto srovnání není prvoplánové. Jakkoli biblický prorok vychází vítězně (což bychom jistě čekali), ukazuje se, že ani populární zpěvák není zbaven šance něco k věci říci:

»I John Lennon měl v sobě něco prorockého. Odvrátil se od banálních písniček a rozpustilého života k angažovaným textům, kterými budil zájem lidí stejně tak o existenciální otázky osobního života, jako o globální problémy lidstva. Na své osamocené cestě procházel i on stále jakoby pouští, ve které jeho hlas zněl někdy dost zmateně. Definoval pro sebe Boha jako „pojem, kterým měříme naši bolest“, nedokázal však od Něj jako Izaiáš očekávat spásu. V písni „God – Bůh“, jakémsi zoufalém antikrédu dokonce výslovně říká, že nevěří než v sebe. A přesto, či právě proto, připravoval i on pro Něj v sobě a v druhých cestu, byť jen nepřímo, hledáním a sdílením vyprahlosti s lidmi své generace. Je na nás, této vyprahlosti dnešních lidí, ale i jejich snům a touhám porozumět a převést do srozumitelného jazyka to, co vzýváme v Rorátech: „Rosu dejte nebesa shůry, otevři se země a vydej Spasitele!“«

Jazyk P. Čemuse byl bohatý, někdy odborný, ale přitom zcela schopný oslovit i posluchače bez akademického vzdělání. Nenechal se stáhnout ani k vědátorskému přeterminizování, ani k „lidovým“ (lidovědemokratickým?) banálnostem:

»Staří Řekové, kteří si moudrosti (sofia) velice cenili a ji milovali (filosofia), ji chápali především jako poznání sama sebe. „Gnothi seauton“ (poznej sám sebe), vybízel nápis na vchodu do delfského chrámu: uvědom si, že jsi člověk, ne Bůh. Z tohoto poznání pak plynulo uznání vlastních hranic a vlastní malosti. Člověk je malý svět (mikrokosmos), který se tomu velkému světu – kosmu (makrokosmos) musí podřídit. Nepodřídit se a neuznat, že všechno musí být tak, jak to je, se stává doslova fatální: člověka stihne tvrdá ruka osudu (fatum), ze kterého není úniku (fatalismus) a jeho život se promění v tragédii. Moudrý člověk (sofos) to ví, a podřídí se neměnnému řádu přírody, který je pro stoické filosofy totéž co Bůh.«

Michal Altrichter chválí P. Čemuse za „brilantní znalost světových řečí“. Skutečně P. Čemus ve svých homiliích zabrousí tu do němčiny, tu do italštiny, do angličtiny, francouzštiny, latiny či řečtiny. U jiného kazatele by posluchač hádal, že jde o snahu předvést svou erudici. V případě P. Čemuse je tomu evidentně zcela jinak – on nemá něco takového zapotřebí. Pro něj je každý jazyk, včetně své zvukové stránky, jakoby rovněž uměleckým dílem, které slouží textu (resp. promluvě) k ilustraci. A je třeba uznat, že citovat dané obraty, úsloví či pasáže v překladu by znamenalo ochudit promluvu o cosi, čemu bychom mohli říkat „šťáva“ či ještě lépe „barva“.

Můžeme se znovu ptát, zdali lze texty P. Čemuse pokládat za homilie. Popravdě řečeno, v užším slova smyslu ne. Ale máme-li je nějakým způsobem zařadit, zaškatulkovat, těžko se nám nabídne lepší kategorie než „zživotnění slova“. A je-li úkolem homilie přispět k tomu, aby se „slovo stalo tělem“, byly promluvy P. Čemuse homiliemi par excellence.

Na prahu 13. srpna – ve výroční den „zrození pro nebe“ jezuitského světce Jana Berchmanse – se naplnil citovaný kairos i pro P. Richarda Čemuse. Kéž pro něj poslední etapa životní cesty vpravdě vyústí v setkání s Cestou, Pravdou a Životem, na něhož svým slovem ukazoval – se Slovem, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, abychom my mohli navěky přebývat s Ním. Jak on sám napsal ve svém posledním textu: „Jste všichni moje děti – praví Pán. Nikdo vás nevyrve z mého náručí, kde jsme si všichni bratry a sestrami – fratelli tutti!“